Když se venku setmí...

Profesor Alfie Curtis...
Prostě - ten chlap se mi ani trochu nezdá. Neni normální, toho jsem si všimla už v kotli podle jeho extravagantního vzhledu. Vypadal.. zvláštně. Na první dojem působil, jako kdyby strávil velkou část svého života v lese. Nejen proto, že je to takové zarostlé zvíře ve člověčím těle (alespoň tak na mě působí), ale už tehdy si mne probodával pohledem, jako nějakou kořist.

Měla jsem tu "čest" se s ním zaplést do pár průšvihů ještě před tím, než nás poprvé učil. Většinou po večerce venku.. Nebo i ve dne. Vždy se tak znenadání objeví... Není to rozhodně normální, to i u Gordona je to lidštější.

Na včerejšek s ním připadaly první dvě hodiny. Měla jsem z toho strach, už brzy od rána jsem nehybně seděla v křesle, jak opařená, zatímco mi myšlenky běžely na plný pochod. Přemýšlela jsem nad všemi možnámi teoriemi.. Upír? Vlkodlak? Zvěromág? nebo nějaká jiná příšera?
Abych řekla pravdu, moc toho o tom nevím, přecjen jsem vyrůstala mezi mudly, kteří o podobných tvorrech slyšeli pouze v infantilních pohádkách.
Napadlo mě, že bych si někdy mohla odchytit Coldwella, jestli by mi o tom něco nepověděl, především o vlkodlacích... Vím toho o nich hrozně málo, vlastně ani nemám ponětí, jestli se ten tvor mění dobrovolně a kdykoli, nebo jestli to neovlivní a nějak to na něj přijde... Fakt nemám páru. Slyšela jsem o nich jen v souvislosti s úplňkem, ale vážně by mě nikdy nenapadlo, že si o tom budu potřebovat zjistit více.
Třeba zajdu do Coldwellova kabinetu a pokusím se to nějak nenápadně zakecat, že se jen chci učit napřed, protože mě aktuální látka nudí..

Abych řekla pravdu, úplně si Alfieho dokážu představit ve vlčí podobě. Je takový vysoký, řekla bych, že má snad dva metry, snědý, svalnatý a má tak pevný stisk, že od něj s Mike máme ještě modřinu na paži od toho, jak nás pevně chytil.

Jediná Mike mi to věří, protože se obě shodneme na tom, že takovou modřinu by normální člověk neudělal. Chtěla jsem s tím zajít za Sayakou, která na ošetřovně ale bohužel nebyla, tak to asi nechám plavat.
Možná mi to uvěřila i Haylí, je to taková malá šmudla. Myslím, že by z ní byl dobrý klon. Má mě celkem ráda, tak si ji postupem času nějak zkazím a budou z nás skvělé kamarádky.
Všichni ostatní se ale té mé teorii smáli, že jsem měla chuť se rozbrečet a schovat před světem.


No, zpátky k té hodině.. Sedla jsem si úplně dozadu, vážně z něho jde takový strach... Mám pocit, že každým centimetrem blíže k němu je atmosféra nějakým záhadným způsobem napjatější a prostě ve vzduchu lze ucítit takové.. nebezpečí. Nechápu, proč mám takový pocit sama, proč to se mnou nikdo jiný nesdílí, proč si všichni myslí, že je to normální chlap...

Ach jo, deníčku.. Já přece nejsem žádná paranoidní husa! Nebo snad ano?

Probodl mě pohledem... ukázal na přední řadu.. a tím svým chladným hlasem mě vyzval, abych si sedla blíž. Jasně, jasně.. Úplně jsem z toho cítila takové to ,,Super, to vypadá na dobrou kořist, na sladké masíčko, nalákám si ji blíž a konečně povečeřím."

Všichni spolužáci na mě nevěřícně zírali, obraceli oči v sloup, vrtěli hlavami... Jo, jasně, jasně.. Jsem paranoidní kráva, no jistě. Tak fajn, kompromis, posunula jsem se do prostřední řady. Ani to se mu ale nelíbilo, on mě chtěl v první! Nasupeně jsem se koukla na volná místa... Všechno bylo obsazené, kromě menšího místečka přímo asi metr před ním.

Cítila jsem ve vzduchu ten strach, napětí... Ale fajn, nebudu za káču, co když jsem fakt jen blázen?

Cítila jsem se tam hrozně nesvá, koukala jsem všude možně, jen ne na něj, nervozně jsem si zase zarývala nehty do kůže a snažila se potlačit ten "třesoucí reflex".

Vyzval nás, abychom se představili a řekli pár vět o sobě. Začal on. Bedlivě jsem nastražila uši a poslouchala každé jeho slůvko. Zaujala mě jedna věta, kteoru dokonce zdůraznil. Zajímá se o černou magii. Ano, černou magii... Vždyť i vlkodlaci svým způsobem zapadají do černé magie, ne?

Pořád jsem si ta jeho slova v duchu opakovala, aniž bych přemýšlela nad svým vlastním proslovem. Když na mě přišla řada, ani jsem se na něj nepodívala, jen jsem se sklopenou hlavou bez jakékoli stopy po zájmu zopakovala úplně to samé, co Bell a nechala svůj mozek pracovat dál.

Když se Jeff sedící kousek od kraje dlouhé lavice přihlásil na zkoušení a vykročil k tabuli, bez jakéhokoli rozmýšlení jsem tiše opustila své vlastní místo a vystartovala na to jeho. Cítila jsem se tam o trochu uvolněnější.
Jeffovi to naštěstí ani nepřipadalo divné, chápe mě.. Teda, aspoň si to myslím a doufám v to. Třčeba si jen hraje na to, že mě chápe a ve skutečnosti by nejradši zašel za Sayakou pro svěrací kazajku a nechal mě odvézt k Mungovi, kdo ví. To snad ale ne..

Dokonce chvilku mluvil i na mě. Měl nějakou narážku na večer předchozího dne a jak se po tom incidentu cítím. Nebyla jsem ani schopna odpovědi, znepokojil mě jeho pohled - jako kdyby mě chtěl probodnout...

Pak už to bylo lepší. cvičili jsme kouzla. Třídu jsem radostně opustila jako jedna z prvních a konečně si trochu oddychla.
Ten chlap.. Neni normální. Neni, neni, neni a budu si za tím stát, i kdybych měla chodit po hlavě!


Večer jsme si ještě chvilku s Mike prohlížely své modřiny. Divily jsme se, že jsme od rána Alfieho nepotkaly... V tom najednou vyslovila větu, která mě zarazila. ,,A není dneska úplněk?"
Bez odpovědi jsem se vyřítila ven z koleje a letěla ven, co mi nohy stačily. Tma už byla dostatečná. U fontánky seděla Mitchie, která se ke mě připojila, zatímco jsem ji udýchaně vysvětlovala, o co jde, doběhla mě Mike. Vlastně jsem byla i ráda, nechci chodit ven sama, obzvlášť pokud ten úplněk vážně je.

Vyšly jsme na nádvoří a okamžitě jsem shlédla oblohu. Nějak jsem ten měsíc ale neviděla, na nebi zářilo pouze pár miniaturních hvězdiček.. Mé společnicce na tom byly podobně, tak jsme šly na střechu. Po cestě se Mitch dožadovala vysvětlení, nereagovala jsem ale, jen jsem ji odbyla s tím, že jí to povím nahoře.

Došly jsme na místo, koukla jsem nahoru.. Měsíc vypadal, že.. je celý. Nebyla jsem si ale jistá, tady se projevuje to moje "úžasné" H z astronomie... Ani nepoznám úplněk, no to je ostuda..
Tak jsme začaly diskutovat, vyprávět... Mitch se ale smála a nic mi nevěřila! Začala jsem překypovat zlostí, neměla už jsem trpělivost.. Tak jsem pak nasupeně zdrhla, aniž bych se za nimi alespoň otočila. Byla jsem si jista, že jsem po cestě zaslechla jakési vzdálené vytí. Vytí vlků.. Nebo vlka? Nechci ale plácat kraviny, nevím to jistě, třeba se mi to jen zdálo, enbo to byl nějaký pes.. Kdo ví.

Ale akorát mě to v mojí teorii ještě víc usvědčilo. Mozek zase začal pracovat na plné obrátky, že jsem ani nevnímala, že se přede mnou při cestě na kolej vynořil nějaký Zmijozelský prefekt. Neměla jsem chuŤ se s ním hádat, nejdřív mě naháněl pořád do kolečka, pak jsem to ale vzdala, odbyla ho se slovy, že jsem Hayley Bettencourt, předstírala únavu.. A zapadla dovnitř, na kolej, do své teplé postýlky v ložnici...

Bydlím teď sama, Sayuri pořád spí a moc toho nenamluví. Přemýšlela jsem, že bych k sobě přistěhovala Hayley., ale uvidím.

Během večerního rozjímání mě ještě napadla jedna věc. Mohla bych Alfiemu nějakým způsobem poslat anonymní dopis.. Ale to si ještě promyslím.