pátek 17. května 2013

Následky vloupání

Milý deníčku.
Jo, jo, já vím, dlouho jsem nenapsala. Před nedávnem jsem se ale teprve probrala z komatu a ještě jsem pár dní sbírala sílu na zvednutí propisky.
Jak se to stalo? Proč se to stalo?

Noo... Bylo jedno krásné ráno. Při cestě do velké síně jsem si v hlavě zpracovávala celý svůj plán, nad kterým jsem vlastně přemýšlela i v noci. Hned u vchodu jsem narazila na Mitchie, beze slova jsem ji odchytla a dotáhla k našemu stolu, kde jsem ji šeptem všechno vyklopila. Šlo o další hledání důkazů, že je Alfie vlkodlak. Vím to prostě! A zdá se, že mi Mitch začíná pomalu věřit. Chtěly jsme ho s pomocí pár "kompliců" odlákat z kabinetu, vloupat se tam a hledat jakékoliv důkazy. Cokoliv, co by naši teorii potvrzovalo, poněvadž se mi ten chlap zdál čím dál méně.
V tu chvíli nám ale něco docvaklo, byl to trochu velký problém... Jo, předpokládala jsem totiž, že by nebyl tak hloupý, aby si nechal dveře odemčené. Zoufale jsem tikala očima po všech stolech a hledala kohokoli, kdo by nám mohl s touto komplikací pomoct... U Mrzimorského stolu jsem spatřila Claru, tak jsme k ní běžely, každá z jedné strany a začaly ji to obě naráz šeptem vykládat. Co nás to napadlo? Vždyť je to prefektka... Je jí šestnáct, takže už má rozum... Chvilinku dumala, nakonec ale souhlasila!
Domluvily jsme se, že si dáme večer sraz u mučírny a ona nám pod zastíracím kouzlem odemkne jeho dveře, zatímco my budeme nenápadně vykukovat z vedlejší chodby. Tiše ty dveře pootevře, jen na tak malou škvírku, aby šlo poznat, zda je Curtis uvnitř. Pokud bude, odlákáme ho pomocí Mike a Hayley (se kterýma jsme se později domluvily) a my budeme mít vzduch čistý. Pokud uvnitř nebude, porozhlédneme se tam, zatímco ty dvě budou hlídat u dveří a pokusí se ho zdržet.

Nebylo to dokonale vypočítané, co ale také čekat od našich dvanáctiletých mozků.. Mohly jsme jen doufat, že celý plán vyjde.

Odpoledne jsme se sešly u nás v ložnici. Přesněji řečeno já, Mike, Mitchie, která se k nám opět propašovala pod svou falešnou identitou a Hayley, kterou jsem v mém pokoji nově ubytovala a poskytla jí potřebné klíče (Sayuri mě roztrhne).
Ještě jsme makaly na podrobnostech, konkrétně na tom, jak ho ty dvě odlákají. Napadlo mě, že by si Mike mohla jakoby zvrknout kotník a Hay běžet pro pomoc. Aby ale nemusela ta chudinka utrpět jakoukoli újmu na zdraví, hledala jsem po celém pokoji něco, čím by si mohla ten kotník otlouct až do červena. Jediná věc, co jsem našla byl Sayurin tancující koks. Pobízela jsem Mike, ať to pak zkusí, že to tak bolet nebude, ať se tím kokosem bouchá vší silou, ani o nebude cítit a tak podobně. Nakonec na to přistoupila.

Den se pomalu chýlil ke konci... Vydaly jsme se do mučírny, ještě dlouho čekaly na Claru.. A šly jsme podle plánu.
Naštěstí uvnitř nenyl, tak jsme se tiše vydaly dovnitř. Bylo to... zvláštní. Napínavé.. Zároveň ale adrenalin. No ale bála jsem se, to musím přiznat, ještě teď se mi při té vzpomínce začnou klepat nohy. Co nejrychleji jsme pohrabávaly všechny možné věci. Žádný důkaz jsme ale nenašly... Mitch našla lahev s ohnivou whisky, tak to bez rozmyslu hodila do batohu pro Claru jako dárek za to, že nám pomohla odemknout dveře, ikdyž ani to se vlastně neobešlo bez komplikací. Byly asi zamčené nějakým speciálním kouzlem, že to nešlo odemknout, tak jsme to musely obejít z druhé strany, což napadlo Mitch. Já bych si na ty druhé dveře bývala vůbec nevzpomněla!

Já pak našla jednu zlostně vyhlížející knihu se zuby. Jo! Třeba to bude jeho deník, nebo.. no prostě něco takového! Ani mě nenapadlo se nad tím pozastavit, zaplavil mě radostný pocit, že jsem něco našla a jako kdybych úplně ztratila hlavu... Otevřela jsem to. Chyba..Chyba... Chyba...

Kniha mě kousla tak silně, že jsem hlasitě zapištěla a svalila se na zem. Vše se odehrálo tak rychle.. Cítila jsem, jak mi něco těmi zuby do žil protéká.. Co to ale bylo? Buď ze mě ta kniha pila krev, nebo mi naopak dávala nějaký jed. Holky se kolem mě seběhly a vší silou ze mě tu knihu strhly.
Raději jsme se rozhodly zbaběle odejít, než aby se stalo třeba ještě něco horšího. Přecjen se zajímá o černou magii... V jeho kabinetě není bezpečno.

Původně jsme měly v plánu se ještě vloupat do knihovny do oddělení s omezeným přístupem a prohledat tam všechny knihy pro případ, že bychom něco o vlkodlacích našly.
Cestou mi ale začala ruka hnusně otékat, zelenat, hnisat a veškeré mé smysly otupovala palčivá bolest, která ne a ne ustoupit.Ještě horší bylo, že se mi začínala točit hlava a já omdlévala.

Ani nevím jak, nějak jsem se ale dostala na ošetřovnu. Sayaka bohužel byla mimo hrad a místo ní tam byla nějaká nesympatická starší paní.. Velmi bolestivě mi ruku vydezinfikovala a už to vypadalo, že to bude v pořádku. Tahala ze mě, jak se mi to stalo, při čem se mi to stalo.. Já jí to ale odmítala vyklopit, byl by strašlivý průšvih. Tohle ji ale naštvalo, tak na mě od té doby byla zlá a nepříjemná a hlavně neochotná.

Ráno mě probudila neuvěřitelná bolest. Nic takového jsem ještě nikdy dřív nezažila... Opravdu strašné, jako kdyby.. Ne, to ani nejde popsat! Rozsvítila jsem hůlku a vyjekla. Zjištění, že jsem od konečků prstů až po hruď zelená, napuchlá a oteklá mě doopravdy šokovalo. Jako kdyby ta infekce čekala právě na to světlo.. Jakmile jsem na to posvítila, začalo se to bleskurychle rozšiřovat, do obličeje, na nohy....
Snažila jsem se vstát a dojít pro tu paní, nešlo to.Nemohla jsem ani vstát. Začala jsem tedy křičet.

Jakmile mě viděla, okamžitě odběhla pro nějaké pilulky, které nepomáhaly... Hůlkou se snažila kletbu zarazit, to ale také nepomáhalo.. Pak jsem ale usnula a znovu se probudila až u Munga.

Nedokážu odhadnout, co bylo zrovna za denní dobu, byla jsem úplně zmatená. U postele stáli dva lékouzelníci a diskutovali s... moment.. je to vážně ona???? S babičkou!! Moc ráda jsem ji viděla!

Přesvědčovala muže v zelených pláštích, že se s tímhle už setkala a že to dokáže vyléčit u ní doma. Pak jsem zase upadla do bezvědomí.

Probudila jsem se až u babičky v její obrovské a pohodlné posteli. Ruku jsem měla obvázanou a po bradě mi stékaly zbytky lektvaru, který se do mě někdo zjevně pokoušel nalít.
Jakmile si babi všimla, že jsem zase přišla k sobě, přiběhla k mé posteli a začala na mě mluvit. Dožadovala se vysvětlení a vypadala opravdu neústupně.. Babička je přísná žena... Hodně přísná, ale hodná a nikdy by mě nezradila. Myslí to se mnou dobře, měla o mě strach a mám k ní důvěru, kterou by ona nikdy neprolomila.
Tak jsem jí to celé řekla. Celé. Začala jsem u toho, že podezírám jistého profesora z "vlkodlactví" a skončila tím, jak mě kousla ta zakletá kniha.

V tu chvíli jsem ale zjistila, že jsem zapomněla čínský výrraz pro slůvko "vlkodlak", takže mi zabralo několik minut, než jsem ji to dokázala krkolomně popsat.

Chápala mne. Všimla jsem si, že ji tečou slzy... Na chvilku mnou projel šok, děsila jsem se, že mi vynadá.. Ale ona mě objala! S tím, že je na mě pyšná, že se nediví moudrému klobouku, který mě zařadil do Nebelvíru, že jsem její šikovná holčička... No tohle bych opravdu nečekala!

Bude to ještě chvilku trvat, než najde správný protijed, ale musím uznat, že už mě pomalu dává do kupy.
Dnes plánuju rozeslat pár dopisů svým kamarádům do Bradavic. Určitě o mě mají strach!


Pozn. autorky: Až se dostanu ke svému počítači, přidám screeny, kterých mám docela slušnou zásobičku :)

5 komentářů:

  1. pěkný, no :D


    (pan profesor Curtis)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Škoda, že jsem neviděla jeho reakci na proštrachaný kabinet, kousací knížku na zemi a náááááhodný odvoz zelené a oteklé studentky :D a na zmizelý chlast :D

      Smazat
  2. jen počkej! Až se vrátíš, jdeš na černou a já už tě nepustim. :D (dobře, na záchod možná jo).

    OdpovědětSmazat
  3. Už aby byla zpátky :D

    OdpovědětSmazat