Tajný deník

SUPERTAJNÝ DENÍK CARIMELLE WANG

Pokud tuto knihu někde naleznete, což se díky ostražitosti majitelky nestane, bezprostředně ji vraťte, aniž byste si cokoliv četli!


Objev č. 1 – Matthew Black
Chodili jsme spolu od ledna 1992 do června téhož roku. Rozešel se se mnou tím, že začal chodit s moji ségrou.Stejně si ale myslím, že s ní byl protože mu připomínala mně, ikdyž ve mně najde celou mě! Blbec!

Základní informace - Pohledný černovlasý mladík s nápadně nádhernýma očima. Povahově se trochu chová jako rozumbrada, je ale velmi něžný. Pravděpodobně trpí oslím syndromem smažených míchaných vajíček v oblasti mozku.

Poznámky – Dobře líbá. Viděl mě v podprsence (v té světle fialové s krajkama), když mi v květnu 92 masíroval záda
Ostatní partnerky – Moje pitomá sestra, Hayley, které to ale přeju..

Objev č. 2 – Jeffrey Lillento
Chodili jsme spolu od července 92, nějak to samo od sebe zaniklo v srpnu. Kolem dubna 93 jsem se do něj ale znova zakoukala a 27.6. na mé oslavě narozenin jsem ho nečekaně políbila a následně mu odcizila hůlku. Chtěla jsem zapůsobit totiž tím, že ji další den jakože najdu a budu superhrdinka a budu úžasná.

Základní informace – Obléká se jako socka, teď už je to ale trochu lepší. V obličeji je velmi pohlednýa má krásné vlasy. Občas trochu smrdí, ale jde to přebýt mou úchvatnou přirozenou lidskou vůní. Chová se trochu jako ňouma, není vůbec romantický a pořád jenom mele nějaký blbosti.

Poznámky – Neumí vůbec líbat, slintá přitom jako babičky hafoň. Viděla jsem ho úplně nahého, když se v létě nenamáhal někam zalézt při převlékání do plavek. Tajně doufám, že se tím, co jsem viděla nemusím zatím nijak znepokojovat – kluci se přece vyvíjí pomaleji. On mě viděl v jednodílných plavkách, mám ale pocit, že mi z nich v jednu chvíli při koupání koukala bradavka a to zrovna když se koukal. Pravděpodobně trpí mimiputím syndromem opožděného tělesného vývoje.

Ostatní partnerky – Nikdo jiný ho nechce, na všechny působí jako ňouma. Mám ale pocit, že se do něj zamiloval Jacob Sames, neřekla bych ale do Jeffika, že je gay.

Objev č. 3 – Danny Styx
Od léta 92 doposud

Základní informace – Je ze všech mých kluků nejkrásnější, nejromantičtější, má nejkrásnější oči, nejkrásnější úsměv a je moc fajn. Někdy mi ale vadí jeho náladovost. Pozor! Pravděpodobně trpí velmi nebezpečným a nakažlivým kobylím syndromem zavařené lepeční blány!

Poznámky – Líbá jako Buddha! Já před ním zatím sotva odhalila své kotníky a lokty, jemu jsem ale 28.6.1993 masírovala záda a musím říct, že má pěknou postavu. Jednou jsem ho dokonce šmírovala přes pootevřené dveře při převlékání do pyžama, v obzoru mi ale bránil jeho kufr! Jak může mít taková pitomá bedna tak tlustý sklo sakra! Doufám ,že si nevšiml, když jsem mu následující den ten kufr o pár stop posunula.

Ostatní partnerky – Žádné jsem zatím nezaznamenala, podezírám ho ale z nadměrného kamarádství se Sayuri Ling, proto jsem s ní omezila tu komunikaci, dokud se věci neobjasní.


Objev č. 4 – Theodor Orphes – Úchylák Orphes
Nijak oficiálně spolu nechodíme, už jsem se s ním ale objímala a líbala v jednom prázdném skladu. Jeho líbání dávám asi 7 bodů z deseti, není to nic moc, pořád ale lepší, než Jeff, u kterého mám jen tak mimochodem pocit, že trénoval jen nasáváním pití z brčka!

Theo je velmi ošklivý, má ale extravagantní vkus pro oblékání, který na mě velmi zapůsobil. Chová se hezky, ikdyž někdy trochu vlezle a čas od času mívám pocit, jako kdyby mi snad dával nějaké neslušné návrhy!

Za své ošklivé šedé vlasy ale nejspíš nemůže, nejspíš totiž trpí Hroším syndromem předčasného stárnutí a já nijak neodsuzuji nemocné lidi.

Partnerky neznámé.


Objev č. 5 – Jordy Carter
Nijak jsme spolu zatím nechodili. Moc se mi ale líbí a chová se hodně hezky. Je romantický. Chodil s moji sestřenicí a teď to táhne s mým dvojčetem. Odcizila jsem mu hůlku s tím, že mu ji vrátím pouze za podmínky, že mě políbí. Třikrát mě políbil a z toho jsem usoudila, že to fakt umí!
Žádnou nemoc jsem u něj zatím nenašla.


Idolové, u nichž nemám šanci:

Profesor Gordon Alert – Nenávidí mě a já nenávidím jeho. Jeho arogance a přístup se mi ale fakt líbí. Rád na sebe upoutává pozornost vtipnými hláškami, stěry a poznámkami. Soudíc podle expedice jeho kabinetu je velmi bohatý. Nosí značkové oblečení. I pod tou celou arogancí a nenávistí, kterou ke mně cítí mě má rád, vím to! Když jsem slavila narozeniny, pozval si mne do kabinetu a popřál mi a dal mi dort! Nevím, zda má manželku.
Často se mne dotýká, nevím, zda to dávat za zásluhu náhodě či mé neposednosti, ale skoro denně mě jemně uchopí svýma hebkýma rukama za paži a tahá mne přes celý hrad. Tvářím se, jak mi to hrozně vadí, ale pod tím vším si to užívám.
Skoro každou noc se mi zdávají sny, jak se s ním líbám a opravdu mi ta představa dělá dobře.
Vždy chodí zahalený v pláštích a kloboucích, ale stejně jsem si jista, že se pod tím skrývá kus vypracovaného chlapa.

Prefekt Antony Poul – Je mu asi sedmnáct a tak nějak si představuju prince svých snů. Je naprosto dokonalý a nic mu nechybí. Bohužel je ale zadaný a já mu to přeju. Má úplně dokonalou postavu, viděla jsem ho i bez trika a dokonce jsem se prstem dotkla jeho bradavky!!! Dala jsem to za vinu omylu a nedopatření, zbaštil mi to, ale deníčk uvěř, že to omylem nebylo! Je samý sval, má ideální výšku, v obličeji naprosto dokonalý, má krásný uklidňující hlas, smysl pro humor! Je úplně sexy! A je úplně dokonalý!

Narozeniny

Konečně je to tu! Jsem velká třináctka! A Bell taky.
Nikde jsem ji ale včera nespatřila. Dokonce jsem se vplížila až k ní do Mrzimoru, ale po odemknutí dveří jsem zjistila, že tam nikde není ani ona, ani žádná z jejich spolubydlících. Dokonce ani kytky.

Celé dopoledne jsem byla s Dannym, který mě uklidňoval. Jordy prý taky nikde nebyl. Určitě si někam zalezli spolu.
Večer předtím jsem si zašla do kuchyně poprosit skřítečky o nějaký speciální dort. Vyhověli mi - dostala jsem nádherný a vynikající lanýžový, úhledně zabalené v rozkošné krabici. Snědla jsem ho tolik, kolik jsem do sebe jen narvala a zbytek jsem věnovala Sayace poté, co jsem u ní absolvovala preventivní prohlídku. Musela jsem se jí nějak odměnit za to, jak je na mě hodná a jak mě vždy ze všeho vyléčí...

Po obědě jsem se pustila do toho strašlivého školního trestu... Musela jsem opsat celý školní řád! Bylo to k nevydržení a zabralo mi to spoustu času. Po několika stránkách jsem se dokonce přistihla, že některé věty píši v čínských znacích, aniž bych si to uvědomila... Konečně jsem to ale měla za sebou a myslela jsem, že mi upadne ruka.

Tento týden jsou zkoušky, ale já se vzhledem k mé absenci rozhodla, že si je dodělám dodatečně. Ještě neumím všechna kouzla z ročníku, která se musím přes víkend nějak doučit...

Po školním opisovacím trestu jsem se pustila do trénování kouzel. Trénovala jsem je na sobě a na Charliem (naše nebelvírská figurína). Po pár minutách jsem ale už byla šíleně otlučená a ještě jsem se strašlivou silou vymlátila - pleskla jsem rukou do zdi. Celou končetinou mi projela palčivá bolest...

Rozhodla jsem se tedy znovu navštívit můj druhý domov - ošetřovnu. Sayaka mi ruku napravila, dala kostirost. Vypadala ale trošičku divně, občas se tak nějak křečovitě kroutila v divných pózách a minimálně dvakrát se zmínila o tom, že spěchá na toaletu. Logicky jsem si z toho vyvodila, že za to může můj dort... Bylo mi to líto.

Při cestě zpět na kolej mě zastavil Gordon. Chvíli jsem před ním úspěšně zdrhala, stejně mi ale bylo jasné, že to jen hloupě oddaluji.. Jeho nohy se s těmi mými nemohou vůbec srovnávat. Všěimla jsem si, že se kolem nějak motá Clara... Měla jsem takové podezření, že na sebe libovolně hází zastíráky a sleduje nás.
Měla jsem z Alerta strach... Ne jako nikdy předtím.. Ale asi před týdnem mi oznámil ,že pokud mě ještě někdy uvidí po večerce venku, zařídí mé vyloučení ze školy. Klid Cari.. tentokrát za to nemůžeš.. Snažíš se...A byla jsi jen na ošetřovně, Say to může potvrdit. Cestou jsem tedy nějak vyjeveně blekotala něco v tom smyslu, že jsem si zlomila ruku a Sayaka to potvrdí, že mi může zkusit klidně vyoperovat žaludek a uvidí v něm kostirost...
Zavedl mě k sobě do kabinetu, nařídil mi, abych se usadila na židli... První k mému školnímu řádu. Nějak se divně šklebil, což mi nešlo do hlavy.. ale řekl, že jsem ten úkol splnila. Asi byl jen vyjeven z toho, že jsem to odevzdala včas...
Pak nějak ztichl a pár minut nehybně seděl... Vypadalo to strašidelně.. Snažila jsem se zablekotat, zda už můžu jít... On mi to ale zakázal a mávnutím hůlky zhasl všechna světla.
Měla jsem strašný strach. Co se teď stane? Nakluše tam banda nějakých zloduchů, zakleje mě a udělá ze mě rukojmí? Nebo mě rovnou zabije na místě za to, jakou mu "slečna Wang" přidělává práci?
Zaryla jsem zadek hluboko do židle a čekala na naplnění svého osudu...
Zabije mne? Omráčí mne? Ublíží mi?
Najednou se ale vše rozsvítilo a zaslechla jsem zvolání: ,,Všechno nejlepší, slečna Wang!"
Koukla jsem se na stůl, kde ležel čokoládový dort.. obrovský.
Měla jsem pocit, že... jsem asi blázen. Vytřeštila jsem na něj oči a cítila jsem, jako kdybych měla každou chvíli omdlet.. Nebo mě snad nějak očaroval, aby se mi zdály takovéhle sny, zatímco mě někde s nějakými rudými mučí?
Po několika minutách jsem si uvědomila, že je to realita.. Byla jsem úplně vyvedená z míry.. Koktavě jsem mu poděkovala a vyšla z kabinetu.

Cestou na kolej jsem ale někoho potkala.. Byla to Clara.
Hned ode mne vyzvídala, co se tam dělo. Podle mého výrazu nejspíše usoudila, že to nebyl jen tak obyčejný pohovor. První, co ji napadlo bylo, jestli mě tam znásilnil. Nevěřícně jsem na ni zírala a vyprskla smíchy.
Ukázala jsem ji dort a vše se objasnilo.. Clarka ale vypadala ve svém živlu... Rozhodly jsme se, že zajdeme do kuchyně poprosit skřítky o nějaké jídlo na zítřejší oslavu.

Byl tam jeden moc roztomilý a hodný skříteček, který nám velice ochotně přinesl obrovskou bednu jídla. Úplně tak mimochodem... jsem se dozvěděla, že do toho lanýžového dortu Sayace přidali projímavé složky schválně. Nevěděla jsem, jestli je mám začít pohoršeně moralizovat, nebo se smát...

Jídlo jsme donesly do naší místnosti, kde jsme ještě chvíli s Clarou plánovaly detaily oslavy.. Mrzelo mě, že u toho nebyla Bell, ale láska je jí zjevně přednější. Také jsme rozebíraly, koho všeho pozveme, jak to bude probíhat..

Mimochodem, málem bych zapomněla! Skřítečka jsem poprosila o ohnivou whisky s tím, že to bude překvapení pro jednoho profesora, který mi k narozeninám daroval dort. S Clarou jsme na sebe spiklenecky mrkly, jelikož jsme už předem věděly, že se k Alertovi dostane už leda tak prázdná lahev. Já sice tu ohnivou whisky moc nemusím, je to na mě nějak silné, maximálně si párkrát loknu... Bylo to ale jen lákadlo na starší. moc rády bychom totiž s bell měly na oslavě i Bennettku, Tonyho, Claru, Hannu Deshanel.. Mike už je vlastně taky starší... Ráda bych tam pozvala i Sayuri, ale ta je mimo hrad.. Jacoba, ten je ale někde se Sayuri... Mitchie leží u babičky s pandím syndromem ječícího kolene... Ale určitě pozveme ještě Dannyho, Jorduse, Lin... a to bude asi vše. Nevím. Možná jsem na někoho zapomněla. Pozvala bych i Haylinku, ale ta by s sebou vzala i Matta, což by se Bell hrozně příčilo...

Seděly jsme tam s Clarou asi hodinu a povídaly si o všem možném... Pak jsme se ale rozholy, že půjdeme někam jinam. Napadlo mě jít do liduprázdné velké síně... A jen tak tam blbnout. Zatímco si Clara poklidně seděla na Brumbálově místě, vyskočila jsem na profesorský stůl, zpívala, ječela, tančila.. a vytvářela básničky jednotlivých kolejí. Byla to sranda, s Clarou jsme se skvěle bavily.. Když v tom jsem najednou zaslechla nějaké podivné tleskání... Otočila jsem se a vedle mě stál pochopitelně Gordon.
Takhle jsem se už dlouho nevylekala.. Jen jsem mávla na Claru, seskočila ze stolu a pelášila na kolej.
Naštěstí mě tentokrát nepronásledoval...
I přestože jsem v sobě ještě nějakou tu energii měla, neměla už jsem tu kuráž vyjít ven, a tak jsem se odebrala ke spánku.

Zítra to bude pecka! Hrozně se těším!

Profil - Carimelle Wang

Ostatní členy rodiny časem doplním

Carimelle Wang

Celé jméno: Carimelle Tianshi Wang

Přezdívky: Cari, Carinka, Karamelka

Datum a místo narození: 27.6.1980, Fort William, Skotsko

Trvalé bydliště: Loch Lochy Street 7, Clunes, Skotsko, většinu času však tráví u babičky v Číně

Popis bydliště: Starý několikapokojový baráček přímo v krásné přírodě severního Skotska. V domě je plno starých a zbytečných věcí, avšak postrádá základní vybavení. Vnitřek působí velice ošuntěle, ačkoliv je tam útulno.

V Číně obyčejný útulný dvoupatrový domek na návsi uprostřed přírody.

Zaměstnání/Škola: Bradavice, nebelvírská kolej

Zvláštní dovednosti (talent…) : kouzelnická moc, dobře se učí přeměny

Popis postavy: Carimelle je menší, než její vrstevníci a její postava je velice drobná a hodně hubená, především v oblasti končetin. Její klíční kosti jsou výrazné, většinou je však maskuje šátkem, nebo šálou. Její kůže je neobvykle světlá, pokud zrovna není spálená od sluníčka. V obličeji má typické asijské rysy, tvar hlavy je spíše kulatější. Má nezvykle krátký nos,velké světle hnědé roztáhlé oči, které jsou vyboulené a velmi výrazné. Neobvykle často mrká svými hustými černými řasami. Vlasy má dlouhé a bohaté, momentálně jsou obarvené na zrzavou, která ale není nijak zvlášť výrazná a na první pohled nelze poznat, že se jedná jen o barvu.

Výška: 155cm

Váha: 37kg

Poznatky k zdravotnímu stavu: Alergie na sovy a kanárkově žluté koberce, velmi křehké kosti, při prvním výletu do Číny v 4. Letech protrpěla pandí syndrom ječícího kotníku, v osmi letech dračí spalničky

Základní povahové rysy: Extrovert, cholerik, je velmi přátelská a na první dojem působí otevřeně, soudí lidi podle prvního dojmu, je arogantní vůči lidem, kteří jí jsou nesympatičtí, má neobvykle bujnou fantazii a smysl pro humor

Zlozvyky, Rituály, Závislosti…: neustále u sebe nosí kouzelnou knížku od babičky. Často se zubí, kouše si nehty

Oblíbené jídlo: Ovocný koláč, hrachová polévka, babiččina dračí játra na smetaně s bambusovými výhonky

Oblíbené pití: Hruškový džus, kakao

Oblíbená činnost: vymýšlení rošťáren s přáteli, zesměšňování ostatních, mazlení se s kocourem, psaní deníku, jídlo

Oblíbené zvíře: veverka, kočky

Talisman (nebo cenná věc) : knížka od babičky, nebelvírské hodinky

Zmatená

Ruka už je úplně zahojená. Sayaka je vážně zázrak.. Stěží bych před pár měsíci uvěřila, že se dá ta ruka do kupy. Teď mi ale po tom všem zbyly akorát otisky ostrých zubů na předloktí, kterých se prý asi už nikdy nezbavím.
Poslední dny jsem na ošetřovně jen prospala. Say si mě tam původně měla nechat jen jednu noc, ale všechny ty lektvary dají podle babičky tělu dost zabrat, obzvlášť tomu mému, když jsem prý tak drobná. Dnes už se ale cítím zdravá jako sp rybička.
Po probuzení jsem se rychle převlékla, miluju ten moment, když ze sebe můžu po dlouhé době konečně strhnout to propocené nemocniční pyžamo Nevím proč, ale ta jeho zářivě bílá barva ve mě vzbuzuje takový divný pocit, z jakéhosi nepochopitelného důvodu to na mne působí tak depresivně, jako kdybych ležela někde na smrtelné posteli...
Byla jsem zvyklá, že na mne na dřevěném stolku uprostřed místnosti čekala bohatá snídaně. Za tu dobu, co jsem na ošetřovně proležela snad půlku svého bradavického života už Sayaka stihla poznat, že jsem nejen pacient "vozembouch" a pěkné trdlo, ale že mám také velmi vyvinutý apetit. Kdysi v prvním ročníku mi dokonce umožnil a přístup do lednice, asi už ji nebavilo mi hodinu co hodinu nosit nové zásoby jídla, které by člověku s normálním metabolismem bohatě vystačily na týden.
Tentokrát tu ale něco nehrálo - i po tom, co jsem si třikrát promnula oči jsem byla nucena se smířit s tím, že je dnes ráno stolek prázdný. To mohlo znamenat jen jednu věc - Sayaka je pryč.
Zmocnil se mě pocit nejistoty, co si počnu, jestli tu místo ní bude zase ta strašlivá baba?

Vyšla jsem z pokoje a usadila se na lavičku, kde obvykle sedává profesor Dikobraz se svou přítelkyní. Byla ještě docela brzo, smířila jsem se s tím, že si chvilku budu muset počkat...
Po několika minutách čekání mé uši zaznamenaly jakési kroky. Zdvihla jsem hlavu, nespatřila jsem však ošetřovatelku, nýbrž Jeffa. Moc ráda jsem ho po dlouhé době viděla. Usadil se vedle mne a chvíli jsme si povídali.
A pak? Nevím, co se stalo. Přistihla jsem se, že z něj nespouštím oči... Moc mu to slušelo. Nijak zvlášť se nezměnil, možná snad byl oblečený méně nemožně a nepatrně mu zmizela část dětských rysů z obličeje.
Do uší mi libozvučně hučel ten jeho krásný hlas.. Postřehla jsem, že už nemele takové blbosti, jako kdysi. No, ikdyž, ruku na srdce.. Pořád to není žádný gentleman. Ale prostě je to Jeff, starý dobrý Jeffík, který je prostě originální, vyjímečný, má své kouzlo.. Nemohla jsem na něj přestat myslet.. V tu chvíli jsem pocítila podivné zachvění v ruce. Ale ne, že by zase ty tiky, způsobené jedem z toho kousnutí? Po chvíli jsem si uvědomila, že tentokrát to mělo jinou příčinu.. Něco mě strašně lákalo posunout se o pár centimetrů blíže k němu, stisknout mu ruku, políbit ho.. Ale neblázni Cari, neblázni.. Vždyť přece slintá jako prababiččina doga, a navíc máš Dannyho... Tak proč teda nemůžu na Jeffa přestat myslet? Ale ne, je to trouba, Danny je lepší, přitažlivější, rozumnější, romantičtější... Ale.. Jeff je Jeff.

Po propuštění jsem nedokázala ovládnout své myšlenky, které se neustále neovladatelně vracely k těm dvěma. Jeff, nebo Danny? Komu dávám přednost? Kdo se mi líbí více?
Štěstí, že Danny neví, co mi běhá hlavou.. Ale co Jeff? Tuší to, že k němu stále pozůstatky těch jistých citů zachovávám?

Se svěšenou hlavou jsem se belhala do nebelvírské věže. Dvakrát jsem se přistihla, jak nevědomky zabočuji do špatnách chodeb. Sakra vzchop se, Carimellíno!
Ani jsem nepostřehla, že už několik minut jdu přímo za jednou známou tváří. Zjistila jsem to, až když se dotyčný otočil a pozdravil mne. Byl to Matt. Matt Black. Nemluvili jsme spolu od léta, od doby, co se se mnou hnusně rozešel a nahradio mne mé dvojče, které to nijak zvlášť netrápilo.
Nevěřila jsem vlastním uším, že slova, která jsem po pár vteřinách zaslechla vážně vyšla z jeho ústních chlopní pusy. Omluvil se mi za to, co udělal v létě. Přiznal si, že to od něj bylo nefér, že je teď ale s Hayley a konečně našel asi tu pravou. V duchu jsem si odfrkla a napadlo mne, že to samé asi říkal každé z nás a upřímně řečeno jsem zvědavá, kdy odkopne i Haylinku. Nechala jsem si to ale pro sebe. Obvykle bývám škodolibá svině... Musím ale uznat, že tentokrát se nepoznávám, protože jim to opravdu od srdce přeji. Ano, opravdu.. Sluší jim to spolu, hodí se k sobě.. A oba si zaslouží lásku. Každý si zaslouží být milován, nehledě na to, jak vypadá, nebo jak se chová.
Byla jsem ráda, že se mi omluvil. Poděkovala jsem mu za to a řekla, že si toho moc vážím. Neznamená to ale, že jsem mu odpustila. Neumím odpouštět. Možná na oko, ale v srdci mi nějaké ty stopy zloby zůstanou.

S vypnutou hlavou jsem vyšla po schodech do společenské místnosti, kde jsem spatřila Hayley. Měla černé vlasy, obarvila si je. Šly jsme nahoru do ložnice, kde jsme se zapovídaly. Hrozně moc ráda jsem ji viděla. Napadlo mne, že bych si také obarvila vlasy, abychom vypadaly podobně. Nebo mi to vlastně navrhla ona a já se té představě nebránila.
Tak nás kroky zanesly do koupelny, kde mi Hay napatlala na hlavu barvu.. A.. Jsem černovláska.

Později odpoledne jsem počkala Bell před jejich společenkou. Ta si pro změnu obarvila vlasy na zrzavo, moc jí to sluší. Jsem rozhodnutá, že si to takhle obarvím na léto.

S Bell jsme poseděly v nedaleké místnosti u velkého dřevěného stolu, pomlouvaly Matta, Hayley (deníčku pšt!!) a zjistila jsem, že mám svou sestru opravdu hrozně moc ráda a že si začínáme být bližší, než kdy dřív. Pak Bell něco napadlo. Hodila po mně žlutý plášť, že mi ukáže mrzimorskou společenskou místnost.
Už jsem k nám do Nebelvíru propašovala hodně lidí, ale když jste ten vetřelec vy sami, je to o dost horší. Byla jsem z toho dost nervozní. Nebyl to náhodou od Bell jen nějaký mazaný tah, jak připravit Nebelvír o všechny body? Obzvlášť když jsme teď v čele a další pohár na nás už čeká... Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale zvědavost vyhrála a rozhodla jsem se, že se ke žluťáskům tedy podívám.
Bell mi dala falešné jméno její spolubydlící, která z hradu nedávno odjela. Přehodila jsem přes sebe žlutý plášť a následovala Belliny kroky.

Když jsem vešla dovnitř, myslela jsem ,že mi vypadnou oči z důlků. Jejich společenská místnost je naprosto úžasná! Musela jsem ale trochu mírnit své emoce, poněvadž u stolu posedávalo pár lidí. Jakožto pravá Mrzimoračka nesmím projevovat překvapení, když vidím svou společenskou místnost přece.. Pro jistotu jsme s Bell rychle zapadly k ní do pokoje.
V kleci u postele měla svou kočičku Twiggy. Vzala jsem ji do náruče a začala se s ní mazlit. Napadlo mě, že až bude starší, můžeme ji seznámit se Zadkem a třeba budou koťátka!

Najednou se ozvalo zaklepání. Bell mě gestem poslala nenápadně zapadnout mezi zadní postele a otevřela dveře. Neviděla jsem, kdo je za nimi, poněvadž má Bell tlusté sklo, pfff. Ani jsem toho návštěvníka neslyšela, jen Bell. Po chvilce říkala něco jako: ,,Cari? Ale ne, to není Cari, to je Sarah Blackstar".
Ztuhla jsem a mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Jak mě sakra mohl někdo poznat? Vždyť jsem procházela kolem nich hodně daleko, přinejmenším pět metrů... A navíc se žlutým pláštěm, oblečením, které obvykle nenosím a nově obarvenými vlasy.. Zbytek odpoledne jsem strávila přemýšlením nad tím, zda existuje nějaké kouzelnické nadání, kdy člověk dokáže "zaostřit" něčí obličej na takovou dálku a přiřadit ho ke jménu někoho, s kým v životě nemluvil...

Večer jsme se sešli na večeři s Bell, Mitch, Ádíkem, Jordym a s Mike. Plánovali jsme nějaké neplechy na večer. Nic kloudného jsme nevymysleli a neměla jsem nervy tam sedět a pozorovat, jak se všichni překřikují. Prostě jsme se měli sejít v půl desáté na dámských toaletách a tečka.

Cestou na místo konání jsem narazila na Dannyho. Vrhla jsem se mu do náruče a bez jakéhokoli vysvětlování ho zatáhla s sebou na záchodky.Sešli jsme se tam všichni do kroužku a přemýšleli, co teda bude dál.
Jordy se s Mitch na něčem šeptem domlouvali a pak utekli s tím, že se vrátí. Nechápala jsem, kam šli... Ale později se má drahá sestřenka vrátila s lahví podivné svítivé oranžové tekutiny uvnitř... Přimhouřila jsem oči.. Zkoumavě přejela lahev pohledem... Jo, bylo to ono. To, co jsem viděla v létě. Ohnivá whisky.

Přesunuli jsme se do jiné místnosti, takový starý pokoj pod nebelvírskou věží s šedým kobercem, rozpadlou postelí a runami vyrytými do země, vedle kterých plápolá žlutooranžový oheň. Nikdy jsem ho neviděla zhasnutý, řekla bych, že je nějak začarovaný.

Shlukli jsme se do kolečka, já si sedla Dannymu na klín a zakotvili jsme zrak na "velitelce", která v ruce i nadále tiskla onu lahev.

Posílali jsme si ji dokolečka a cítila jsem, jak se mi pod hroudou úzkostlivých myšlenek opět začíná zavařovat mozek. Nikdy jsem to nepila.. Tedy vlastně jen když jsem se omylem v létě dávila v bazénu vodou, ve které byl rozlitý obsah podobné lahve, to se ale vůbec nedá srovnávat. Pozorovala jsem je, jak to do sebe lijí... V hlavě se mi najednou vynořila vzpomínka na to, když se opíjí mamka.. Jak se pak chová, jak nám pak leze všem na nervy, jak je neovladatelná... A jak to sakra chutzná? není to moc hnusné, nebo silné?
Vedle mě se ozývalo jakési brblání, že je to proti školnímu řádu, že na to nemáme věk a že se to nemá.. Byl to Ádík. Pak se zvedl a prostě odešel. Všichni to komentovali urážlivými poznámkami, já ale mlčela, protože.. jsem ho trochu chápala. V dduchu jsem měla chuť udělat to samé.
A pak to přišlo - Mike mi podala lahev, která byla pořád na dvě třetiny naplněná tou blyštivou oranžovou tekutinou.. Odšroubovala jsem víčko a nedůvěřivě k tekutině přičichla. Páchlo to, jako Londýnští bezdomovci... Je mi dvanáct let.. A už mám mít své poprvé s ohnivou whisky. Není to brzy? Šlehla jsem pohledem po ostatních a usoudila, že zjevně ne. Všichni vypadali celkem šťastně a netrpělivě mě pozorovali... Dokonce i Bell se bavila a měla v sobě už pěkných pár mililitrů. Do té bych to tedy neřekla.. A pak, že jí kazím já, pche. Tentokrát zkazila ona mne.
Pokud se nenapiju, budu vypadat jak naprostý blbec. Nebudu zapadat. Přijdu o kamarády, o důstojnost.. Ale.. Nebo spíš o důstojnost přijdu, když se napiju. Je to tak zamotané.. Něco mi říkalo, že to nemám dělat, něco mi říkalo, ať to honem udělám. Ticho mozku! Sakra, buĎ zticha!
Vykašlala jsem se na své rozumné já a aniž bych odhadla správné množství pro jeden lok, na ex jsem toho do sebe nalila jako nějaký profesionální pijan.
V tu chvíli mé hrdlo pohltil takový divný hřejivý pocit.. Jako kdybych spolkla ohnivou karamelku. Bylo to divné. .Ale nemůžu říct, že by to bylo nepříjemné. Po chvilce mi z toho nebylo moc dobře. Rozhodla jsem se, že dál už se toho nenapiju a slíbila jsem to Dannymu.

Ostatní ale pili dál a dál, vypadali vesele... Po chvíli si tam v pohodě začali někteří sundavat kalhoty.. Byla jsem trochu vyjevena a znechucena.. Při pohledu na Bell... že ona taky... No nebylo mi z toho nejlíp, připadala jsem si, jako v nějakém cvokhousu.

Pokusila jsem se zvednout s tím, že půjdu s Dannym na kolej, abych mu předala vánoční dárky, které jsem zapomněla u babičky a dnes mi dorazily sovou (naštěstí babiččina sova ví, že se ke mně nesmí přibližovat a nechala mi to v ložnici u postele). Danny mi pomohl vyškrábat se na nohy a při cestě mne podpíral. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měla chuť se smát, připadalo mi najednou všechno vtipné, veselé... Danny byl z toho všeho ale takový nesvý. Říkala jsem ráno, že se mi líbí Jeff? Danny je lepší. Nebo že by.. Nevím. Ale Danny.. no aspoň při líbání neslintá jak aligátor. Ne snad, že bych se někdy líbala s aligátorem, to jsem jen tak plácla pro odlehčení.

Na koleji už jsem začala trošičku přicházet k sobě a sice s mírným motáním, ale podařilo se mi dobelhat až do pokoje, kde jsem vzala ty dárky. Byl to náramek s našimi jmény a srdíčkem a plášť zezadu popsaný čínskými znaky. Nic moc, ale babička je taková trošičku držgrešle.. Ikdyž, teď si nemůžu stěžovat, někdy má své štědré chvilky.

Dannymu se to moc líbilo. Dal mi krásnou suchou pusu (Jeff by se od něj mohl učit!!!) . Na Dannyho padla únava, tak jsem ho šla uložit do ložnice, přikryla ho, dala mu pusinku na čelíčko, jako to kdysi dělávala babička a na chvilinku jsem se vrátila za ostatními. Jen jsem se tam opřela o zeď a s mírným znechucením sledovala dění. Vážně toho měli dost napito a začínala jsem být ráda, že jsem zůstala jen u pár loků.

Únava přemohla i mne, a to i přes to, že poslední dobou jen a jen chrním... Vrátila jsem se tedy k Dannymu do ložnice a uvelebila se na vedlejší prázdnou postel. Před spaním jsem ještě dost přemýšlela o těch dvou... Mám ráda oba, hrozně moc! Ale Dannyho asi víc.. Asi určitě. URČITĚ!

*nakreslené obrázky*

OBRÁZKY ZVĚTŠÍTE KLIKNUTÍM