Léto 1993

Nemůžu dospat. Těším se jako blecha!
Od zítřejšího rána si budu moct konečně sbalit svých pět švestek, dvě kočky a udělat těm neútulným pokojům na rok pá pá. O těch rozvrzaných motelových postelích, jejichž vnitřek žalostně brečí, jako kdyby na nich s někým spala mamka ani nemluvím.
Ano, konečně se vracíme do Bradavic. Ještě včera jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli se tam těším. Zrovna jsme seděli s Jeffem v Portsmucku u jezírka, objímali se, kolem nás pobíhaly naše kočky a diskutovali jsme o tom, jaký asi bude následující školní rok.

Dlouho jsem sem nenapsala, ačkoliv se toho tolik událo! Vlastně ani nevím, co dřív, je toho hrozně moc! Asi začnu tím Jeffem, kterého jsem už zmínila.
Abych řekla pravdu, za léto jsem si těch románků užila trochu víc.
Na začátku léta jsme měly pokoj s Bell a oběma Bennettkama. Z Bell se stala lesba a začala s Hannah chodit. S Ronnie jsme tam dělaly křena... Ani jsme se moc nestačily s Ronnie poznat, nevím přesně, jak k tomu došlo, ale z ničeho nic jsem se přistihla, jak se s ní před pokojem na chodbě líbám. Byl to jen takový úlet, pak už jsme se sobě vyhýbaly.

O pár dní později na staré dřevěné dveře našeho pokoje zaklepal Jordy. Šel za Bell. Oznámila jsem mu, že se s Hannah přestěhovala do jiného pokoje (mimochodem se stěhovala i Ronnie) a tak nějak jsem prokecla, že se z Bell stala lesba. Jordy v breku padl na mou postel a nezbývalo, než ho začít utěšovat. Opět vůbec nevím, jak k tomu došlo. Zmínil se o tom, že Bell měla hezký zadek. Utěšovala jsem ho, že hezké zadky jsou skoro všude a že si z toho nemusí nic dělat. No a pak mě začal tak nějak... Osahávat.

Tohle byl impuls k tomu, abych se nad sebou a svým přístupem ke klukům zamyslela. Nesmím to pro nic za nic nechat zajít ještě dál, přece nechci skončit jako mamka.
Rozešel se se mnou Danny a už jsem jen s Jeffem. A jsem věrná! Ikdyž... Lehce lechtivé sny o Alertovi se mi zdávají pořád, ale to se snad jako nevěra nepočítá.
Jeff je ale takové zlatíčko prostě. Je ohleduplný, ochotný, hodný... Úžasný. už jiného nechci, Jeff je Jeff!

Velkou část prázdnin jsem strávila v Číně. Trixince přišel dopis, takže v druhé polovině srpna odjela do Londýna a nechala se také ubytovat v kotli. Bydlí teď u babičky. Umřel nám taťka, ale to je věc, o které tu psát nechci, nechci na to myslet, hrozně to bolí. Mamka není schopna se o všechny sourozence postarat... Takže já s Bell a Trix teď oficiálně bydlíme u babičky v Číně a ostatní prckové se nasáčkovali k tetě do Londýna a ke strýcovi do Yorkshiru.
Babička má obyčejný baráček uprostřed čínské kouzelnické vesnice, která se nachází nedaleko velké zdi, přesněji řečeno kusu pro kouzelníky, který se mudlům jeví jako zarostlá zřícenina. Je to pro čínské čaroděje ale něco, jako Příčná Ulice, akorát je to na zdi a prodávají se tam mnohem kontroverznější věci. Přirovnala bych to spíše k Obrtlé až na to, že tam člověk sežene i základní kouzelnické potřeby.
Také je na vesnici obrovská farma, má to na starosti hlavně babička s dědou, ale starají se o to i ostatní vesničané. Máme tam i pandy, ty máme s Trixie nejraději. A také musíme pracovat na rýžovém poli, což je naprosto unavující.

Jsem moc ráda, že jde Trixinka do Bradavic. Akorát doufám, že se dostane k nám do Nebelvíru! Je to naprosto úžasná sestřička.. Možná si s ní jsem poslední dobou ještě bližší, než s Bell. Je to taková moje šmudla. Docela se těším, až ji uvidí Alert, ten se z toho zblázní!
Babička se tento rok s penězma vyznamenala, Trixie toho dostala prý hrozně moc! Já veškeré své finance utratila u Malkinové. Mám strašně moc hadrů! Některé jsou až zbytečné! Ale stejně pořád nemám co na sebe, pff!

Kromě prváků se v kotli objevovalo také pár neznámých lidí. Docela často se tam ukazoval Hamburgerák, takový Američan, který sbalil Sayuri, žere strašně moc hamburgerů a rozkřikuje chvalozpěvy na tu svou Ameriku přes celý kotel.

Dále stojí za zmínku Nesstor. Říkáme mu PEDOBEAR. Mám pocit, že jsem jen jedna z mála, která se nad ním nerozplývá. Teď ale k té přezdívce - je to asi čtyřicetiletý chlap... Který pozor pozor - nemá nic jiného na práci, než celé dny vysedávat v kotli a kamarádíčkovat se s třináctiletýma dětma. Tohle trochu nepobírám, normální dospěláci se přece baví mezi sebou a mají různé povinnosti... Rozhodně svůj volný čas netrávějí takhle. Navíc je to strašný rozumbrada, takový filosof, kritik ostatních, věčně moralizuje. Nemám ho ráda a mám radost, že jsem ho už dlouho neviděla. Trochu mi připomíná Matta, vlastně jsem se ho ještě neptala, jestli si náhodou nejsou nějak příbuzní. Chovají se totiž úplně stejně a dokonce se baví se stejnýma lidma, sedí na stejných místech... No což, už je to pryč. Nesstor ale chtěl kandidovat na profesora, strašlivě doufám, že mu to nevyšlo. Představa, jak pedobearuje i na hradě mě opravdu děsí!
Dlouho jsem neviděla Hayley. A už si nejsme tak blízké, jako dřív. Strašně mě to mrzí, je to skvělá holka ,ale od té doby, co chodí s Mattem se z ní stal stejný uzavřený filosofický věčně moralizující rozumbrada. Myslím ,že Haylinka má na víc... Matt mi připadá jako takový manipulátro. Když chodil s Bell, bylo to naprosto stejné.. Teď to tak vypadá i s Hayley.

Ještě nevím, s kým budu letos na pokoji, Sayuri odjela. Musela jsem si přikoupit jeden kufr, to oblečení se mi nikam nevejde.

Teď se pokusím ještě na pár hodin zabrat a ráno si musím dobalit. Snad stihnu vlak!

Sbohem trapný Londýne, uvidíme se za rok! :*

Dlhá cesta 2. ročníkom

Je to už dávno čo som písal naposledy, ale nejako som si v priebehu roka nenašiel čas na spísanie všetkých udalostí, ktoré sa udiali, odkedy som trčal v Alertovom kabinete, aj keď som pravdepodobne mal, pretože sa toho stalo naozaj veľa. Začnem najdôležitejšou vecou, od ktorej sa odvíjali všetky ostatné, či už priamo alebo nepriamo. Šťastnou zhodou zvláštnych okolností som sa dal dokopy s Hay a po 2 rokoch na hrade a mnohých zážitkoch môžem úprimne skonštatovať, že to bolo najlepšie rozhodnutie v živote. Ako k tomu vlastne došlo? Celkom jednoducho, jedného večera, kedy som skutočne nemal dobrú náladu, som prišiel do spolky a našiel ju tam, ako sa rozpráva tuším s Jane. S Bell to medzi nami už dlhšie nejako škrípalo a obom nám bolo jasné, že to dlhšie fungovať nebude, ale už som mal toho asi dosť a nejako som prišiel k tej Hay a.. hodil som jej snehovú guľu za krk. Bolo to obdobie Vianoc, všade v spolke bol sneh a ja som si nemohol pomôcť.. tým som rozbehol skvelý sled udalostí, ktorý sa skončil rozchodom s Bell a začatím krásneho vzťahu s Hay. Uznávam, že rozísť sa s ňou na Vianoce odomňa nebolo pekné, ale tak, už som to dlhšie nedokázal a musel som s pravdou von. Je síce pravda, že potom som vyzeral pred ľuďmi ktorí ma poznali ako nejaký debilný sukničkár a šmejd, ale to je mi úprimne jedno. Je mi jasné, že väčšina z nich dúfa, že nechám aj Hay a nájdem si kohosi ďalšieho, bohužiaľ, to sa nestane, nevidím dôvod prečo by sa niečo také malo stať..

S Hay sme si naplno užívali spoločnosť jeden druhého, chodili sme po hrade, po vonku, lietať, jednoducho všetko sa zdalo byť dokonalé a krásne, až pokiaľ nám do školy neprišla inšpekcia na čele s mužom menom Richard Clapham. Spočiatku to všetko vyzeralo ako rutinná záležitosť, inšpektori občas zašli na hodiny, sledovali ich priebeh a všetko pekne zapisovali, až pokiaľ.. sme jedného dňa nesedeli pri krbe v spolke a neprišiel nás pozrieť práve Clapham. Zdal sa to byť priateľský chlapík, dokonca nám ponúkal rôznu pomoc s kúzlami a ak by sme niečo potrebovali, máme ho kedykoľvek navštíviť. No fajn, hneď som si zaumienil, že od neho získam knihu ktorú nám ukazoval na hodine profesor Coldwell, o spoločenstvách kúzelníkov v Británii. Clapham súhlasil, ale chcel za to jednu maličkosť.. vraj potrebuje vedieť, kde je vstup do kanálov. Aj keď mi to prišlo veľmi divné, ukázal som mu to, aj tak som nemal na výber. No a odvtedy šli udalosti už len dole vodou.. Postupom času sa ukázalo, že Clapham nieje nikto iný ako člen Rudých a že je na hrade na príkaz nejakého maskovaného muža s dlhou čiernou palicou, na prvý pohľad nejaký černokňažník. (ktorý sa nám mimochodom celkom bez problémov vyhrážal smrťou a pohyboval sa občas po hrade, akoby mu patril)

Nebudem opisovať úplne všetko čo sa stalo, no mal som pocit, že len ja a Hay si uvedomujeme závažnosť situácie. Snažili sme sa robiť, čo sa dalo, chodili sme prosiť o pomoc pána Coldwella, dokonca sme boli aj za Brumbálom, ale veci sa nie a nie otočiť k lepšiemu.. Potom prišiel moment, kedy na miesto spoluriaditeľa, alebo ako to nazvať, nastúpil istý muž menom Albert Bara.. nejaký Albert s nemožným priezviskom, podstatné je, že je z ministerstva a to znamená, že Brumbál už prakticky vládne len symbolicky.. Túžobne sme sa tešili na prázdniny a nevedeli sme sa dočkať, kedy zo školy vypadneme, kradli sa tam prútiky, atmosféra bola hrozná, dokonca prepustili 4 profesorov, medzi inými aj pána Coldwella, ktorý nám bol jedinou oporou. Mimo iného na hrad priviedli aj trolla, ktorý vyzeral že nerozlišuje medzi priateľmi a nepriateľmi, odvtedy som sa tej chodbe vyhýbal. Ani neviem ako prebehli skúšky (to že nie všetci majú dopísané všetky známky, aj keď skúšky robili ani nespomínam) a už sme sedeli na záverečnej hostine.

Od pána Alberta B. sme sa dozvedeli, že Clapham odcestoval niekam do Bulharska (aspoň jedna dobrá správa) a že ministerstvu šlo vždy len o dobro žiakov tejto školy a určite si všetci budeme rozumieť.. Pravdaže. Potom nasledoval príhovor Brumbála, po ktorom všetci asi 10 minút tlieskali, on sa len usmieval zatiaľčo Albert B. vyzeral, akoby ho každú chvíľu museli previezť do Munga s mŕtvicou. Cesta vlakom prebehla v poriadku a ani sme sa nenazdali, už sme boli ubytovaní v Kotli. Máme malú izbu pre dvoch kde sa nedá hnúť, pretože sme si za peniaze ktoré sme dostali za zber lístia nakúpili veľa vecí, ktoré akosi blokujú premávku v izbe (ďalší z dôvodov, prečo sme teraz s Hay u nás doma). Jedného dňa sme boli v Portsmucku na raňajkách, keď k nám prišla Aliss a ukázala nám najnovší výtlačok novín, v ktorom sa písalo o.. smrti pána Coldwella. Myslím, že až v tej chvíli sme si uvedomili, aká je situácia vážna a že máme šťastie, že sme vôbec na hrade tento rok prežili, kedže sme strkali nos do vecí, ktoré boli trocha nad naše sily.. nemali sme však na výber, kedže nikto iný sa nejako nemal k činu..  Pohreb pána Coldwella skutočne nebudem opisovať, stále je to dosť silný zážitok, pamätám si, že som vtedy ako v tranze vstal z lavice a povedal celému osadenstvu pár slov o tom, aký to bol človek a aká je situácia vážna.. Po pár dňoch sme sa presunuli do Norwichu, kde bývajú moji rodičia a odvtedy tam bývame. Je príjemné byť zasa s nimi, aspoň lepšie spoznajú Hay a ona ich, myslím, že si už na seba zvykli a sú z nich dobrí priatelia. Beriem ju na výlety po meste a okolí, snažím sa, aby sme sa nenudili a nejako nám ubehol čas do odchodu na hrad. Stala sa ešte jedna vec, ktorá je asi jediným pozitívom v týchto chvíľach, ale to až neskôr, počujem ako sa zdola ozýva buchot vidličiek, tak radšej idem na raňajky, nech za mnou nečakajú..

Tajný deník

SUPERTAJNÝ DENÍK CARIMELLE WANG

Pokud tuto knihu někde naleznete, což se díky ostražitosti majitelky nestane, bezprostředně ji vraťte, aniž byste si cokoliv četli!


Objev č. 1 – Matthew Black
Chodili jsme spolu od ledna 1992 do června téhož roku. Rozešel se se mnou tím, že začal chodit s moji ségrou.Stejně si ale myslím, že s ní byl protože mu připomínala mně, ikdyž ve mně najde celou mě! Blbec!

Základní informace - Pohledný černovlasý mladík s nápadně nádhernýma očima. Povahově se trochu chová jako rozumbrada, je ale velmi něžný. Pravděpodobně trpí oslím syndromem smažených míchaných vajíček v oblasti mozku.

Poznámky – Dobře líbá. Viděl mě v podprsence (v té světle fialové s krajkama), když mi v květnu 92 masíroval záda
Ostatní partnerky – Moje pitomá sestra, Hayley, které to ale přeju..

Objev č. 2 – Jeffrey Lillento
Chodili jsme spolu od července 92, nějak to samo od sebe zaniklo v srpnu. Kolem dubna 93 jsem se do něj ale znova zakoukala a 27.6. na mé oslavě narozenin jsem ho nečekaně políbila a následně mu odcizila hůlku. Chtěla jsem zapůsobit totiž tím, že ji další den jakože najdu a budu superhrdinka a budu úžasná.

Základní informace – Obléká se jako socka, teď už je to ale trochu lepší. V obličeji je velmi pohlednýa má krásné vlasy. Občas trochu smrdí, ale jde to přebýt mou úchvatnou přirozenou lidskou vůní. Chová se trochu jako ňouma, není vůbec romantický a pořád jenom mele nějaký blbosti.

Poznámky – Neumí vůbec líbat, slintá přitom jako babičky hafoň. Viděla jsem ho úplně nahého, když se v létě nenamáhal někam zalézt při převlékání do plavek. Tajně doufám, že se tím, co jsem viděla nemusím zatím nijak znepokojovat – kluci se přece vyvíjí pomaleji. On mě viděl v jednodílných plavkách, mám ale pocit, že mi z nich v jednu chvíli při koupání koukala bradavka a to zrovna když se koukal. Pravděpodobně trpí mimiputím syndromem opožděného tělesného vývoje.

Ostatní partnerky – Nikdo jiný ho nechce, na všechny působí jako ňouma. Mám ale pocit, že se do něj zamiloval Jacob Sames, neřekla bych ale do Jeffika, že je gay.

Objev č. 3 – Danny Styx
Od léta 92 doposud

Základní informace – Je ze všech mých kluků nejkrásnější, nejromantičtější, má nejkrásnější oči, nejkrásnější úsměv a je moc fajn. Někdy mi ale vadí jeho náladovost. Pozor! Pravděpodobně trpí velmi nebezpečným a nakažlivým kobylím syndromem zavařené lepeční blány!

Poznámky – Líbá jako Buddha! Já před ním zatím sotva odhalila své kotníky a lokty, jemu jsem ale 28.6.1993 masírovala záda a musím říct, že má pěknou postavu. Jednou jsem ho dokonce šmírovala přes pootevřené dveře při převlékání do pyžama, v obzoru mi ale bránil jeho kufr! Jak může mít taková pitomá bedna tak tlustý sklo sakra! Doufám ,že si nevšiml, když jsem mu následující den ten kufr o pár stop posunula.

Ostatní partnerky – Žádné jsem zatím nezaznamenala, podezírám ho ale z nadměrného kamarádství se Sayuri Ling, proto jsem s ní omezila tu komunikaci, dokud se věci neobjasní.


Objev č. 4 – Theodor Orphes – Úchylák Orphes
Nijak oficiálně spolu nechodíme, už jsem se s ním ale objímala a líbala v jednom prázdném skladu. Jeho líbání dávám asi 7 bodů z deseti, není to nic moc, pořád ale lepší, než Jeff, u kterého mám jen tak mimochodem pocit, že trénoval jen nasáváním pití z brčka!

Theo je velmi ošklivý, má ale extravagantní vkus pro oblékání, který na mě velmi zapůsobil. Chová se hezky, ikdyž někdy trochu vlezle a čas od času mívám pocit, jako kdyby mi snad dával nějaké neslušné návrhy!

Za své ošklivé šedé vlasy ale nejspíš nemůže, nejspíš totiž trpí Hroším syndromem předčasného stárnutí a já nijak neodsuzuji nemocné lidi.

Partnerky neznámé.


Objev č. 5 – Jordy Carter
Nijak jsme spolu zatím nechodili. Moc se mi ale líbí a chová se hodně hezky. Je romantický. Chodil s moji sestřenicí a teď to táhne s mým dvojčetem. Odcizila jsem mu hůlku s tím, že mu ji vrátím pouze za podmínky, že mě políbí. Třikrát mě políbil a z toho jsem usoudila, že to fakt umí!
Žádnou nemoc jsem u něj zatím nenašla.


Idolové, u nichž nemám šanci:

Profesor Gordon Alert – Nenávidí mě a já nenávidím jeho. Jeho arogance a přístup se mi ale fakt líbí. Rád na sebe upoutává pozornost vtipnými hláškami, stěry a poznámkami. Soudíc podle expedice jeho kabinetu je velmi bohatý. Nosí značkové oblečení. I pod tou celou arogancí a nenávistí, kterou ke mně cítí mě má rád, vím to! Když jsem slavila narozeniny, pozval si mne do kabinetu a popřál mi a dal mi dort! Nevím, zda má manželku.
Často se mne dotýká, nevím, zda to dávat za zásluhu náhodě či mé neposednosti, ale skoro denně mě jemně uchopí svýma hebkýma rukama za paži a tahá mne přes celý hrad. Tvářím se, jak mi to hrozně vadí, ale pod tím vším si to užívám.
Skoro každou noc se mi zdávají sny, jak se s ním líbám a opravdu mi ta představa dělá dobře.
Vždy chodí zahalený v pláštích a kloboucích, ale stejně jsem si jista, že se pod tím skrývá kus vypracovaného chlapa.

Prefekt Antony Poul – Je mu asi sedmnáct a tak nějak si představuju prince svých snů. Je naprosto dokonalý a nic mu nechybí. Bohužel je ale zadaný a já mu to přeju. Má úplně dokonalou postavu, viděla jsem ho i bez trika a dokonce jsem se prstem dotkla jeho bradavky!!! Dala jsem to za vinu omylu a nedopatření, zbaštil mi to, ale deníčk uvěř, že to omylem nebylo! Je samý sval, má ideální výšku, v obličeji naprosto dokonalý, má krásný uklidňující hlas, smysl pro humor! Je úplně sexy! A je úplně dokonalý!

Narozeniny

Konečně je to tu! Jsem velká třináctka! A Bell taky.
Nikde jsem ji ale včera nespatřila. Dokonce jsem se vplížila až k ní do Mrzimoru, ale po odemknutí dveří jsem zjistila, že tam nikde není ani ona, ani žádná z jejich spolubydlících. Dokonce ani kytky.

Celé dopoledne jsem byla s Dannym, který mě uklidňoval. Jordy prý taky nikde nebyl. Určitě si někam zalezli spolu.
Večer předtím jsem si zašla do kuchyně poprosit skřítečky o nějaký speciální dort. Vyhověli mi - dostala jsem nádherný a vynikající lanýžový, úhledně zabalené v rozkošné krabici. Snědla jsem ho tolik, kolik jsem do sebe jen narvala a zbytek jsem věnovala Sayace poté, co jsem u ní absolvovala preventivní prohlídku. Musela jsem se jí nějak odměnit za to, jak je na mě hodná a jak mě vždy ze všeho vyléčí...

Po obědě jsem se pustila do toho strašlivého školního trestu... Musela jsem opsat celý školní řád! Bylo to k nevydržení a zabralo mi to spoustu času. Po několika stránkách jsem se dokonce přistihla, že některé věty píši v čínských znacích, aniž bych si to uvědomila... Konečně jsem to ale měla za sebou a myslela jsem, že mi upadne ruka.

Tento týden jsou zkoušky, ale já se vzhledem k mé absenci rozhodla, že si je dodělám dodatečně. Ještě neumím všechna kouzla z ročníku, která se musím přes víkend nějak doučit...

Po školním opisovacím trestu jsem se pustila do trénování kouzel. Trénovala jsem je na sobě a na Charliem (naše nebelvírská figurína). Po pár minutách jsem ale už byla šíleně otlučená a ještě jsem se strašlivou silou vymlátila - pleskla jsem rukou do zdi. Celou končetinou mi projela palčivá bolest...

Rozhodla jsem se tedy znovu navštívit můj druhý domov - ošetřovnu. Sayaka mi ruku napravila, dala kostirost. Vypadala ale trošičku divně, občas se tak nějak křečovitě kroutila v divných pózách a minimálně dvakrát se zmínila o tom, že spěchá na toaletu. Logicky jsem si z toho vyvodila, že za to může můj dort... Bylo mi to líto.

Při cestě zpět na kolej mě zastavil Gordon. Chvíli jsem před ním úspěšně zdrhala, stejně mi ale bylo jasné, že to jen hloupě oddaluji.. Jeho nohy se s těmi mými nemohou vůbec srovnávat. Všěimla jsem si, že se kolem nějak motá Clara... Měla jsem takové podezření, že na sebe libovolně hází zastíráky a sleduje nás.
Měla jsem z Alerta strach... Ne jako nikdy předtím.. Ale asi před týdnem mi oznámil ,že pokud mě ještě někdy uvidí po večerce venku, zařídí mé vyloučení ze školy. Klid Cari.. tentokrát za to nemůžeš.. Snažíš se...A byla jsi jen na ošetřovně, Say to může potvrdit. Cestou jsem tedy nějak vyjeveně blekotala něco v tom smyslu, že jsem si zlomila ruku a Sayaka to potvrdí, že mi může zkusit klidně vyoperovat žaludek a uvidí v něm kostirost...
Zavedl mě k sobě do kabinetu, nařídil mi, abych se usadila na židli... První k mému školnímu řádu. Nějak se divně šklebil, což mi nešlo do hlavy.. ale řekl, že jsem ten úkol splnila. Asi byl jen vyjeven z toho, že jsem to odevzdala včas...
Pak nějak ztichl a pár minut nehybně seděl... Vypadalo to strašidelně.. Snažila jsem se zablekotat, zda už můžu jít... On mi to ale zakázal a mávnutím hůlky zhasl všechna světla.
Měla jsem strašný strach. Co se teď stane? Nakluše tam banda nějakých zloduchů, zakleje mě a udělá ze mě rukojmí? Nebo mě rovnou zabije na místě za to, jakou mu "slečna Wang" přidělává práci?
Zaryla jsem zadek hluboko do židle a čekala na naplnění svého osudu...
Zabije mne? Omráčí mne? Ublíží mi?
Najednou se ale vše rozsvítilo a zaslechla jsem zvolání: ,,Všechno nejlepší, slečna Wang!"
Koukla jsem se na stůl, kde ležel čokoládový dort.. obrovský.
Měla jsem pocit, že... jsem asi blázen. Vytřeštila jsem na něj oči a cítila jsem, jako kdybych měla každou chvíli omdlet.. Nebo mě snad nějak očaroval, aby se mi zdály takovéhle sny, zatímco mě někde s nějakými rudými mučí?
Po několika minutách jsem si uvědomila, že je to realita.. Byla jsem úplně vyvedená z míry.. Koktavě jsem mu poděkovala a vyšla z kabinetu.

Cestou na kolej jsem ale někoho potkala.. Byla to Clara.
Hned ode mne vyzvídala, co se tam dělo. Podle mého výrazu nejspíše usoudila, že to nebyl jen tak obyčejný pohovor. První, co ji napadlo bylo, jestli mě tam znásilnil. Nevěřícně jsem na ni zírala a vyprskla smíchy.
Ukázala jsem ji dort a vše se objasnilo.. Clarka ale vypadala ve svém živlu... Rozhodly jsme se, že zajdeme do kuchyně poprosit skřítky o nějaké jídlo na zítřejší oslavu.

Byl tam jeden moc roztomilý a hodný skříteček, který nám velice ochotně přinesl obrovskou bednu jídla. Úplně tak mimochodem... jsem se dozvěděla, že do toho lanýžového dortu Sayace přidali projímavé složky schválně. Nevěděla jsem, jestli je mám začít pohoršeně moralizovat, nebo se smát...

Jídlo jsme donesly do naší místnosti, kde jsme ještě chvíli s Clarou plánovaly detaily oslavy.. Mrzelo mě, že u toho nebyla Bell, ale láska je jí zjevně přednější. Také jsme rozebíraly, koho všeho pozveme, jak to bude probíhat..

Mimochodem, málem bych zapomněla! Skřítečka jsem poprosila o ohnivou whisky s tím, že to bude překvapení pro jednoho profesora, který mi k narozeninám daroval dort. S Clarou jsme na sebe spiklenecky mrkly, jelikož jsme už předem věděly, že se k Alertovi dostane už leda tak prázdná lahev. Já sice tu ohnivou whisky moc nemusím, je to na mě nějak silné, maximálně si párkrát loknu... Bylo to ale jen lákadlo na starší. moc rády bychom totiž s bell měly na oslavě i Bennettku, Tonyho, Claru, Hannu Deshanel.. Mike už je vlastně taky starší... Ráda bych tam pozvala i Sayuri, ale ta je mimo hrad.. Jacoba, ten je ale někde se Sayuri... Mitchie leží u babičky s pandím syndromem ječícího kolene... Ale určitě pozveme ještě Dannyho, Jorduse, Lin... a to bude asi vše. Nevím. Možná jsem na někoho zapomněla. Pozvala bych i Haylinku, ale ta by s sebou vzala i Matta, což by se Bell hrozně příčilo...

Seděly jsme tam s Clarou asi hodinu a povídaly si o všem možném... Pak jsme se ale rozholy, že půjdeme někam jinam. Napadlo mě jít do liduprázdné velké síně... A jen tak tam blbnout. Zatímco si Clara poklidně seděla na Brumbálově místě, vyskočila jsem na profesorský stůl, zpívala, ječela, tančila.. a vytvářela básničky jednotlivých kolejí. Byla to sranda, s Clarou jsme se skvěle bavily.. Když v tom jsem najednou zaslechla nějaké podivné tleskání... Otočila jsem se a vedle mě stál pochopitelně Gordon.
Takhle jsem se už dlouho nevylekala.. Jen jsem mávla na Claru, seskočila ze stolu a pelášila na kolej.
Naštěstí mě tentokrát nepronásledoval...
I přestože jsem v sobě ještě nějakou tu energii měla, neměla už jsem tu kuráž vyjít ven, a tak jsem se odebrala ke spánku.

Zítra to bude pecka! Hrozně se těším!

Profil - Carimelle Wang

Ostatní členy rodiny časem doplním

Carimelle Wang

Celé jméno: Carimelle Tianshi Wang

Přezdívky: Cari, Carinka, Karamelka

Datum a místo narození: 27.6.1980, Fort William, Skotsko

Trvalé bydliště: Loch Lochy Street 7, Clunes, Skotsko, většinu času však tráví u babičky v Číně

Popis bydliště: Starý několikapokojový baráček přímo v krásné přírodě severního Skotska. V domě je plno starých a zbytečných věcí, avšak postrádá základní vybavení. Vnitřek působí velice ošuntěle, ačkoliv je tam útulno.

V Číně obyčejný útulný dvoupatrový domek na návsi uprostřed přírody.

Zaměstnání/Škola: Bradavice, nebelvírská kolej

Zvláštní dovednosti (talent…) : kouzelnická moc, dobře se učí přeměny

Popis postavy: Carimelle je menší, než její vrstevníci a její postava je velice drobná a hodně hubená, především v oblasti končetin. Její klíční kosti jsou výrazné, většinou je však maskuje šátkem, nebo šálou. Její kůže je neobvykle světlá, pokud zrovna není spálená od sluníčka. V obličeji má typické asijské rysy, tvar hlavy je spíše kulatější. Má nezvykle krátký nos,velké světle hnědé roztáhlé oči, které jsou vyboulené a velmi výrazné. Neobvykle často mrká svými hustými černými řasami. Vlasy má dlouhé a bohaté, momentálně jsou obarvené na zrzavou, která ale není nijak zvlášť výrazná a na první pohled nelze poznat, že se jedná jen o barvu.

Výška: 155cm

Váha: 37kg

Poznatky k zdravotnímu stavu: Alergie na sovy a kanárkově žluté koberce, velmi křehké kosti, při prvním výletu do Číny v 4. Letech protrpěla pandí syndrom ječícího kotníku, v osmi letech dračí spalničky

Základní povahové rysy: Extrovert, cholerik, je velmi přátelská a na první dojem působí otevřeně, soudí lidi podle prvního dojmu, je arogantní vůči lidem, kteří jí jsou nesympatičtí, má neobvykle bujnou fantazii a smysl pro humor

Zlozvyky, Rituály, Závislosti…: neustále u sebe nosí kouzelnou knížku od babičky. Často se zubí, kouše si nehty

Oblíbené jídlo: Ovocný koláč, hrachová polévka, babiččina dračí játra na smetaně s bambusovými výhonky

Oblíbené pití: Hruškový džus, kakao

Oblíbená činnost: vymýšlení rošťáren s přáteli, zesměšňování ostatních, mazlení se s kocourem, psaní deníku, jídlo

Oblíbené zvíře: veverka, kočky

Talisman (nebo cenná věc) : knížka od babičky, nebelvírské hodinky

Zmatená

Ruka už je úplně zahojená. Sayaka je vážně zázrak.. Stěží bych před pár měsíci uvěřila, že se dá ta ruka do kupy. Teď mi ale po tom všem zbyly akorát otisky ostrých zubů na předloktí, kterých se prý asi už nikdy nezbavím.
Poslední dny jsem na ošetřovně jen prospala. Say si mě tam původně měla nechat jen jednu noc, ale všechny ty lektvary dají podle babičky tělu dost zabrat, obzvlášť tomu mému, když jsem prý tak drobná. Dnes už se ale cítím zdravá jako sp rybička.
Po probuzení jsem se rychle převlékla, miluju ten moment, když ze sebe můžu po dlouhé době konečně strhnout to propocené nemocniční pyžamo Nevím proč, ale ta jeho zářivě bílá barva ve mě vzbuzuje takový divný pocit, z jakéhosi nepochopitelného důvodu to na mne působí tak depresivně, jako kdybych ležela někde na smrtelné posteli...
Byla jsem zvyklá, že na mne na dřevěném stolku uprostřed místnosti čekala bohatá snídaně. Za tu dobu, co jsem na ošetřovně proležela snad půlku svého bradavického života už Sayaka stihla poznat, že jsem nejen pacient "vozembouch" a pěkné trdlo, ale že mám také velmi vyvinutý apetit. Kdysi v prvním ročníku mi dokonce umožnil a přístup do lednice, asi už ji nebavilo mi hodinu co hodinu nosit nové zásoby jídla, které by člověku s normálním metabolismem bohatě vystačily na týden.
Tentokrát tu ale něco nehrálo - i po tom, co jsem si třikrát promnula oči jsem byla nucena se smířit s tím, že je dnes ráno stolek prázdný. To mohlo znamenat jen jednu věc - Sayaka je pryč.
Zmocnil se mě pocit nejistoty, co si počnu, jestli tu místo ní bude zase ta strašlivá baba?

Vyšla jsem z pokoje a usadila se na lavičku, kde obvykle sedává profesor Dikobraz se svou přítelkyní. Byla ještě docela brzo, smířila jsem se s tím, že si chvilku budu muset počkat...
Po několika minutách čekání mé uši zaznamenaly jakési kroky. Zdvihla jsem hlavu, nespatřila jsem však ošetřovatelku, nýbrž Jeffa. Moc ráda jsem ho po dlouhé době viděla. Usadil se vedle mne a chvíli jsme si povídali.
A pak? Nevím, co se stalo. Přistihla jsem se, že z něj nespouštím oči... Moc mu to slušelo. Nijak zvlášť se nezměnil, možná snad byl oblečený méně nemožně a nepatrně mu zmizela část dětských rysů z obličeje.
Do uší mi libozvučně hučel ten jeho krásný hlas.. Postřehla jsem, že už nemele takové blbosti, jako kdysi. No, ikdyž, ruku na srdce.. Pořád to není žádný gentleman. Ale prostě je to Jeff, starý dobrý Jeffík, který je prostě originální, vyjímečný, má své kouzlo.. Nemohla jsem na něj přestat myslet.. V tu chvíli jsem pocítila podivné zachvění v ruce. Ale ne, že by zase ty tiky, způsobené jedem z toho kousnutí? Po chvíli jsem si uvědomila, že tentokrát to mělo jinou příčinu.. Něco mě strašně lákalo posunout se o pár centimetrů blíže k němu, stisknout mu ruku, políbit ho.. Ale neblázni Cari, neblázni.. Vždyť přece slintá jako prababiččina doga, a navíc máš Dannyho... Tak proč teda nemůžu na Jeffa přestat myslet? Ale ne, je to trouba, Danny je lepší, přitažlivější, rozumnější, romantičtější... Ale.. Jeff je Jeff.

Po propuštění jsem nedokázala ovládnout své myšlenky, které se neustále neovladatelně vracely k těm dvěma. Jeff, nebo Danny? Komu dávám přednost? Kdo se mi líbí více?
Štěstí, že Danny neví, co mi běhá hlavou.. Ale co Jeff? Tuší to, že k němu stále pozůstatky těch jistých citů zachovávám?

Se svěšenou hlavou jsem se belhala do nebelvírské věže. Dvakrát jsem se přistihla, jak nevědomky zabočuji do špatnách chodeb. Sakra vzchop se, Carimellíno!
Ani jsem nepostřehla, že už několik minut jdu přímo za jednou známou tváří. Zjistila jsem to, až když se dotyčný otočil a pozdravil mne. Byl to Matt. Matt Black. Nemluvili jsme spolu od léta, od doby, co se se mnou hnusně rozešel a nahradio mne mé dvojče, které to nijak zvlášť netrápilo.
Nevěřila jsem vlastním uším, že slova, která jsem po pár vteřinách zaslechla vážně vyšla z jeho ústních chlopní pusy. Omluvil se mi za to, co udělal v létě. Přiznal si, že to od něj bylo nefér, že je teď ale s Hayley a konečně našel asi tu pravou. V duchu jsem si odfrkla a napadlo mne, že to samé asi říkal každé z nás a upřímně řečeno jsem zvědavá, kdy odkopne i Haylinku. Nechala jsem si to ale pro sebe. Obvykle bývám škodolibá svině... Musím ale uznat, že tentokrát se nepoznávám, protože jim to opravdu od srdce přeji. Ano, opravdu.. Sluší jim to spolu, hodí se k sobě.. A oba si zaslouží lásku. Každý si zaslouží být milován, nehledě na to, jak vypadá, nebo jak se chová.
Byla jsem ráda, že se mi omluvil. Poděkovala jsem mu za to a řekla, že si toho moc vážím. Neznamená to ale, že jsem mu odpustila. Neumím odpouštět. Možná na oko, ale v srdci mi nějaké ty stopy zloby zůstanou.

S vypnutou hlavou jsem vyšla po schodech do společenské místnosti, kde jsem spatřila Hayley. Měla černé vlasy, obarvila si je. Šly jsme nahoru do ložnice, kde jsme se zapovídaly. Hrozně moc ráda jsem ji viděla. Napadlo mne, že bych si také obarvila vlasy, abychom vypadaly podobně. Nebo mi to vlastně navrhla ona a já se té představě nebránila.
Tak nás kroky zanesly do koupelny, kde mi Hay napatlala na hlavu barvu.. A.. Jsem černovláska.

Později odpoledne jsem počkala Bell před jejich společenkou. Ta si pro změnu obarvila vlasy na zrzavo, moc jí to sluší. Jsem rozhodnutá, že si to takhle obarvím na léto.

S Bell jsme poseděly v nedaleké místnosti u velkého dřevěného stolu, pomlouvaly Matta, Hayley (deníčku pšt!!) a zjistila jsem, že mám svou sestru opravdu hrozně moc ráda a že si začínáme být bližší, než kdy dřív. Pak Bell něco napadlo. Hodila po mně žlutý plášť, že mi ukáže mrzimorskou společenskou místnost.
Už jsem k nám do Nebelvíru propašovala hodně lidí, ale když jste ten vetřelec vy sami, je to o dost horší. Byla jsem z toho dost nervozní. Nebyl to náhodou od Bell jen nějaký mazaný tah, jak připravit Nebelvír o všechny body? Obzvlášť když jsme teď v čele a další pohár na nás už čeká... Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale zvědavost vyhrála a rozhodla jsem se, že se ke žluťáskům tedy podívám.
Bell mi dala falešné jméno její spolubydlící, která z hradu nedávno odjela. Přehodila jsem přes sebe žlutý plášť a následovala Belliny kroky.

Když jsem vešla dovnitř, myslela jsem ,že mi vypadnou oči z důlků. Jejich společenská místnost je naprosto úžasná! Musela jsem ale trochu mírnit své emoce, poněvadž u stolu posedávalo pár lidí. Jakožto pravá Mrzimoračka nesmím projevovat překvapení, když vidím svou společenskou místnost přece.. Pro jistotu jsme s Bell rychle zapadly k ní do pokoje.
V kleci u postele měla svou kočičku Twiggy. Vzala jsem ji do náruče a začala se s ní mazlit. Napadlo mě, že až bude starší, můžeme ji seznámit se Zadkem a třeba budou koťátka!

Najednou se ozvalo zaklepání. Bell mě gestem poslala nenápadně zapadnout mezi zadní postele a otevřela dveře. Neviděla jsem, kdo je za nimi, poněvadž má Bell tlusté sklo, pfff. Ani jsem toho návštěvníka neslyšela, jen Bell. Po chvilce říkala něco jako: ,,Cari? Ale ne, to není Cari, to je Sarah Blackstar".
Ztuhla jsem a mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Jak mě sakra mohl někdo poznat? Vždyť jsem procházela kolem nich hodně daleko, přinejmenším pět metrů... A navíc se žlutým pláštěm, oblečením, které obvykle nenosím a nově obarvenými vlasy.. Zbytek odpoledne jsem strávila přemýšlením nad tím, zda existuje nějaké kouzelnické nadání, kdy člověk dokáže "zaostřit" něčí obličej na takovou dálku a přiřadit ho ke jménu někoho, s kým v životě nemluvil...

Večer jsme se sešli na večeři s Bell, Mitch, Ádíkem, Jordym a s Mike. Plánovali jsme nějaké neplechy na večer. Nic kloudného jsme nevymysleli a neměla jsem nervy tam sedět a pozorovat, jak se všichni překřikují. Prostě jsme se měli sejít v půl desáté na dámských toaletách a tečka.

Cestou na místo konání jsem narazila na Dannyho. Vrhla jsem se mu do náruče a bez jakéhokoli vysvětlování ho zatáhla s sebou na záchodky.Sešli jsme se tam všichni do kroužku a přemýšleli, co teda bude dál.
Jordy se s Mitch na něčem šeptem domlouvali a pak utekli s tím, že se vrátí. Nechápala jsem, kam šli... Ale později se má drahá sestřenka vrátila s lahví podivné svítivé oranžové tekutiny uvnitř... Přimhouřila jsem oči.. Zkoumavě přejela lahev pohledem... Jo, bylo to ono. To, co jsem viděla v létě. Ohnivá whisky.

Přesunuli jsme se do jiné místnosti, takový starý pokoj pod nebelvírskou věží s šedým kobercem, rozpadlou postelí a runami vyrytými do země, vedle kterých plápolá žlutooranžový oheň. Nikdy jsem ho neviděla zhasnutý, řekla bych, že je nějak začarovaný.

Shlukli jsme se do kolečka, já si sedla Dannymu na klín a zakotvili jsme zrak na "velitelce", která v ruce i nadále tiskla onu lahev.

Posílali jsme si ji dokolečka a cítila jsem, jak se mi pod hroudou úzkostlivých myšlenek opět začíná zavařovat mozek. Nikdy jsem to nepila.. Tedy vlastně jen když jsem se omylem v létě dávila v bazénu vodou, ve které byl rozlitý obsah podobné lahve, to se ale vůbec nedá srovnávat. Pozorovala jsem je, jak to do sebe lijí... V hlavě se mi najednou vynořila vzpomínka na to, když se opíjí mamka.. Jak se pak chová, jak nám pak leze všem na nervy, jak je neovladatelná... A jak to sakra chutzná? není to moc hnusné, nebo silné?
Vedle mě se ozývalo jakési brblání, že je to proti školnímu řádu, že na to nemáme věk a že se to nemá.. Byl to Ádík. Pak se zvedl a prostě odešel. Všichni to komentovali urážlivými poznámkami, já ale mlčela, protože.. jsem ho trochu chápala. V dduchu jsem měla chuť udělat to samé.
A pak to přišlo - Mike mi podala lahev, která byla pořád na dvě třetiny naplněná tou blyštivou oranžovou tekutinou.. Odšroubovala jsem víčko a nedůvěřivě k tekutině přičichla. Páchlo to, jako Londýnští bezdomovci... Je mi dvanáct let.. A už mám mít své poprvé s ohnivou whisky. Není to brzy? Šlehla jsem pohledem po ostatních a usoudila, že zjevně ne. Všichni vypadali celkem šťastně a netrpělivě mě pozorovali... Dokonce i Bell se bavila a měla v sobě už pěkných pár mililitrů. Do té bych to tedy neřekla.. A pak, že jí kazím já, pche. Tentokrát zkazila ona mne.
Pokud se nenapiju, budu vypadat jak naprostý blbec. Nebudu zapadat. Přijdu o kamarády, o důstojnost.. Ale.. Nebo spíš o důstojnost přijdu, když se napiju. Je to tak zamotané.. Něco mi říkalo, že to nemám dělat, něco mi říkalo, ať to honem udělám. Ticho mozku! Sakra, buĎ zticha!
Vykašlala jsem se na své rozumné já a aniž bych odhadla správné množství pro jeden lok, na ex jsem toho do sebe nalila jako nějaký profesionální pijan.
V tu chvíli mé hrdlo pohltil takový divný hřejivý pocit.. Jako kdybych spolkla ohnivou karamelku. Bylo to divné. .Ale nemůžu říct, že by to bylo nepříjemné. Po chvilce mi z toho nebylo moc dobře. Rozhodla jsem se, že dál už se toho nenapiju a slíbila jsem to Dannymu.

Ostatní ale pili dál a dál, vypadali vesele... Po chvíli si tam v pohodě začali někteří sundavat kalhoty.. Byla jsem trochu vyjevena a znechucena.. Při pohledu na Bell... že ona taky... No nebylo mi z toho nejlíp, připadala jsem si, jako v nějakém cvokhousu.

Pokusila jsem se zvednout s tím, že půjdu s Dannym na kolej, abych mu předala vánoční dárky, které jsem zapomněla u babičky a dnes mi dorazily sovou (naštěstí babiččina sova ví, že se ke mně nesmí přibližovat a nechala mi to v ložnici u postele). Danny mi pomohl vyškrábat se na nohy a při cestě mne podpíral. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měla chuť se smát, připadalo mi najednou všechno vtipné, veselé... Danny byl z toho všeho ale takový nesvý. Říkala jsem ráno, že se mi líbí Jeff? Danny je lepší. Nebo že by.. Nevím. Ale Danny.. no aspoň při líbání neslintá jak aligátor. Ne snad, že bych se někdy líbala s aligátorem, to jsem jen tak plácla pro odlehčení.

Na koleji už jsem začala trošičku přicházet k sobě a sice s mírným motáním, ale podařilo se mi dobelhat až do pokoje, kde jsem vzala ty dárky. Byl to náramek s našimi jmény a srdíčkem a plášť zezadu popsaný čínskými znaky. Nic moc, ale babička je taková trošičku držgrešle.. Ikdyž, teď si nemůžu stěžovat, někdy má své štědré chvilky.

Dannymu se to moc líbilo. Dal mi krásnou suchou pusu (Jeff by se od něj mohl učit!!!) . Na Dannyho padla únava, tak jsem ho šla uložit do ložnice, přikryla ho, dala mu pusinku na čelíčko, jako to kdysi dělávala babička a na chvilinku jsem se vrátila za ostatními. Jen jsem se tam opřela o zeď a s mírným znechucením sledovala dění. Vážně toho měli dost napito a začínala jsem být ráda, že jsem zůstala jen u pár loků.

Únava přemohla i mne, a to i přes to, že poslední dobou jen a jen chrním... Vrátila jsem se tedy k Dannymu do ložnice a uvelebila se na vedlejší prázdnou postel. Před spaním jsem ještě dost přemýšlela o těch dvou... Mám ráda oba, hrozně moc! Ale Dannyho asi víc.. Asi určitě. URČITĚ!

*nakreslené obrázky*

OBRÁZKY ZVĚTŠÍTE KLIKNUTÍM

Následky vloupání

Milý deníčku.
Jo, jo, já vím, dlouho jsem nenapsala. Před nedávnem jsem se ale teprve probrala z komatu a ještě jsem pár dní sbírala sílu na zvednutí propisky.
Jak se to stalo? Proč se to stalo?

Noo... Bylo jedno krásné ráno. Při cestě do velké síně jsem si v hlavě zpracovávala celý svůj plán, nad kterým jsem vlastně přemýšlela i v noci. Hned u vchodu jsem narazila na Mitchie, beze slova jsem ji odchytla a dotáhla k našemu stolu, kde jsem ji šeptem všechno vyklopila. Šlo o další hledání důkazů, že je Alfie vlkodlak. Vím to prostě! A zdá se, že mi Mitch začíná pomalu věřit. Chtěly jsme ho s pomocí pár "kompliců" odlákat z kabinetu, vloupat se tam a hledat jakékoliv důkazy. Cokoliv, co by naši teorii potvrzovalo, poněvadž se mi ten chlap zdál čím dál méně.
V tu chvíli nám ale něco docvaklo, byl to trochu velký problém... Jo, předpokládala jsem totiž, že by nebyl tak hloupý, aby si nechal dveře odemčené. Zoufale jsem tikala očima po všech stolech a hledala kohokoli, kdo by nám mohl s touto komplikací pomoct... U Mrzimorského stolu jsem spatřila Claru, tak jsme k ní běžely, každá z jedné strany a začaly ji to obě naráz šeptem vykládat. Co nás to napadlo? Vždyť je to prefektka... Je jí šestnáct, takže už má rozum... Chvilinku dumala, nakonec ale souhlasila!
Domluvily jsme se, že si dáme večer sraz u mučírny a ona nám pod zastíracím kouzlem odemkne jeho dveře, zatímco my budeme nenápadně vykukovat z vedlejší chodby. Tiše ty dveře pootevře, jen na tak malou škvírku, aby šlo poznat, zda je Curtis uvnitř. Pokud bude, odlákáme ho pomocí Mike a Hayley (se kterýma jsme se později domluvily) a my budeme mít vzduch čistý. Pokud uvnitř nebude, porozhlédneme se tam, zatímco ty dvě budou hlídat u dveří a pokusí se ho zdržet.

Nebylo to dokonale vypočítané, co ale také čekat od našich dvanáctiletých mozků.. Mohly jsme jen doufat, že celý plán vyjde.

Odpoledne jsme se sešly u nás v ložnici. Přesněji řečeno já, Mike, Mitchie, která se k nám opět propašovala pod svou falešnou identitou a Hayley, kterou jsem v mém pokoji nově ubytovala a poskytla jí potřebné klíče (Sayuri mě roztrhne).
Ještě jsme makaly na podrobnostech, konkrétně na tom, jak ho ty dvě odlákají. Napadlo mě, že by si Mike mohla jakoby zvrknout kotník a Hay běžet pro pomoc. Aby ale nemusela ta chudinka utrpět jakoukoli újmu na zdraví, hledala jsem po celém pokoji něco, čím by si mohla ten kotník otlouct až do červena. Jediná věc, co jsem našla byl Sayurin tancující koks. Pobízela jsem Mike, ať to pak zkusí, že to tak bolet nebude, ať se tím kokosem bouchá vší silou, ani o nebude cítit a tak podobně. Nakonec na to přistoupila.

Den se pomalu chýlil ke konci... Vydaly jsme se do mučírny, ještě dlouho čekaly na Claru.. A šly jsme podle plánu.
Naštěstí uvnitř nenyl, tak jsme se tiše vydaly dovnitř. Bylo to... zvláštní. Napínavé.. Zároveň ale adrenalin. No ale bála jsem se, to musím přiznat, ještě teď se mi při té vzpomínce začnou klepat nohy. Co nejrychleji jsme pohrabávaly všechny možné věci. Žádný důkaz jsme ale nenašly... Mitch našla lahev s ohnivou whisky, tak to bez rozmyslu hodila do batohu pro Claru jako dárek za to, že nám pomohla odemknout dveře, ikdyž ani to se vlastně neobešlo bez komplikací. Byly asi zamčené nějakým speciálním kouzlem, že to nešlo odemknout, tak jsme to musely obejít z druhé strany, což napadlo Mitch. Já bych si na ty druhé dveře bývala vůbec nevzpomněla!

Já pak našla jednu zlostně vyhlížející knihu se zuby. Jo! Třeba to bude jeho deník, nebo.. no prostě něco takového! Ani mě nenapadlo se nad tím pozastavit, zaplavil mě radostný pocit, že jsem něco našla a jako kdybych úplně ztratila hlavu... Otevřela jsem to. Chyba..Chyba... Chyba...

Kniha mě kousla tak silně, že jsem hlasitě zapištěla a svalila se na zem. Vše se odehrálo tak rychle.. Cítila jsem, jak mi něco těmi zuby do žil protéká.. Co to ale bylo? Buď ze mě ta kniha pila krev, nebo mi naopak dávala nějaký jed. Holky se kolem mě seběhly a vší silou ze mě tu knihu strhly.
Raději jsme se rozhodly zbaběle odejít, než aby se stalo třeba ještě něco horšího. Přecjen se zajímá o černou magii... V jeho kabinetě není bezpečno.

Původně jsme měly v plánu se ještě vloupat do knihovny do oddělení s omezeným přístupem a prohledat tam všechny knihy pro případ, že bychom něco o vlkodlacích našly.
Cestou mi ale začala ruka hnusně otékat, zelenat, hnisat a veškeré mé smysly otupovala palčivá bolest, která ne a ne ustoupit.Ještě horší bylo, že se mi začínala točit hlava a já omdlévala.

Ani nevím jak, nějak jsem se ale dostala na ošetřovnu. Sayaka bohužel byla mimo hrad a místo ní tam byla nějaká nesympatická starší paní.. Velmi bolestivě mi ruku vydezinfikovala a už to vypadalo, že to bude v pořádku. Tahala ze mě, jak se mi to stalo, při čem se mi to stalo.. Já jí to ale odmítala vyklopit, byl by strašlivý průšvih. Tohle ji ale naštvalo, tak na mě od té doby byla zlá a nepříjemná a hlavně neochotná.

Ráno mě probudila neuvěřitelná bolest. Nic takového jsem ještě nikdy dřív nezažila... Opravdu strašné, jako kdyby.. Ne, to ani nejde popsat! Rozsvítila jsem hůlku a vyjekla. Zjištění, že jsem od konečků prstů až po hruď zelená, napuchlá a oteklá mě doopravdy šokovalo. Jako kdyby ta infekce čekala právě na to světlo.. Jakmile jsem na to posvítila, začalo se to bleskurychle rozšiřovat, do obličeje, na nohy....
Snažila jsem se vstát a dojít pro tu paní, nešlo to.Nemohla jsem ani vstát. Začala jsem tedy křičet.

Jakmile mě viděla, okamžitě odběhla pro nějaké pilulky, které nepomáhaly... Hůlkou se snažila kletbu zarazit, to ale také nepomáhalo.. Pak jsem ale usnula a znovu se probudila až u Munga.

Nedokážu odhadnout, co bylo zrovna za denní dobu, byla jsem úplně zmatená. U postele stáli dva lékouzelníci a diskutovali s... moment.. je to vážně ona???? S babičkou!! Moc ráda jsem ji viděla!

Přesvědčovala muže v zelených pláštích, že se s tímhle už setkala a že to dokáže vyléčit u ní doma. Pak jsem zase upadla do bezvědomí.

Probudila jsem se až u babičky v její obrovské a pohodlné posteli. Ruku jsem měla obvázanou a po bradě mi stékaly zbytky lektvaru, který se do mě někdo zjevně pokoušel nalít.
Jakmile si babi všimla, že jsem zase přišla k sobě, přiběhla k mé posteli a začala na mě mluvit. Dožadovala se vysvětlení a vypadala opravdu neústupně.. Babička je přísná žena... Hodně přísná, ale hodná a nikdy by mě nezradila. Myslí to se mnou dobře, měla o mě strach a mám k ní důvěru, kterou by ona nikdy neprolomila.
Tak jsem jí to celé řekla. Celé. Začala jsem u toho, že podezírám jistého profesora z "vlkodlactví" a skončila tím, jak mě kousla ta zakletá kniha.

V tu chvíli jsem ale zjistila, že jsem zapomněla čínský výrraz pro slůvko "vlkodlak", takže mi zabralo několik minut, než jsem ji to dokázala krkolomně popsat.

Chápala mne. Všimla jsem si, že ji tečou slzy... Na chvilku mnou projel šok, děsila jsem se, že mi vynadá.. Ale ona mě objala! S tím, že je na mě pyšná, že se nediví moudrému klobouku, který mě zařadil do Nebelvíru, že jsem její šikovná holčička... No tohle bych opravdu nečekala!

Bude to ještě chvilku trvat, než najde správný protijed, ale musím uznat, že už mě pomalu dává do kupy.
Dnes plánuju rozeslat pár dopisů svým kamarádům do Bradavic. Určitě o mě mají strach!


Pozn. autorky: Až se dostanu ke svému počítači, přidám screeny, kterých mám docela slušnou zásobičku :)

Když se venku setmí...

Profesor Alfie Curtis...
Prostě - ten chlap se mi ani trochu nezdá. Neni normální, toho jsem si všimla už v kotli podle jeho extravagantního vzhledu. Vypadal.. zvláštně. Na první dojem působil, jako kdyby strávil velkou část svého života v lese. Nejen proto, že je to takové zarostlé zvíře ve člověčím těle (alespoň tak na mě působí), ale už tehdy si mne probodával pohledem, jako nějakou kořist.

Měla jsem tu "čest" se s ním zaplést do pár průšvihů ještě před tím, než nás poprvé učil. Většinou po večerce venku.. Nebo i ve dne. Vždy se tak znenadání objeví... Není to rozhodně normální, to i u Gordona je to lidštější.

Na včerejšek s ním připadaly první dvě hodiny. Měla jsem z toho strach, už brzy od rána jsem nehybně seděla v křesle, jak opařená, zatímco mi myšlenky běžely na plný pochod. Přemýšlela jsem nad všemi možnámi teoriemi.. Upír? Vlkodlak? Zvěromág? nebo nějaká jiná příšera?
Abych řekla pravdu, moc toho o tom nevím, přecjen jsem vyrůstala mezi mudly, kteří o podobných tvorrech slyšeli pouze v infantilních pohádkách.
Napadlo mě, že bych si někdy mohla odchytit Coldwella, jestli by mi o tom něco nepověděl, především o vlkodlacích... Vím toho o nich hrozně málo, vlastně ani nemám ponětí, jestli se ten tvor mění dobrovolně a kdykoli, nebo jestli to neovlivní a nějak to na něj přijde... Fakt nemám páru. Slyšela jsem o nich jen v souvislosti s úplňkem, ale vážně by mě nikdy nenapadlo, že si o tom budu potřebovat zjistit více.
Třeba zajdu do Coldwellova kabinetu a pokusím se to nějak nenápadně zakecat, že se jen chci učit napřed, protože mě aktuální látka nudí..

Abych řekla pravdu, úplně si Alfieho dokážu představit ve vlčí podobě. Je takový vysoký, řekla bych, že má snad dva metry, snědý, svalnatý a má tak pevný stisk, že od něj s Mike máme ještě modřinu na paži od toho, jak nás pevně chytil.

Jediná Mike mi to věří, protože se obě shodneme na tom, že takovou modřinu by normální člověk neudělal. Chtěla jsem s tím zajít za Sayakou, která na ošetřovně ale bohužel nebyla, tak to asi nechám plavat.
Možná mi to uvěřila i Haylí, je to taková malá šmudla. Myslím, že by z ní byl dobrý klon. Má mě celkem ráda, tak si ji postupem času nějak zkazím a budou z nás skvělé kamarádky.
Všichni ostatní se ale té mé teorii smáli, že jsem měla chuť se rozbrečet a schovat před světem.


No, zpátky k té hodině.. Sedla jsem si úplně dozadu, vážně z něho jde takový strach... Mám pocit, že každým centimetrem blíže k němu je atmosféra nějakým záhadným způsobem napjatější a prostě ve vzduchu lze ucítit takové.. nebezpečí. Nechápu, proč mám takový pocit sama, proč to se mnou nikdo jiný nesdílí, proč si všichni myslí, že je to normální chlap...

Ach jo, deníčku.. Já přece nejsem žádná paranoidní husa! Nebo snad ano?

Probodl mě pohledem... ukázal na přední řadu.. a tím svým chladným hlasem mě vyzval, abych si sedla blíž. Jasně, jasně.. Úplně jsem z toho cítila takové to ,,Super, to vypadá na dobrou kořist, na sladké masíčko, nalákám si ji blíž a konečně povečeřím."

Všichni spolužáci na mě nevěřícně zírali, obraceli oči v sloup, vrtěli hlavami... Jo, jasně, jasně.. Jsem paranoidní kráva, no jistě. Tak fajn, kompromis, posunula jsem se do prostřední řady. Ani to se mu ale nelíbilo, on mě chtěl v první! Nasupeně jsem se koukla na volná místa... Všechno bylo obsazené, kromě menšího místečka přímo asi metr před ním.

Cítila jsem ve vzduchu ten strach, napětí... Ale fajn, nebudu za káču, co když jsem fakt jen blázen?

Cítila jsem se tam hrozně nesvá, koukala jsem všude možně, jen ne na něj, nervozně jsem si zase zarývala nehty do kůže a snažila se potlačit ten "třesoucí reflex".

Vyzval nás, abychom se představili a řekli pár vět o sobě. Začal on. Bedlivě jsem nastražila uši a poslouchala každé jeho slůvko. Zaujala mě jedna věta, kteoru dokonce zdůraznil. Zajímá se o černou magii. Ano, černou magii... Vždyť i vlkodlaci svým způsobem zapadají do černé magie, ne?

Pořád jsem si ta jeho slova v duchu opakovala, aniž bych přemýšlela nad svým vlastním proslovem. Když na mě přišla řada, ani jsem se na něj nepodívala, jen jsem se sklopenou hlavou bez jakékoli stopy po zájmu zopakovala úplně to samé, co Bell a nechala svůj mozek pracovat dál.

Když se Jeff sedící kousek od kraje dlouhé lavice přihlásil na zkoušení a vykročil k tabuli, bez jakéhokoli rozmýšlení jsem tiše opustila své vlastní místo a vystartovala na to jeho. Cítila jsem se tam o trochu uvolněnější.
Jeffovi to naštěstí ani nepřipadalo divné, chápe mě.. Teda, aspoň si to myslím a doufám v to. Třčeba si jen hraje na to, že mě chápe a ve skutečnosti by nejradši zašel za Sayakou pro svěrací kazajku a nechal mě odvézt k Mungovi, kdo ví. To snad ale ne..

Dokonce chvilku mluvil i na mě. Měl nějakou narážku na večer předchozího dne a jak se po tom incidentu cítím. Nebyla jsem ani schopna odpovědi, znepokojil mě jeho pohled - jako kdyby mě chtěl probodnout...

Pak už to bylo lepší. cvičili jsme kouzla. Třídu jsem radostně opustila jako jedna z prvních a konečně si trochu oddychla.
Ten chlap.. Neni normální. Neni, neni, neni a budu si za tím stát, i kdybych měla chodit po hlavě!


Večer jsme si ještě chvilku s Mike prohlížely své modřiny. Divily jsme se, že jsme od rána Alfieho nepotkaly... V tom najednou vyslovila větu, která mě zarazila. ,,A není dneska úplněk?"
Bez odpovědi jsem se vyřítila ven z koleje a letěla ven, co mi nohy stačily. Tma už byla dostatečná. U fontánky seděla Mitchie, která se ke mě připojila, zatímco jsem ji udýchaně vysvětlovala, o co jde, doběhla mě Mike. Vlastně jsem byla i ráda, nechci chodit ven sama, obzvlášť pokud ten úplněk vážně je.

Vyšly jsme na nádvoří a okamžitě jsem shlédla oblohu. Nějak jsem ten měsíc ale neviděla, na nebi zářilo pouze pár miniaturních hvězdiček.. Mé společnicce na tom byly podobně, tak jsme šly na střechu. Po cestě se Mitch dožadovala vysvětlení, nereagovala jsem ale, jen jsem ji odbyla s tím, že jí to povím nahoře.

Došly jsme na místo, koukla jsem nahoru.. Měsíc vypadal, že.. je celý. Nebyla jsem si ale jistá, tady se projevuje to moje "úžasné" H z astronomie... Ani nepoznám úplněk, no to je ostuda..
Tak jsme začaly diskutovat, vyprávět... Mitch se ale smála a nic mi nevěřila! Začala jsem překypovat zlostí, neměla už jsem trpělivost.. Tak jsem pak nasupeně zdrhla, aniž bych se za nimi alespoň otočila. Byla jsem si jista, že jsem po cestě zaslechla jakési vzdálené vytí. Vytí vlků.. Nebo vlka? Nechci ale plácat kraviny, nevím to jistě, třeba se mi to jen zdálo, enbo to byl nějaký pes.. Kdo ví.

Ale akorát mě to v mojí teorii ještě víc usvědčilo. Mozek zase začal pracovat na plné obrátky, že jsem ani nevnímala, že se přede mnou při cestě na kolej vynořil nějaký Zmijozelský prefekt. Neměla jsem chuŤ se s ním hádat, nejdřív mě naháněl pořád do kolečka, pak jsem to ale vzdala, odbyla ho se slovy, že jsem Hayley Bettencourt, předstírala únavu.. A zapadla dovnitř, na kolej, do své teplé postýlky v ložnici...

Bydlím teď sama, Sayuri pořád spí a moc toho nenamluví. Přemýšlela jsem, že bych k sobě přistěhovala Hayley., ale uvidím.

Během večerního rozjímání mě ještě napadla jedna věc. Mohla bych Alfiemu nějakým způsobem poslat anonymní dopis.. Ale to si ještě promyslím.

Gordon Alert - podmienečné vylúčenie (Matt)

Je kúsok po polnoci a ja som sa rozhodol po dlhej dobe pridať ďalší zápis, konkrétne opíšem udalosti nedeľného dňa. Pozerám do vyhasinajúceho ohňa a ani neviem ako začať. Celkom presne si to už nepamätám, myšlienky sa mi zlievajú dohromady s myšlienkami na Bell a skvelý včerajšok, takže niektoré časti najskôr nezachytím úplne presne, každopádne snáď vystihnem podstatu. A áno, som podmienečne vylúčený, Hay som očividne niečo spravil, kedže sa so mnou nechce rozprávať a Alfie Curtis (náš nový profesor) skutočne nieje vlkodlak. Ale všetko pekne po poriadku.

Všetko to začalo v nedeľu po obede, kedy ma Bell vytiahla na dvor a oznámila mi, že si mám nachystať handru, prútik a toľko jedla (hoc aj skazeného), koľko len dokážem nabrať. Tušil som o čo pôjde, no šiel som do toho, Blackovci nedostatkom odvahy nikdy netrpeli (našťastie, občas bohužiaľ). Všetko sa to malo spustiť cez večeru pri kabinete ďalšieho nového profesora menom Gordon Alert. Vzal som aj toho obrovského pavúka čo mi darovala Cari, nech je sranda (zmieril som sa s tým, že ho už nikdy neuvidím, ach jo..). Keď som dorazil na určené miesto, čakali tam už Cari s Bell a Mike s Jeffom. Všetci sme začali krížom krážom čarovať ilúzie prasiat, rozlievať po zemi rôzne nechutné brečky, pavúka som mu hodil pred dvere, seno, no proste hrôza.. (keď si na to s odstupom času spomínam, ani neviem prečo som to spravil, proti Alertovi som nič nemal).

Po chvíľke našej "zábavy" z kabinetu nevybehol nikto iný ako sám Alert. Všetci sme sa razom rozpŕchli, bežal som sa prezliecť hore do izby a o pár minút neskôr som sa pobral späť (ostatní zúčastnení sa takisto postupne pridali). Keď som dorazil pred kabinet, všade bol pokoj, len o stenu sa opierali Kath a George. Teraz sme už bohužiaľ také šťastie nemali.. Začul som za sebou kroky, ostatní sa rozbehli všetkými smermi a kým som sa stihol spamätať, už som aj sedel s Kath na stoličke pred jeho stolom v kabinete. Je to pekná miestnosť s akváriom a kotlíkom plným atramentu? (aspoň mi to tak pripadá). Alert chcel samozrejme celkom logicky mená, povedal som mu, že som sa len pozeral a nič nespravil, uvedomoval som si, že v stávke je veľa, no napriek tomu som zachovával pokoj. Keď som si začínal myslieť že sa z toho vysekáme (Kath nakoniec nič neurobila, neodpustil by som si, keby bola potrestaná aj ona), Alert vybehol von a dovliekol Cari a Jeffa, po chvíľke aj Bell..

Začal nás vypočúvať, chcel vedieť prečo sme to spravili, no všetci zaryto mlčali (konkrétne ja som bol zaujatý fotkou na stole, neskôr akváriom a neskôr pitím vody (z môjho vlastného hrnčeka)). Pán Alert očividne nemá veľkú trpezlivosť, pretože všelijako krivil tvár a striedavo kričal a mračil sa na nás. Keď sme aj naďalej vytrvalo mlčali, šiel ku skrinke a vytiahol z nej džbán akejsi tekutiny. Nie som odborník na elixíry, no hneď mi bolo jasné na čo sa to podobá. Veritaserum - najsilnejší elixír pravdy na svete, čo mi Alert aj potvrdil. Celkom rozumne som mu začal vysvetľovať, že tento elixír je určite zakázaný, nie som žiaden hlupák, mám mamu na ministerstve a zákony poznám. Avšak pán Alert mal iný názor. Po chvíľke si zavolal na pomoc ďalšiu novú tvár, pre zmenu muža menom Alfie Curtis. Je to muž statnej postavy a desivého výzoru, no s dobrým srdcom (ako som zistil včera na hodine).

Odkašľal som si a povedal som, že to už zašlo priďaleko. Áno, hranie sa na hrdinu sa vo mne opäť prebudilo a celú vinu som skúsil vziať na seba. Snažil som sa nahovoriť mu, že som na to mojich priateľov vlastne nalákal ja, nech potrestá len mňa a podobné žvásty. Na moje sklamanie tomu neuveril a nalial do Cari elixír. Vyklopila mu, podľa očakávaní, všetko. Nuž, po chvíľke sme sa dozvedeli, že to bola len osolená voda, nie veritaserum, takže si z nás spravil bláznov (v kútiku duše som tušil že to bude podobná habaďúra, placebo efekt očividne zafungoval). Bolo po všetkom, vraj nás podmienečne vylučuje a tento týždeň s učiteľmi preberú, čo sa s nami stane. Skvelé. Všetci sme sa odobrali do klubovní, Cari odišla do postele, ja som si sadol ku krbu (celkom klasicky, robím to každý večer) a všetko povedal Hay s Jane. Nuž, aspoň ten včerajšok bol lepší, oveľa lepší. *dokreslené malé žlté B* Tak, uvidíme ako to všetko dopadne, ktovie, ak ma budúci prváci nájdu utierať podlahy v Kotli, aspoň im budem môcť vyrozprávať tento skvelý príbeh...

Podmínečné vyloučení, veritasérum

Nikdy by mě nenapadlo, že ty své lumpárny nechám zajít až tak daleko... Nikdy by mě nenapadlo, že kvůli těm svým nápadům zatáhnu do průšvihu nejen sebe, ale i svou sestru, dva bývalé kluky, Mike, náhodného kolemjdoucího z Havraspáru, jehož jméno neznám, ale který pronesl, že Alerta nenávidí a velmi rád se přidá, a nevinnou Katherine Spirit, která kvůli mě nemá průšvih poprvé...  Ta ani nic neudělala, ta opravdu jen šla kolem a nestihla utéct.

Pár dní před tím, než se to stalo jsem opět několikrát skončila v tom jeho slavném kabinetu. Už ani nevím, z jakých důvodů, protože toho provádím tolik, že si to sotva pamatuju. Včera jsem dokonce zjistila, že je ten nový profesor Alfie Curtis vlkodlak. Nikdo mi to nevěří a všichni se smějou, ale já to vím jistě... Podle toho, co mi o nich babička vyprávěla.. Jsem odhodlaná, že si o tom více přečtu, třeba se nějak nenápadně zeptám i Coldwella.

Včera ráno mě napadla jedna úplně úžasná věc. Pomsta. Ještě jsem ale nevěděla jaká, to jsem dala dohromady během dopoledne. Zasvětila jsem do svých plánů pár lidí, kteří souhlasili a rozhodli se mi pomoct. Hayley ani Danny ale nakonec nešli, nedivím se jim, jsou to malí nevinní vyplašení prváčci, ještě si nechtějí zadělávat na průšvihy.

Deníčku, až to zjistí babička... Že máme s Bellie podmínku... Nevím, jak to snese. Nejspíš bude hrozně naštvaná, už vidím ten rozhořčený dopis, co nám pošle, ta opravdu vyletí z kůže... A bude nám předhazovat svou další vnučku, neboli naši sestřenici - Mitchie Mack. Ta hodná Mitchie, která se chová jako sluníčko a nikdy by neudělala nic proti pravidlům.. No už to úplně vidím, ty dopisy... Vůbec bych se nedivila, kdyby nám poslala huláka. Mimochodem, ani netuší, že se Mitchie propašovala do Nebelvíru pod jménem Lucy Adams, že jsem ji sehnala klíč od mého pokoje a že jí na to dokonce skočil i nás prefekt.

Dali jsme si sraz po večeři. Organizátorem jsem byla já, pověřila jsem všechny, ať vezmou co nejvíce materiálů... Šli jsme před jeho kabinet. Myslela jsem, že tou dobou ještě někde slídí tím svým odporným nosem po hradě, ale on ne, on tam pochopitelně, jak jsme později zjistili, musel sedět...

A dali jsme se do práce. Mike venku nasbírala spoustu sena a bláta, tak to tam rozhazovala, ostatní jsme tam čarovali iluze strašně moc prasat, rozlévali pití, inkoust, mléko, nepovedené lektvary, Matt dokonce přinesl toho svého obrovského plyšáka pavouka a dal mu ho přímo před dveře... No vypadalo to tam jak na bojišti. Byli jsme ale teprve sotva v půlce práce, když vyšel z kabinetu. Všiml si mě, zařval něco ve smyslu ,,ZASE WANG!" a rozletěl se za námi. Utíkali jsme, co nám nohy stačily a po cestě se domluvili, že se tam za chvíli vrátíme zpět.

Neměli jsme absolutně přehled, jestli někoho dostal. O kousek dál jsme se vydýchali a vrátili se zpět. Už byl pravděpodobně zalezlý v tom svém kabinetu, nebo běžel do ředitelny pro Brumbála, to jsme nevěděli, bylo to velice riskantní.. Ale museli jsme tu prácičku dodělat!

Pochopitelně nás zase chytil, vylítnul z kabinetu.. No to se dalo čekat! Postupně nás všechny pochytal, kromě Mike a Walkera. Během výslechu se u dveří ozývalo časté provokativní klepání a dunivé utíkající kroky, které byly slyšet až dovnitř. Proč mám takové tušení, že to byli oni dva? Budu se jich muset optat.

První jsme zkoušeli nevinné výrazy, že už to tak bylo.. Neuspěli jsme. Pak jsme s Bell nějak současně vykoktaly, že jsme Sophie Wang, a ještě jsme se tam začaly dohadovat, která z nás je Sophie. No paráda.. Jestli se to chudinka Sophie dozví. Mám takové tušení, že by v budoucnu mohla do Bradavic, podezíráme ji z kouzelnických schopností.

Pak jsme to zkoušeli svést na Zmijozel. Na to nám taky neskočil... Ten chlap by byl dobrý bystrozor!
Zavolal si přes krb Curtise, bylo to tak komické, jak do toho ohně strčil hlavu. Původně jsem si myslela, že se chtěl upálit, protože už nás měl plné zuby.

Jak už jsem možná zmínila.. Z Curtise mám hrozný strach. Je to vlkodlak, co kdyby mě zakousl, nebo tak? Bojím se ho, nedokážu se ani podívat do těch jeho hrozivých očí a zarostlé tváře...

Nakonec se shodli na veritaséru. Původně jsem myslela, že je to nějaká ovocná šťáva.. Ale prý je to lektvar, po kterém vyklopíte pravdu. Měla jsem tu smůlu, že začali se mnou.. Matt začal křičet, že je to nezákonné, že ho zavřou.. Ale jemu to bylo jedno. Nalil mi do pusy obsah flakonku a v tu chvíli.. Jako kdybych byla úplně mimo, ani si z toho upřímně řečeno moc nepamatuju. Vím jen, že jsem všechny napráskala, prozradila své pravé jméno.. Pak mi podal něco, co zruší účinky.. A jako kdyby se mi rozsvítilo! Začala jsem křičet, že to nesmí, nesnášela jsem ho za to, že jsem napráskala své kamarády, zlostně jsem si zarývala nehty do kůže tak, že mám nyní na rukou krvavé otisky.. V jednu chvíli jsem dokonce i nahmatala hůlku, ikdyž by mi asi byla k ničemu, jsem teprve na začátku druháku.

Najednou se začal obhajovat, že to veritasérum nebylo. Prý jen voda se solí. Ha, ha, ha. Kdo mu na to má skočit? Kdyby to tak bylo, proč bych to udělala? Dobrovolně bych takhle své přátele neudala, to teda ne, taková svině nejsem!

Verdikt zněl jasně: Podmínečné vyloučení.
Dnes si nás má všechny zavolat a bude se to řešit.

Jak jsem to mohla dopustit? Mimochodem, mám takový pocit, že začínám tu Bell a ostatní trochu kazit.. Ale to je jedno. Nejvíc se bojím babičky.. ta.. ta nás zabije


Screeny nejsou v chronologickém pořadí. Zvětšíte je kliknutím :)

Školní trest

Toto bude konečně trošku kratší zápisek.

Ráno jsem se probudila na ošetřovně. Rychle jsem se převlékla a šla za Sayakou, aby mě pustila. Nikde však nebyla, ani profesor Dikobraz. Chvíli jsem si tam tak sedla na lavičku a čekala, po chvíli jsem se ale začínala nudit, tak jsem si v té knihovničce půjčila tři knížky a během čekání jsem je stihla všechny přečíst.
Pak naštěstí dorazili, tak jsem knihy vrátila, nasnídala se, poděkovala a vyšla ven.

Udělala jsem si menší procházku hradem a šla rovnou na oběd. Mimochodem, ještě jedna věcička stojí za zmínku - během dopoledne se rozlehlo po hradě Alertovo hlášení, že prosí do svého kabinetu slečnu Katherine Spirit. Když jsem se nadlábla, vydala jsem se do spolky, kde jsem pustila Zadka z pokoje, aby se trochu proběhl. Viděla jsem po dlouhé době Sayuri, ale působila na mě trochu.. zvláštně. Asi s ní lomcuje puberta. Byla taková zamlklá a nevrlá. Takhle se chová mamka, když má své dny, ano ano.. Ale kdyby to s tím souviselo, tak by musela Sayuri menstruovat nonstop. Po chvíli se tam stavil i Jeff, se kterým jsem si povídala. Z ničeho nic mi Zadek vyskočil z klína a rozběhl se na druhý konec místnosti. Co se to děje? Vzpamatovala jsem se a letěla za ním. Najednou se vyškrábal na židli, skočil, zamňoukal a vyskočil na stůl. Trochu jsem to nechápala.. Ale už to není to malé nevinné koťátko, bude z něj šikulka! *nakreslený smajlík*

Další rozhlas.. Alert... Žádal slečnu Carimelle Wang do vstupní síně. Roztřásla jsem se a pocítila jsem příval strachu. Ne.. Mám tam jít, nebo ne? Nakonec jsem se odvážila a pomalu tam šla. Zadek mě následoval, asi se beze mě bojí být v neznámých místech.

Došla jsem tam, spatřila zelený plášť... Mračil se na mě a vzal si mě stranou. Jen jsem pozdravila a jeho kroky následovala. Prý si mám jít po večeři odpykat školní trest, u něj v kabinetě. Mráz mi proplul po zádech. Když jsem viděla jeho výraz.. Bála jsem se ho! 3la z něj hrůza a děs!
Pak se mi stal ale strašlivý trapas, na který asi dlouho nezapomenu. Profesor pomalu odcházel a Zadek šel za ním. Bohužel jsem to zaznamenala až po pár minutách, kdy jsem se za nimi rozběhla a hlasitě volala: ,,ZADKU!". Dohnala jsem je, popadla kocoura do rukou.. Jenže.. V tu chvíli se profesor podrázděně otočil, probodl mě pohledem a utrousil něco ve smyslu ,,Prosím?". Jen jsem zrudla a beze slova utekla.
Asi si myslel, že to volám na něj.

Všimla jsem si Jordyho, Mitchie a Dannyho. Svěřila jsem se jim o školním trestu a o svém strachu. Danny mě vzal za ruku a uklidňoval, šli jsme se projít. Pak ale šel na lektvary, tak jsem ho doprovodila a zatím se s ním rozkloučila.
Ve sklepení jsem narazila na pravou Katherine Spirit. Oslovila jsem ji a začala se omlouvat. Nevím, jestli to vzala, nebo ne, jen kývala a něco zmateně mumlala. Doufám, že to byla vůbec ona.

Přišel čas na trest. Vzala jsem s sebou i Zadka, aby mi sloužil jako talisman a aby mě jeho přítomnost uklidňovala. Jako kdybych si s sebou vzala Dannyho, protože v Zadku JE kousek Dannyho.. Je to přece dárek od něj. Profesor mi dal za trest napsat esej na téma ,,Jak může lež ublížit člověku". Trošku jsem to okecala tím, že to je jako když člověk jí Bertíkovu fazolku, takže to spíš byla esej o sladkostech.. Ale potrestat mě za to snad nemůže.
Najednou byl moc milý, ještě mi k tomu přinesl vynikající horkou čokoládu a dokonce se i usmál! Veškerý strach spojený s ním ze mě spadl, není to žádný zlý černokněžník, ale jen pán, co dělá svou práci. To bylo asi tím předsudkem, že je to kolejní Zmijozelu...

Odvedl mě na kolej, popřál dobrou noc a já vešla. U stolu jsem spatřila Hay, která mě taky předtím uklidňovala a držela palce na ten trest. Chvilku jsme si tam povídaly, když vyšli po schodech Danny s Jordym. Už od rána mě přemlouvali, že chtějí po večerce ven a ať jdu s nimi. Já se ale děsně bála! Nechtěla jsem nic riskovat, obzvlášť po tom včerejšku.. Ne, nemůžu. Poděkovala jsem a odmítla.
Zopakovala jsem jim vše, co jsem právě řekla Hay, chvilku jsme tam všichni seděli... A pak z kluků vypadlo, že mají za pět minut sraz s Mitchie v jedné chodbě mezi nebelvírskou a Havraspárskou společenskou místností TO není přece tak daleko.. Uvažovala jsem, že bych tam zašla taky, vždyť to je kousek.. Převlékla jsem se do černého oblečení a nechala se tedy vyhecovat.

Hrozně jsem se bála, úplně děsně... Trošku jsem se i klepala, pozorně koukala, jestli náhodou nikdo nejde, plížila se, tiskla ke zdi... ale dobré. Spatřili jsme Mitchie před těmi dívčími záchodky a všichni jsme pro jistotu zapadli dovnitř. Opřeli jsme se o zeď, povídali si.. Mitchi si vyměnila s Jordym plášť. Smáli jsme se tomu, že je Danny a Jordy na chlapeckých záchodcích..

Najednou se otevřely dveře... A v nich Alashama. Překvapeně na nás koukla, ale usmála se a pozdravila nás. Zeptala se, jestli je tam taková fronta, že tam věšichni čekáme. Bez rozmyslu jsem rychle vyblekotala, že ano, že tu čekáme už od večeře a že na chlapeckých záchodcích je to ještě horší, proto jsou tu i kluci. Ona se rozesmála a zapadla do jedné z kabinek, pochopitelně prázdné.

Když vyšla ven, začala si s námi dokonce povídat.. Tlukot mého srdce se konečně vrátil do normální frekvence, nevypadalo to totiž, že by nás Ala chtěla potrestat. Vážně jsem civěla, když nám ještě začala dávat tipy, jak být po večerce méně nápadnější, kam chodit a tak podobně.

Po chvíli se s námi rozloučila a řekla, že nám dává dvě minuty na to, abychom šli spát. Zavřela dveře a zmizela z dohledu.

V tu chvíli mě napadlo něco ďábelského! Když už má Mitchie náš plášť.. Co kdybychom ji propašovali k nám na kolej? Sdílela jsem tento nápad i s ostatními, kteří se ale rozesmáli, že mě to napadlo "opravdu brzo". Vešli jsme tedy k nám, pošeptala jsem Mitchie heslo.. A bylo to. Opravdu byla u nás na koleji a chovala se, jako doma. Rozhlasem se ozval nějaký uřícený hlas, že prosí okamžitě všechny profesory a slečnu ošetřovatelku k dělům.
Domysleli jsme si, že se tam zjevně něco stalo. Po pár minutách se Jordy ozval, že má strašnou chuť se tam jít podívat. Nesouhlasila jsem ,to už si fakt dovolit nemůžu! Vždyť tam bude i Alert, což by byl opravdu průšvih! Oni mě ale doslova vyhecovali, tak mi nic jiného nezbylo, chtěla jsem zapadnout.

Pomalu jsme tam nenápadně šli, naštěstí nás nikdo nenachytal. Byli už jsme jen jednu chodbu od oněch děl a šeptem se domlouvali, kdo z nás se tam pokusí nenápadně nahlédnout, co se stalo. Nakonec jsme se tam přimáčklí ke zdi plížili všichni.. Když jsem najednou na zlomek sekundy periferním viděním zaznamenala jakýsi neznámý plášť, který se mihnul kolem nás a letěl za námi. Okamžitě jsme se dali na útěk a snažili jsme se neroztrhnout, ale nakonec jsme s Dannym zbyli sami a ty dva někde ztratili. Lámali jsme si s tím hlavu, ale došli jsme zpět na kolej a zjistili, že oni tam jsou už dávno.

Nakonec jsme se rozhodli ,že tam u nás schováme Mitchie i přes noc. Kdyby se te|ď vrátila takhle pozdě k sobě, měla by z toho průšvih..

Pak jsem usnula v křesle, byla jsem z toho lítání hodně vyčerpaná. Probudila jsem se asi po hodině a domlouvali jsme se, kdo kde bude spát, nebo spíš kam Mitchie ukryjeme. Schovala jsem ji tedy k sobě do pokoje a kluci šli k sobě. Sayuri už tvrdě spala, takže ji "vetřelec" neprobudil.

Jsem zvědavá, jak to bude zítra a jak Mitchie nenápadně dostaneme ven.

Průšvih

Právě ti milý deníčku píšu z ošetřovny. Ano, je to tak, je večer, podle mých hodinek několik minut před půlnocí. Na nočním stolku mám položenou svíčku a píšu, ležím v té známé modré posteli, kde už jsem přenocovala snad třikrát... Ještě, že si tě nosím všude s sebou!

Ano, je to tak. Teprve druhý.. počkat, vlastně první! První den na hradě, když nepočítám příjezd a já už se zapletla do hrozné šlamastiky. Přemýšlím, jak to tu sepsat, aniž by má ruka musela utrpět nějaké újmy na zdraví, je to totiž na opravdu dlouhé vyprávění. Pokusím se to nějak zestručnit.

Probudila jsem se asi hodinu před obědem. Takový nezvyk, vstávat zase v tom obrovském červeném luxusním pokoji... Zadek ležel vedle mě na peřině a spokojeně vrněl. Rozhodla jsem se, že ho nebudu budit, jen jsem se tiše převlékla, hodila do sebe jablko s koláčem a sešla schody dolu do společenské místnosti.

Seděl tam Danny a už vypadal mnohem lépe. Dali jsme se na chvilku do řeči a tak nějak jsme naplánovali, že ho večer vezmu na další prohlídku hradu. Nadšeně souhlasil, tak jsem mu zatím dala pusu na rozloučenou a šla najít Mitchie.
Chvilku jsem s ní byla, už si to opravdu nepamatuju do detailů.. Vím jen, že se k nám po chvíli připojil Jordy. Všimla jsem si, že se na sebe tak dívají.. Hodili by se k sobě! Nechala jsem je schválně o samotě a šla jsem se pořádně nadlábnout k obědu.

Chvilku jsem si povídala s Bell a řekla jsem ji o barvě na vlasy, co jsem si koupila. Chtěla jsem si je obarvit, tak jsem ji poprosila, jestli by mi s tím nepomohla, protože si bohužel nevidím na druhou stranu hlavy a určitě bych to pokazila. Souhlasila, tak jsme se vydaly do koupelen a přemýšlely, jaká barva by se ke mě hodila Bell si to už vzala do ruky, sundala z lahvičky víčko.. Když ve mně najednou hrklo, že si vlasy barvit vlastně nechci, že mám hezkou barvu, že by mě babička zabila, kdybych něco takového udělala... Raději až za pár let. Bez jediného slůvka jsem utekla. Ještě jsem po cestě potkala Hayley a nabídla jí, jestli večer nechce jít na menší prohlídku s námi. Nadšeně souhlasilo a vypadalo to, že má ve mě důvěru. Podle jejího výrazu jsem usoudila, že by ji ani ve snu nenapadlo, že bych mohla dopustit nějaké chycení.

Večer mi Danny šel ukázat svůj pokoj. Má to tam opravdu nádherné! Sedli jsme si na postel a domluvili se o tom výletě. Rozhodla jsem, že se budeme v případě chycení vydávat za někoho jiného a hrozně dlouho jsme uvažovali, za koho. Napadl nás někdo z Havraspáru, protože je jejich kolej nedaleko od naší a v případě, že by nás jen nějaký prefekt poslal zpět na kolej jsme mohli předstírat, že tam jdeme a pak nenápadně utéct k nám.
První, kdo mě při slově "Havraspár" napadl byla Katherine Star. Ta je ale o hodně starší a vyšší, to ne... Ale věděla jsem, že se mnou do ročníku chodí ještě jedna Katherine, která nosívá modré pláště.. Dlouho jsem si nemohla vybavit jméno a pak jsem na to přišla! Katherine Spirit! Která se často pohybuje ve společnosti Dominica Meynoldse, takže falešná identita pro Dannyho byla jasná.

Převlékli jsme se do méně nápadnějšího oblečení a kolem desáté hodiny sešli schody ke krbu. Sedli jsme se k Hay a seznamovali jsme ji s naším plánem. V tom jsem si ale všimla, že Danny usnul.. Spal tk tvrdě, že by bylo hodně těžké ho probudit. Tak jsem vytáhla jen Hay a vymyslela jí jméno Alissia Alterey.
Problém byl, že jsem vůbec nevěděla, jak se tyto holky chovají, znám je jen od vidění..

Prošli jsme pár chodeb, když se tam z ničeho nic zjevila Mitchie. Hrozně jsem se ji lekla, opravdu jsem neměla moc daleko do zástavy srdce! Připojila se k naší výpravě a šli jsme dál. Když najednou... Jsem kousek ve sklepení spatřila Tonyho Poula. Rozběhl se za námi a snažil se nás chytit. Letěla jsem, co mi nohy stačily a když už to vypadalo, že to mám skoro v kapse.. jsem najednou ucítila pevný stisk ruky. Bylo to marné.. Je to silák, jen tak jsem se mu nemohla vykroutit.. Hayley si mezitím někam vesele běžela. V tu chvíli jsem na ni byla naštvaná, ale teď bych si nejradši dala facku! Nezazlívám jí to, udělala dobře. DOufám, že se vrátila v pořádku na kolej.

Tony mě odtáhl do vstupní síně, kde byla i Clara. Škemrala jsem, aby mě nechali jít, když to nezabralo na něj, zkusila jsem to i na Modrovlásku.. Nikdo ale neustoupil a po chvíli mě nemilosrdný prefekt předal jakémusi novému profesorovi, který mě čapl za ruku snad ještě pevněji. Z druhé strany držel nějakého prváka, kterého znám z kotle. Také Havraspárčan a upřímně řečeno na mě působí, jako trouba.

Gordon Albert (profesor) nás dotáhl až do svého kabinetu, kde jsme se měli posadit.. A už vyzvídal. Chvilku jsem se tam jen třásla a nezmohla se na slovo, tak se ujal řeči ten prvák a říkal něco ve smyslu, že se jen ztratil. On mu to uznal a když se otočil ke mě, věděla jsem, že je to ztracené.. Budu schopna zalhat, aniž bych zrudla, nebo se rozbrečela? Udělala jsem to nejzbabělejší, co jsem mohla, aniž bych si to předtím promyslela. Bleskurychle jsem vyskočila ze židle a řítila se ke dveřím, které jsem se silou pokoušela otevřít. Lomcovala jsem za kliku, ale bezúspěšně. Nezbývalo nic jiného, než si jít zahanbeně znovu sednout a dělat, že se vůůbec nic nestalo.

Rozhodla jsem se, že se tedy rozpovídám. Vydávala jsem se za Katherine Star z Havraspáru, přesvědčivě jsem se na něj koukala a vážně mi to vycházelo! Nijak jsem se neprozradila. On si ale pak vzpomněl, že slyšel, jak na mě někdo mluví jako na Carimelle..To už jsem trošičku zrudla a popřela to. Rozhodl se, že nás tedy odvede zpět na kolej.

Před jejich kolejkou jsem zjistila, že nemají heslo, nýbrž otázku. Profesor zkoušel všemožné varianty odpovědí, o kterých si myslel, že jsou správné. Přišlo mi to komické tak, že jsem se i přes ten hrozný strach a třesoucích se nohy dokázala zasmát. Vzpomněla jsem si ale, že se přece vydávám za dívku z Havraspáru! Musím předstírat, že jsem moudrá a chytrá, abych tomu přidala na důvěřivosti!

Nakonec jsme se nevímjak dostali dovnitř. První, čeho jsem si všimla bylo, že to tam mají úchvatně nádherné. Hned pak jsem postřehla pravou Katherine Spirit, jak stojí přímo u dveří.. A bylo to v háji. Profesor se zeptal, jestli jsem JÁ z Havraspáru, jestli se jmenuji Katherine... Ta holka na mě chudák tak zmateně zírala. Musím jí někdy v brzké době najít a omluvit se!

Najednou jsem ucítila, jak se mi začal vysoušet krk. Z očí tekly proudy vody a když jsem si ohmátla obličej, potvrdily se mé nejhorší obavy. Otekla jsem. Hned pak jsem očima vyhledala sovu, která stála vlastně přímo předemnou a zírala na mě! TeĎ se určitě prozradím! Řekla bych totiž, že jsem jediný alergik na škole.

Profesor nechápal, co se to děje a proč se to stalo. Já začala hrozně moc kuckat, po chvíli jsem se nemohla ani nadechnout, dusila jsem se a byla jsem ráda, že jsem neviděla svůj odraz v zrcadle, jen jsem cítila, jak oteékám a otékám čím dál víc.

Když se učitel trochu vzpamatoval, bez váhání mě vzal do náruče a upaloval se mnou na ošetřovnu. Nebyla jsem schopna vydat ani hlásku, vážně jsem měla pocit, že tohle je konec, že se udusím. Zabušil na dveře, otevřela Sayaka, vedle ní její Dikobraz... Dál už si toho moc nepamatuju, myslím, že mi ten nedostatek kyslíku trochu otupěl smysly.

Jen si vybavuju, jak zapíjím prášek... A už jsem se alespoň trošku nadechla. G. Albert byl doopravdy zmatený a všimla jsem si, že je trošku bledý.

Snažila jsem se zmateně říct, že jsem Katherine Spirit, v tu chvíli mi ale Sayaka lehce poklepala na rameno a nenápadně mi gestem ukázala, že mám být zticha. Pochopila jsem, nesmím to nijak zhoršit, budu tedy zticha. Může to vlastně ale být horší?

Say zavelela, že si mě přes noc nechá na ošetřovně a profesor konečně odešel. Trochu přísně se na mě ti dva dívali a Say mi vysvětlila, že to je naposled, co mě tahá z takové šlamastiky, dokud se budu vydávat za někoho jiného. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak mi slečna ošetřovatelka přirostla k srdci. Vždyť ošetřovna je takový můj třetí domov, jsem tam skoro pořád! A Sayaka mi už nejednou zachránila nejen život, ale i nervy, kůži a tak dále.

Šla mi připravit lůžko a zůstala jsem tam sama s Dikobrazem. Koukal se na mě a tomu jsem se chtěla vyhnout, tak jsem rychle upalovala na toaletu a k umyvadlu. Když jsem se spatřila v zrcadle, vážně jsem se zděsila. Takhle opuchlá jsem snad ještě nikdy nebyla! A ta představa, že to před pár desítkami minut bylo ještě horší.. No fuj! Asi to musela být nějaká infikovaná sova, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Ještě mi chvíli promlouval do duše i pan profesor Dikobraz. Raději už jsem se rozhodla, že se nebudu k ničemu vyjadřovat, jen jsem poslušně kývala a přitakávala.

Konečně jsem se dostala do ložnice.. V bezpečí.. Alespoň pro zatím. Mám na sobě to bílé ošklivé nemocniční pyžamo, které mi jen tak mimochodem musel ještě Dikobraz vysušit. Ne, nepočůrala jsem se, vím, že to tak vyznělo, jen jsem se polila džusem a měla jsem celé triko mokré.

TeĎ už pomalu usínám.. Ale bojím se zítřka. Bojím se následků. Co když za to dostanu nějaký trest? A jak je na tom Hayley? Co když ona má trest, co když jí někde mučí v té mučírně? Co když mi strhnou body? A teĎ to nejhorší.. CO když mě vyloučí z bradavické školy čar a kouzel?

Jedno je teď jisté - Už nikdy nejdu po večerce ven!

Pozn: Screeny zvětšíte kliknutím :)