pátek 29. března 2013

Narodeninové prekvapenia (Matt)


Od posledného zápisu sa toho zmenilo naozaj veľa, nebudem však rozpisovať všetky udalosti posledných dní, pretože ich bolo strašne veľa a v budúcnosti by ma to celé nebavilo čítať znova, asi by to bolo dlhé ako ešte nikdy. Už skoro 24 hodín mám 12 rokov! Skutočne úžasné, hneď sa cítim lepšie, keď ma už nikto nemôže hádzať do jedného vreca s 11 ročnými prvákmi. S Bell sme prespali v opustenom dome v jednom malom mestečku, našťastie tam momentálne nikto nechodí. Keď som otvoril oči, na chvíľku mi vyrazilo dych. Na zemi bola torta, šišky, koláče, ovocie a pri stene stála usmiata Bell s bielou darčekovou krabicou. Myslím, že celkom pravdivo môžem povedať, že som sa ešte nikdy necítil lepšie. Vraj vstala o hodinu skôr, aby to stihla všetko pripraviť, neuveriteľné.. A tá jahodová torta od muklov z obchodu na rohu, ešte nikdy som nemal lepšie raňajky. Rýchlo som to do seba nahádzal a vzal do rúk balíček. Vnútri som našiel ten skvelý model lode, ktorý som mal vyhliadnutý už dávno + plagát Kanónov. Vyskočil som a poriadne Bell objal, snažil som sa do toho objatia vložiť všetko čo som mal v tej chvíli na srdci. Sladko ma pobozkala a šli sme do Šikmej.

Ach áno, ja som vlastne zabudol napísať tú najpodstatnejšiu vec. S Bell sme už pár dní spolu, prakticky to začalo skoro hneď po príchode do Londýna. Pozvať ju na kotlíkový koláčik bol ten najlepší nápad, aký som kedy dostal. Ako k tomu došlo? No, asi v utorok sme sa boli kúpať v jazere, voda však bola dosť studená a naviac som jej stále špliechal na krk, takže som sa ani veľmi nečudoval, keď sa triasla ako osika. Vytiahol som ju z vody a šli sme si sadnúť do altánku. Prehodil som cez ňu svoj nový plášť a pritisol k sebe, predsa len, bola poriadne uzimená.. Potom sa všetko odohralo ako v nejakom sne, pamätám si to len útržkovite, kedže mozog mi pracoval len na polovicu, avšak som si celkom istý, že som ju po pár minútach pobozkal, aj keď mi hlások v hlave vravel "Matte, čo to vyvádzaš, máš predsa Cari?!". Nejako ma to však netrápilo, vlastne ma to netrápi doteraz. S Cari to už dlhšie neklapalo, bol to zaujímavý rok, no tak to proste v živote chodí.

Dnes sa jej to chystám oznámiť, popravde netuším ako zareaguje, ale opäť ma to príliš netrápi. Je to odo mňa asi hnusné a sebecké, ale je to proste tak. Aby som sa teda vrátil k včerajšku, v Šikmej si Bell kúpila peknú čiernu mačku, pomenovala ju Twiggy a jej najobľúbenejšou činnosťou je zaliezť mi pod plášť a zaspať. Po klasickej prechádzke po mestečku sme sa vrátili do izby, spomenul som si, že sme nepoliali kvety. Aké bolo naše prekvapenie, keď som si na posteli našiel model obrovského čierneho pavúka. Bell skoro dostala infarkt a ja som od toho tiež nemal veľmi ďaleko. Prekvapenie to teda skutočne bolo, mohol som trikrát hádať, od koho ten pavúk pochádza. Ja nenávidím pavúky, hneď som dostal chuť rozsekať ho a zakopať niekde v lese, ale predsa len, bol to darček, takže som ho len narval do kufra. O chvíľu dorazila Cari, spýtala sa ma, ako sa mi páčil pavúk, čosi som zahundral o tom, že to bolo nečakané a desivé a šli sme sa s Bell opäť kúpať.

Večer začalo hrozne fúkať a pršať, blesky a hromy šľahali každú chvíľku, tak sme sa s Bell skryli v hostinci. Pár hodín predtým som tam na chvíľu zazrel postavu v dlhom čiernom plášti a s kapucňou na hlave, podľa chôdze a výšky by som povedal, že to bol skoro dospelý muž. Mal som pravdu, Jeff mi prezradil, že to bol vraj Poul. Ani sa mu nečudujem, asi sa v muklovskom svete príliš nudí. Myslím, že nikto nepovažuje hrad za svoj domov viac ako on. Keď nemôže dohliadať na dodržiavanie pravidiel a správny beh školy, je akýsi osamelý.. Keď búrka ustala, šli sme do domu v prístave, podarilo sa mi presvedčiť predavača, nech nám dovolí prespať v zadnej izbe. Je to milý postarší pán, dozvedel som sa, že žena mu umrela už dávno a odvtedy vlastní obchod sám, povedal mi, že pred pár rokmi tu už podobný párik prespal, celkom ma to zaujalo, ale viac som sa nevypytoval. Je príjemnou zmenou spať na posteli, s Bell sme prespávali tento týždeň už naozaj všelikde, ale vždy len v spacákoch, zohnať opustenú miestnosť s posteľou u muklov skutočne nieje ľahké.

Momentálne je asi šesť hodín ráno, prikryl som Bell aj svojím plášťom, nech jej nieje zima. Každú chvíľu sa predavač vráti do práce, musím sa mu poďakovať za pomoc, možno si aj z vďaky kúpim nejakú rybu. Pri pohľade na spiacu Bell sa musím usmievať a veľmi ovládať, aby som jej rukou nezačal prechádzať po krku, tým by som ju asi len zobudil. Mám tu nejaké jedlo z večere, tak jej dnes pre zmenu raňajky pripravím ja, snáď jej ten studený čaj nebude veľmi prekážať. Nechápem ako to tí muklovia vydržia, stačilo by len jedno mávnutie prútikom a... Nie, nesmiem takto uvažovať, ľahkomyseľný som bol za posledný rok až príliš.

pondělí 25. března 2013

Londýn a malý výlet (Matt)

Včerajšok sa začal ako každý iný deň. Vlastne nie, čo to píšem! Každý deň rozhodne nevstávam o hodinu skôr, aby som si mohol veci z truhly napchať do kufra a zniesť ho do vstupnej haly.. Bolo to tu, odchod z Rokfortu. Bol to skvelý rok, ktorý som si užil skutočne naplno (niekedy možno až príliš naplno), ale všetko sa raz musí skončiť. Po raňajkách sme sa s Cari a Bell ešte chvíľku prechádzali, sadli sme si hore na strechu,   trochu zaspomínali na prvé dni na hrade a podobne, o chvíľku sa však v rozhlase ozvalo, že sa majú všetci zhromaždiť v hale, odchod bol definitívne tu. Vo vlaku som našiel prázdne kupé a šiel rovno doň, spolu so mnou tam boli aj dievčatá + Leo s Nell.

Cesta ubiehala v príjemnom duchu, trochu nás v polovici cesty vystrašil Poul, ktorý k nám vtrhol práve keď bol vlak v tuneli a začal sa ospravedlňovať, vraj si pomýlil kupé.. Žeby uvidel svetlo z môjho prútika a prišiel ma upozorniť, že čarovať je už zakázané? Nech je ako chce, meral cestu zbytočne, prútik som stihol schovať, aj keď len pár sekúnd pred tým, než k nám vtrhol. Ku koncu cesty dorazila predavačka sladkostí, kúpil som si od nej jedny noviny, zatiaľ som ale nemal možnosť ich prečítať, nejako nebol čas. Po príchode do Kotla sa začalo zháňanie kufrov, najviac ma pobavil kufor, ktorý mal na štítku napísané "W.F". Pekná skratka, škoda že brigádnik si to nemyslel tiež.. Objavilo sa pár kufrov bez mien, majitelia o nich očividne príliš záujem nemali.

Ubytovali sme sa v ubytovni hneď cez ulicu, patrí nám prvá izba naľavo od dverí. Je to malá miestnosť s troma posteľami, čakal som čosi väčšie, ale nesťažujem sa, hlavne že nám po nociach nemusia mrznúť zadky. Je pravda, že sa tam vďaka kufrom a mojim kvetináčom nieje veľmi kde hnúť, ale dievčatá sa zatiaľ nesťažovali, snáď im moje veci príliš nevadia. Po vybalení som šiel na malú obhliadku Šikmej, neodolal som a nakúpil som rôzne somariny, vďaka čomu mi neostali peniaze pomaly už ani na raňajky. Nevadí, tú sviečku s lebkou som aj tak vždy chcel! Keď som opúšťal metlobalové potreby, narazil som na dievčatá, očividne sa prechádzali ako ja. Cari sa potom asi zdržala v tej lekárni hneď na kraji, alebo ako to nazvať, bol som trochu hladný, tak som pozval Bell na jeden kotlíkový koláčik.

Chutil fakt skvelo, až vtedy som si uvedomil, že som od raňajok nič nemal. Neskôr sme Floriána opustili a zamierili si to do zvieracích potrieb, kde som natrafil pre zmenu na Rose. Srdce mi klasicky poskočilo až do krku, napriek tomu som k nej pristúpil a dal sa s ňou do reči. Úplne nepochopiteľne som začal plácať blbosti o tom, ako som si predal vlastnú sovu.. Ktorý človek príde do zvieracích potrieb a povie čosi také?! Už to tak bude no, Rosina prítomnosť ma vždy donúti robiť hlúposti, vlastne ani neviem prečo.. Teda, myslím že to  viem, len si to nechcem priznať. Našťastie sa nezdalo, že by jej moje reči vadili, dozvedel som sa, že s jej kamarátkou Sel sú na izbe aj Leo a Nell, uvidíme ako spolu budú vychádzať.  Po pár minútach sme sa rozlúčili a ja som našiel vonku postávať Bell. Preboha, úplne som na ňu zabudol, cítil som sa ako úplný hlupák.. Našťastie to zobrala športovo, a tak sme sa vrátili späť do Kotla.

Kozubom sme sa dostali do jedného prístavného mestečka, je to krásna oblasť o ktorej som nikdy predtým nepočul. Vyhodilo nás to v nejakej krčme, príliš neskoro som si uvedomil, že žena za pultom skutočne nieje čarodejnica, ale obyčajná mukelka. Zamumlal som, že som si zabudol peňaženku a šli sme von, skutočne pri sebe nenosím ešte aj muklovské peniaze, kto sa v nich má vyznať. Prechádzali sme sa a zo mňa zrazu úplne spadlo napätie nahromadené v posledných dňoch v dôsledku skúšok, ustavičných večerných hádok, behania na ošetrovňu a už vlastne ani neviem čoho. Usúdil som, že to bude spôsobené pobytom na čerstvom vzduchu, o chvíľku som si ale uvedomil, že za tým bude asi Bellina prítomnosť. A hej, skoro by som zabudol, večer začalo strašne liať, obaja sme boli premočení až na kosť, už po pár minútach, no ani jednému z nás to neprekážalo. Doteraz som si nikdy neuvedomil, ako ju mám rád, asi to bude tým, že sme spolu netrávili na hrade príliš veľa času, vlastne sme spolu poriadne nehovorili nikdy..

Vytiahli sme lucerny a zapálili ich, prešli sme si celé mestečko, chvíľku si zaplávali v rybníku (skvelé, Bell sa ma pokúsila utopiť!), posedeli si v kostole, našli sme aj budovu s opusteným pódiom, kde som sa na chvíľku vžil do úlohy muklovského rockera, Bell sa smiala až jej tiekli slzy z očí, nikdy predtým som ju takúto šťastnú nevidel. *je dokreslený smajlík* Zašli sme aj do lesa, musel som obdivovať jej odvahu, len málo ľudí by so mnou šlo tesne pred polnocou do lesa, asi má odvahu v krvi. Oblohu pretínali blesky a pršať začínalo čoraz viac, tak sme sa neskôr kozubom dostali do malej opustenej dedinky, kde sme našli nádherný park, dokonca aj s lavičkami na sedenie a strieškou. Uchýlili sme sa teda tam, ako správny gentleman som do nej po chvíľke hodil balón napustený vodou, takže bola mokrá ešte viac, ak to vôbec šlo. Vlastne nie, toto by gentleman asi neurobil, však? Pri pohľade na ňu som sa začal rehotať ako blázon, keď sme sa dali trocha dokopy, vrátili sme sa do Kotla.

Kúpili sme si čosi na jedenie a šli konečne spať, daroval som jej 2 kvetináče a nejaké semienka, ktoré mi pre zmenu daroval Jacob, aj s kompletnou sadou byliniek, spravilo mi to veľkú radosť, odkedy mi vyklíčila tá rastlinka od Mike (komu som ju nakoniec dal, sem pre istotu nenapíšem), nejako ma to sadenie chytilo. Boli sme skutočne unavení a tak sme po chvíľke rozhovoru šli spať, obaja sme mali na tvárach šťastné úsmevy, ktovie, snáď sa mi po dlhom čase konečne niekomu podarilo spraviť radosť, nikdy by som o Bell nepovedal, že s ňou bude takáto zábava, dnes ju plánujem vziať pre zmenu niekam ja, tak uvidíme..

pátek 22. března 2013

Všetko sa raz končí.. (Matt)

Je pol šiestej ráno a ja sedím na stoličke, ktorú som si presunul k oknu, aby som sa mohol pokochať výhľadom na slabé lúče vychádzajúceho slnka a krásnu scenériu podo mnou. Snáď mi tento denník z toho okna nevypadne, musím byť opatrný..

Je to zvláštne, ale po prvýkrát za niekoľko uplynulých týždňov som v tejto izbe celkom sám. Nieje tu ani Say, ani Cari a dokonca ani Jacob. V hlave to mám celé nejako domotané ešte zo skúšok a z udalostí, ktoré sa stali medzi nimi a napoly ešte spím, takže tento zápis pravdepodobne pri opätovnom čítaní nebude v budúcnosti dávať zmysel, ale musím sa niekomu vyrozprávať. Všetko to začalo v nedeľu večer, ako inak, pri krbe dole v klubovni. Presné detaily si nepamätám, viem len, že Cari vyzerala akoby mala každú chvíľu umrieť a bola celá zelená v tvári, tak som vstal z kresla a dotiahol ju na ošetrovňu. Fajn, dostala nejaký elixír a Sayaka vravela, že sa nemáme príliš obávať skúšok, že to nič nieje, čo som ja opakoval po celý čas, avšak nikto ma nepočúval, ako zvyčajne..

V pondelok ráno pri raňajkách v sieni to vyzeralo akoby opäť niekto umrel. Tých pár ľudí čo som tam zazrel bolo úplne vyklepaných, vidličky im vypadávali z rúk, všetci si opakovali ako to nezvládnu a ako sú nervózni. Fajn, zahryzol som si do jazyka a šiel som na prvú skúšku, obrana. Bolo to v pohode, tak ako som  čakal, po nej som mal ešte čosi, už vlastne ani neviem čo, ale viem že som mal všetky otázky. Nakoniec sme mali premeny, kde som nanešťastie prišiel na rad až úplne ku koncu, tak som si zatiaľ vytiahol kúsok papiera a začal si z neho modelovať lietadlo a rôzne som mu prútikom menil farby, aby som sa odpútal od nudy. Po chvíľke som ale musel prestať, Cari to šlo na nervy, tak som si aspoň začal pod lavicou kresliť, začínal som mať tej nudy po krk. Konečne prišiel rad aj na mňa, za pár sekúnd som premenil čo bolo treba a šiel som preč. Taká otrava, presedieť hodinu kvôli trom sekundám a jednému mávnutiu prútikom, ach..

Už si celkom presne nepamätám, kvôli čomu sme šli na ošetrovňu po druhý krát za dva dni, avšak opäť to malo niečo spoločné so žalúdkom Cari. Sayaka jej tentokrát dala nejaké flakóniky a dôrazne ju upozornila, že si má dať len pár dúškov pred každou skúškou (hmm, stáva sa zo mňa básnik). Nebola by to Cari, keby na druhý deň nevypila tie flakóny hneď ráno, celý deň potom bola ako zdrogovaná a ja som mal miestami pocit, že sa rozprávam s mimozemšťanom a nie s ľudskou bytosťou. Našťastie som neskôr cez deň stretol niekde Mike, tak sme pokračovali vo večerných prieskumoch školy a ja som mohol aspoň na chvíľku zabudnúť na skúšky a na všetko ostatné. Mimo iného som ju povodil po miestach kam som brával Rose a povedal som jej všetko o nás dvoch, mal som pocit, že keď to v sebe budem dusiť ešte sekundu, praskne mi hlava alebo čo.. Mike ma našťastie chápe, kedže čosi podobného zažívala s Walmarom a od nej sa aspoň nemusím báť, že mi bude dávať debilné prednášky a zbytočné otázky.

Ešte musím zapísať aj včerajšok, konkrétne časť tesne pred obedom, kedy som začul hore na poschodí nejaký rozruch a šiel som to skontrolovať. To, čo som uvidel ma na chvíľu omráčilo, myslel som si, že ide len o nejaký žart, opak bol však pravdou. Na poschodí stál Jeff, ktorý nie príliš úspešne zakrýval Walkera, ktorý si prefarbil vlasy na čierno a na seba si natiahol červený plášť. Nevedel som, či sa mám smiať alebo plakať, bolo to celé absurdné a tak som sa len Jeffa spýtal, či mi nechce niečo povedať. Vraj nie. Fajn. Idiota si môžu robiť nabudúce z niekoho iného, zbehol som dole, kde som našiel Say ako sedí pri vchode. Očividne si Walkera taktiež všimla, neskôr mi oznámila, že ich vyhnala preč, ešteže tu máme tú Say.. (z obeda som jej vzal pár kúskov, nenechám ju predsa umrieť od hladu.)

Deň zbehol ako voda, pamätám si len, že som bol ešte večer chvíľku pri jazere s Cari, potom som ale musel odbehnúť, aby som pripravil veci na dnešok (Cari a Bell majú narodeniny). Cari ma samozrejme nechcela pustiť, zasypala ma všetkými možnými otázkami, kde idem a prečo tam idem, keď som jej nechcel nič povedať, urazila sa a odbehla hore. Veci šli rýchlejšie ako som čakal, ani som sa nenazdal a ležal som hore v svojej posteli, Say sa skláňala nado mnou a prehodila cezo mňa deku, čo mi vyčarilo úsmev na tvári, keď má dobrú náladu, je to vážne poklad. Musel som zadriemať, pretože keď som asi o dve hodiny zbehol dole, zazrel som tie dve, ako tam stoja oproti sebe a kričia na seba, nechápavo som na to chvíľku civel až pokiaľ si ma nevšimla Say a nevyhnala ma späť do postele. Nuž, takto som si posledné dni na hrade vážne nepredstavoval, snáď sa aspoň tie dnešné narodeniny neskazia...


úterý 19. března 2013

Začátek zkoušek

Milý deníčku...
Většinu zápisků začínám tím, kde jsem a co tu dělám. Ani tento nebude vyjímkou.
Právě ležím v Mattově ložnici, překvapivě je tu nějak přeplněno. Na posteli, kde obvykle spávám teď chrní Sayuri, hned vedle Jacobovy postele. Tak jsem si rozložila spacák hned vedle Matta a spím tady. Rozsvítila jsem si hůlku, abych mohla psát a doufám, že ten proud světla nikoho neprobudí. Jsou ale tak vyčerpaní ze zkoušek, že spí jak zabití.
Je pozdě v noci, i přes to, že mám v sobě jakýsi lektvar jsem poněkud nervózní a nemůžu spát. Jeho účinky už asi vyprchaly.

Den před zkouškami byl hrozný. Od rána mi bylo hrozně zle a celé dopoledne jsem prozvracela. Pak už se to ale zlepšilo, tak jsem se šla chvíli učit a opakovat, jenže večer jsem zvracela zase.
Když už ze mě bylo všechno venku, vrátila jsem se do společenské místnosti. Všichni o mne měli strach, asi jsem vypadala hrozně. Měla jsem navíc takové hrozné křeče v břiše, které mívám vždy, když se něčeho bojím, nebo když jsem nervózní.
Sayuri se šla podívat, jaké má lektvary, stejně tak učinil Matt. Zůstali jsme v místnosti s Jacobem samotní, chvíli mi po tom incidentu předchozího dne trvalo, než jsem se mohla jemu, nebo Sayuri podívat do očí. Ještě pořád mi bylo trapně, už nikdy nevběhu do nějaké místnosti bez zaklepání!

Nikdo žádný dobrý lektvar nenašel, tak mě Matt odvedl na ošetřovnu. Vážně se o mě moc pěkně stará, takové zacházení si snad ani nezasloužím. Sayaka ihned otevřela, posadila mě do křesla a my jsme ji řekli, co se stalo. Hned chápala, že jde o zkoušky, které asi hůř snáším. Dala mi nějaký lektvar, po kterém mi bylo hned o dost lépe. Ještě pak ale někam odběhla a vrátila se s tím, že mi před zkouškou ještě naordinuje jednu medicínu. Natáhla k sobě mou dlaň a já čekala, že mi do ni vtiskne nějaký další lektvar. Byla jsem překvapena, když jsem v ruce ucítila čokoládovou žabku.
Poděkovali jsme a odešli. Hned mi bylo lépe a dokázala jsem i dobře usnout.

Ráno jsem se probudila se strachem na duši. Bála jsem se zkoušek. Babička ode mne ještě ke všemu čekala, že budu mít ze všeho Vé a já jsem ji nechtěla zklamat. Už ráno jsem ale věděla, že je to absurdní, že takhle chytrá nikdy nebudu.
Nejvíc by si přála, abych měla Vé z přeměňování. Jinak mě prý přemění v osla. Jeden by řekl, že jen žertuje, ale co když ne? Znám babičku.

Na snídani jsem do sebe skoro nic nedostala. Věděla jsem, že se před náročným dnem musím najíst, ale žaludek se mi tak zlověstně svíral, že by nejspíš vše vyhodil.
Jako první nás čekalo OPČM. Teorie.. no nevím. Napsala jsem tam všechno, ale co když to bylo špatně? Praktickou část jsem zvládla, aspoň, že tak.
Létání... Ah ta teorie.. No nevím, snad jsem to tam měla dobře.
A nakonec přeměňování, ze kterého to Vé mít musím, ale zřejmě nebudu. Teoretickou část jsem měla dobře naučenou, ale nevím to jistě. A s tou praktickou jsem si nebyla jista, trvalo mi to narozdíl od ostatních hrozně dlouho.
Na večeři jsem s nikým nepromluvila a na nikoho se ani nemohla podívat. Byla jsem úplně hrozně rozhořčená. Vyčítala jsem si, že jsem se něco nenaučila více, bála se, že propadnu, že se mnou babička už nikdy nepromluví a tak podobně. Ještě jsem se šla projít a vrátila se asi deset minut po večerce. Všichni ve společenské místnosti mě uklidňovali, ale jsem velmi tvrdohlavá, takže to bylo poněkud marné.

Nejen, že jsem byla celá bez sebe, navíc mě zase chytla ta bolest břicha. Proto nás s Mattem nenapadlo nic jiného, než se opět vypravit na ošetřovnu, kde jsem dostala ten stejný lektvar a navíc ještě dva flakonky se zářivě modrou tekutinou, které jsem měla vypít před každou zkouškou.
Poděkovala jsem a omluvili jsme se, že pořád otravujeme. K mému údivu to ale Sayace zjevně vůbec nevadilo a dokonce nás pochválila, že nic nepodceňujeme.

Z ošetřovny jsme šli do společenské místnosti, chvilku si ještě povídali a pak šli spát.
Už jen tři dny zkoušek, to nějak půjde...

neděle 17. března 2013

Zkoušky se nám blíží

Je neuvěřitelné, jak rychle ten školní rok utekl.
Právě ležím v ložnici a svítím si hůlkou. Hodinky mi ukazují, že je něco málo po půlnoci. Kvůli nočním můrám jsem se probudila a bojím se zavřít oči, bohužel tu není Sayuri, aby mě uklidnila, ta dnešní noc tráví u Jacoba. A není tu ani Matt, takže s tím nemůžu nikoho otravovat. Rozhodla jsem se, že tedy po dlouhé době z truhly vyndám tento deníček a napíšu události dnešního dne.

Dnes bude neděle, příští týden zkoušky. Bojím se, že to nezvládnu. Kouzla ale snad zvládám všechna, i teorie by tak nějak mohla jít.
Co se týče školního poháru, je to teď hodně vyrovnané, nevím, jak to dopadne.

Ale teď už k dnešku. Nebo spíše ke včerejšku.
Ráno jsem se probudila ve společenské místnosti. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se nacházím v křesle u krbu a hlavu mám zabořenou do květináče. Nechápu, že jsem takhle usnula, ale to je jedno.
Musela jsem se ihned umýt, byla jsem celá špinavá od hlíny. Poté jsem se vydala na snídani. Tentokrát bez Matta, ten nikde nebyl. Asi ještě spal.
Pak jsem se rozhodla, že si udělám menší procházku po pozemcích, přecjen už je jaro, otepluje se a na obloze plují krásné mráčky.
Kousek od cestičky jsem narazila na Bell, nejspíš jsem nebyla jediná, kdo se šel vyvětrat. Chvilku jsme si povídaly a zbytek cesty pokračovaly společně.
Moc se mi tam líbí ohrady se zvířaty, mám je docela ráda. Bojím se jich, ale když jsou takhle za plotem, nic mi udělat nemůžou.

Byly jsme u ohrady se soby. Vypadali úžasně, jak tam tak pobíhali...
Opřela jsem se o plot. Přesněji řečeno, k mé smůle to byla zrovna dvířka. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se najednou volným pádem propadla do ohrady. Teprve, až když jsem se sebrala jsem si uvědomila, že jsou dvířka otevřená.
Sobi okamžitě vyběhli ven. Bez jakéhokoli zaváhání jsme s Bell popadly nohy na ramena a běžely, co nám dech vystačil. Ze začátku působili roztomile, to však do doby, než jsem je viděla ze předu a přímo metr přede mnou. Moc přívětivě se totiž netvářili.

Potkaly jsme Matta a řekly mu, co se stalo. Rozhodli jsme se, že to musíme někomu říct, ale musela jsem jim ještě připomenout, aby se neprofláklo, že za to můžu já, abychom to podali tak, že jsme se procházeli a ti sobové už byli venku.
Matt chtěl první zajít za nějakým Benem, je to profesor, se kterým si už párkrát povídal a řešili budoucnost, jaké jsou možnosti povolání apod. Ten ve svém kabinetu ale nebyl. Proběhli jsme půlku hradu, až jsme z toho byla celá uřícená a mé vlasy neměly daleko k mopu, ale nikoho jsme nenašli. Kde všichni jsou, když je potřebujeme?
Nakonec jsme narazili alespoň na Poula a ve stručnosti jsme mu řekli, že na pozemcích volně pobíhají sobi. Chvíli nereagoval, čekala jsem, že nás seřve, co si to dovolujeme ho s tím otravovat, že to není jeho problém a že s tím nic nenadělá. Jeho reakce mě ale opravdu překvapila. Vychrlil něco ve smyslu, že se to musí ihned vyřešit, a hrozně rychle se kamsi rozeběhl.

Ze zvědavosti jsme běželi za ním.
Nakonec se to nějak vyřešilo, našla se profesorka Ryers. Z pozemků nás ale ihned vyhodila, dokonce i Poula. Podle jejího výrazu jsem soudila, že jsou sobi víc, než nebezpeční. Když jsem pomyslela na to, že jsem ještě před několika desítkami minut ležela necelý metr od nich, zamrazilo ve mě a měla jsem docela štěstí, že jsem vyvázla bez jediného škrábance.
Poul něco naštvaně mumlal, zjevně ho rozhodilo, že poslala pryč i jeho. U sochy kousek od skleníků zamířil do nějaké tajné chodby.Strašně nás s Bell a Mattem zajímalo, kam to vede a jak to otevřít, chvilku jsme u toho stáli, zkoušeli klepat na všechny možné cihly, říkat první slova, co nás napadla, ale neúspěšně.

Zbytek dne jsem pak strávila ve společenské místnosti přípravou na zkoušky.
Přestala jsem až na večeři, kam jsem se vydala. Když jsem se vracela zpátky, chtěla jsem najít Matta, ten ale ve společenské místnosti nebyl. Hmm, ani na večeři, ani ve spolce, ani na cestě.
To znamenalo jen jedno: Musí být ve své ložnici.
Vyšla jsem schody, přistoupila k jeho pokoji a rozrazila dveře. Čekala jsem všelicos, ale tohle mi opravdu vyrazilo dech.

Než jsem si stačila čehokoli všimnout, zavolala jsem ,,Matté? Jsi tu?"
Pak můj zrak ale spočinul na posteli přímo naproti dveřím, kde ležel Jacob Armongy a Sayuri. Chvíli mi trvlo, než jsem si uvědomila, že tam leží nahoře bez a dolní částí těla a ruce pod peřinou. Hrozně jsem zrudla a nemohla popadnout dech, připadala jsem si jak husa. Bože já jsem tak trapná, oni se tam mazlí a já z ničeho nic takhle rozrazím dveře.. Nesrozumitelně jsem vykoktala něco, co mělo znít jako omluva a utekla ven. Sedla jsem si ve spolce a byla jsem z toho pořád trošku vyděšená. Jasně, je to jejich věc a tak, ale je to přecjen trochu šok, když tam takhle nemilosrdně vběhnete...
Pak za mnou přišli, celi rozcuchaní a začali mě uklidňovat. Připadala jsem si tam jako malinká holčička, co přistihla své rodiče, kteří ji teď uklidňují.

Nějak jsem se z toho po pár hodinách vzpamatovala a šla spát.




POZN: Screeny zvětšíte kliknutím

úterý 12. března 2013

Dáma a dobrodružstvo v lese (Matt)

Sobotné ráno sa od iných líšilo dvoma vecami. Po prvé, mala sa konať v poradí tretia súťažná úloha, hranie dámy a po druhé, Cari nebola celú noc v klubovni a začínal som mať o ňu strach. Jedlo pri raňajkách som do seba nahádzal a bežal som na ošetrovňu (ani som si nevšimol, že za mnou kráča Sayaka, ktorá ma s jej typickým milým úsmevom upozornila, že kvôli ľudom ako som ja nemá čas ani na raňajky..)

Cari tam bola, čo ma prekvapilo ale najviac bol fakt, že tam noc nestrávila sama. Po chvíľke vyšla z izby, Sayaka jej na moje veľké počudovanie vrátila prútik ("preboha, o čo tam šlo?" - vravel som si) a pustila ju von. Otázkami som ju zasypal hneď pred dverami ošetrovne, ona však ale pokrútila hlavou a pokračovala hore do veže. Tam som sa konečne dozvedel o čo šlo.. Vraj sa strašne pohádali so sestrou, vraj jej sestra vravela hrozné veci a podobne, keď tam však zaznelo aj moje meno, spozornel som. O čom sa už len tie dve mohli hádať a ako som do toho preboha zapletený ja?

Moje najväčšie obavy sa naplnili a vysvitlo, že ide o mňa a Rose. Keby bola situácia trochu menej vážna, asi by som sa tam rozosmial na celé kolo, veď s Rose sme predsa len dobrí kamaráti, ako mohlo Bell napadnúť že medzi nami dvoma je niečo viac? Našťastie mi Cari povedala že mi verí a vraj to úplne chápe, nebol som si tým celkom istý, ale už nezvýšil čas, pretože sa začínala súťaž. S malými problémami som dobehol na vopred pripravené hracie pole (okolo neho boli postavené tribúny pre divákov) a rozhliadol som sa. Našťastie som tam zbadal Ameliu, tak som si prisadol k nej. V rýchlosti sme sa dohodli že hrať za nás budem ja. Ako prvý šiel profesor Aquarin proti nejakému dievčaťu z Havru, tuším jej meno znelo ako Aniyah. Hrala dosť slušne, Aquarin bol však lepší a skončilo to remízou.

Teraz bol rad na našom tíme.. Hral som proti profesorke Strawberry a veľmi rýchlo som zistil, že veľa šancí na výhru nemám. Po jednej hrozitánskej chybe sa celá moja stratégia rozpadla a veľmi rýchlo som strácal figúrky, nakoniec mi profesorka ponúkla remízu, ktorú som vďačne prijal. Ďalšie zápasy som sledoval len jedným okom, v hlave som mal stále Carine slová. V nedeľu večer bola vyhlásená predposledná súťaž, skladanie básničky.. To som zvedavý ako to dopadne, na básne fakt nie som, snáď sa toho ujme ktosi iný.. (tajne dúfam v Ameliu, tuším som videl nejaké jej články vo Veštci.).

Včera po prvej hodine obrany (ktorá opäť nebola) som po dlhom čase stretol Andrewa zo Slizolinu. Dali sme sa do reči a po chvíľke som navrhol malý výlet do lesa, predsa len, nudu treba nejako zahnať a ďalšie hodiny sme už nemali mať. V lese som mal neustále pocit, že nás ktosi pozoruje, to som si ale pravdepodobne len namýšľal, je to predsa Zakázaný les, vždy je tam asi pár očí naviac.. (nad tvormi ktorým patria radšej veľmi nerozmýšľam). Po obhliadke rarachov a zistení, že les vlastne vôbec nieje taký hrôzostrašný, sme pokračovali na malú čistinu, vyskúšali sme si pár kúziel, zhovárali sme sa čoraz hlasnejšie a prvotný strach z lesa bol úplne preč. Po pár minútach sme sa vydali ešte hlbšie, keď vtom sme začuli podivný rev, blízko od nás. Časť mojej mysle mi vravela, že sa mi to len zdalo a tak som ostal ďalej stáť medzi stromami. Keď sa však o pár sekúnd neskôr ozval rev znova a priamo na Andrewa sa rútil obrovský hnedý medveď, videl som sa už kdesi na cintoríne (alebo aspoň tých pár kusov, ktoré by zo mňa našli).

Zreval som "PREČ!" a Andrewovi to nebolo treba vravieť dvakrát. Ako zmyslov zbavení sme bežali čo nám sily stačili, zastali sme až kdesi pred nejakou chatrčou v ktorej očividne nikto nebol. Zadýchaní a doškriabaní od konárov, ktoré nás šľahali pri zúfalom úteku, ale predsa živí a zdraví sme sa pozreli na seba a povedali si, že do tejto časti lesa nabudúce nepôjdeme.. Neprešlo ani 5 minút a zjavili sa tam dve dievčatá z Mrzimoru, až po chvíľke si môj ešte stále zmätený mozog uvedomil, že sú to Bell a Nell (až doteraz som si neuvedomil, ako podobne znejú ich mená). Chvíľku sme sa rozprávali, vtom som za sebou zacítil pohyb a obzrel som sa. Bola to Cari, stála tam, celá nervózna a trochu červená v tvári, očividne v šoku z toho, že natrafila na takú skupinku ľudí, ešte k tomu na svoju vlastnú sestru.. Andrew po chvíľke odišiel späť do hradu, pokúsil som sa tie dve pomeriť, avšak Cari odišla a Bell mi povedala, že sa do toho nemám pliesť, vraj to nieje moja vec... Zaujíma ma, ako sa to vyvinie ďalej, dúfam, že si to medzi sebou normálne vyrozprávajú, úprimne ma toto ich otvorené nepriateľstvo začína pomaly pripravovať o nervy. *veľká machuľa od atramentu*

sobota 9. března 2013

Rvačka

Dnes se toho stalo tolik, že nevím, o čem psát dřív.
Zároveň se mi prohání hlavou tolik pocitů, že vlastně ani nevím, jak se cítím.
Svůj aktuální stav mysli bych ale asi popsala jako rozhořčení, naštvanost, výčitky svědomí...
No, byl zvláštní den.

Ráno jsem se probudila uprostřed společenské místnosti na spacáku. Matt už nejspíš vstal dřív, asi spím tak tvrdě, že mě jeho vstávání neprobudilo.
Uvědomila jsem si, že je snídaně, tak jsem bez rozmyslu utíkala do velké síně, měla jsem hlad jako vlk.
Naházela jsem do sebe všechno jídlo, co jsem viděla. Po chvíli jsem si uvědomila takovou malou, nepříjemnou a poněkud trapnou věc. Neměla jsem na sobě boty!
Ano, bylo mi to nějak divné, že je ta zem najednou nějaká tvrdá a studená, ale myšlenka na vynikající raňajky mě tupě poháněla do síně a zaslepila jakékoli jiné postřehy a pocity.

Ještě mi to sestřička stihla uprostřed vstupní síně připomenout, paráda. Měla jsem pocit, že jsme tam samy, tak jsem ji začala vyprávět, co mou bosou vycházku způsobilo - předešlou noc Matt zkoušel, jak jsem lechtivá, odhodil mi obě topánky a začal šimrat na nohou.
Jakmile jsem to dořekla, všimla jsem si Sayuri, která stála opodál a nějak divně na mě civěla. Raději jsem beze slova upalovala na kolej najít body, stejně jsem se ale nevyhnula horku, které zalilo mou tvář. Ano, zrudla jsem.

Po doběhnutí na kolej jsem věnovala chvíli osobní hygieně, musela jsem ze sebe konečně udělat člověka, umýt si vlasy, převléknout se, pomocí vody a mýdla udělat z ksichtu obličej... Prostě se trochu hodit do kupy.
Ale teď jsem dost odbočila, nemám sebemenší tušení, proč si do deníčku zapisuju takové nezajímavé podrobnosti, nejspíš to je tím, že se ze mě po událostech, které přinesl dnešní den nejspíš začne pomalu stávat blázen.

Když jsem seběhla dolu, všimla jsem si Sayuri. Pořád se tvářila nějak divně. Nechápala jsem, co se ji stalo.. Zrovna se rozprávala s Mattem. Po chvilce pozorování a podrobnějším prohlédnutím Sayuriné tváře mi došlo, že je něco v nepořádku. Vypadala nějak rozčíleně. Po chvíli dokonce hodila svou hůlku na zem, až se kolem zajiskřilo a utekla nahoru do dívčích ložnic.
Bez váhání jsem pomocí přivolávacího kouzla, které jsem se nedávno naučila hůlku sebrala a následovala kroky mé spolubydlící.
Chvilku jsem z ní všechno tahala, byla ale tak rozčílená, že z ní žádné kloudné slovo nevypadlo. Tohle neustálé tajnůstkářství upřímně řečeno dost pokouší mou trpělivost, nemám to ráda, když někdo neustále něco naznačuje, a pak to z něj (ne)leze půl dne jak z chlupaté deky.
Proto jsem to vzdala a vydala se na malou procházku, pochopitelně až poté, co jsem se ujistila, že jsou obě boty na správném místě.

Chvilku jsem procházela nejbližší chodby, pořád mě to ale žralo - se Sayuri zase něco je. Pořád se s ní něco děje, ale to neubírá na faktu, že o ni mám opravdu strach, protože ji mám moc ráda, a to i po hádkách, které se uskutečnily o několik hodin později.
Když jsem se vrátila na kolej, spatřila jsem ji na zemi. Nad ní stáli Matt a Hanna. Koukala jsem na ni a nevěděla, co mám dělat, jak reagovat... Nejevila žádné známky přítomnosti, jen někam zírala a na nic nereagovala.
Hrdinsky jsem ji běžela nahoru prohrabat truhly, hledala jsem nějaký lektvar, který by ji mohl pomoci. Žádná odbornice přes elixíry ale nejsem a zjevně ani nikdy nebudu, proto jsem popadla první lahvičky, na které jsem narazila a běžela s nimi dolu. Nikdo to ale neocenil, pff.
Matt se rozhodl, že zaběhne pro Sayaku na ošetřovnu. Tak jsem tam u Sayuri čekala a hlídala ji, aby nedělala žádné blbosti. Člověk nikdy neví.

Sayaka přiběhla, chvilku to řešila a nakonec ji odnesli na ošetřovnu. Mou pomoc nikdo nepotřeboval, nebudu se vnucovat a marně se pořád snažit do všeho angažovat.



POZN: Obrázky zvětšíte kliknutím

Pak se chvíli nic nedělo, seděla jsem v křesle a odpočívala... Ještě jsem stačila navštívit Sayuri na ošetřovně.

Jen na chvilku jsem zavřela oči, přecjen jsem toho v noci moc nenaspala. Pochopitelně jsem prospala astronomii.
Po prospané hodině jsem se opět šla jen tak projít, potkala jsem sestru.
Ani nevím, jak se to stalo... Prostě jsme se nějak do sebe pustily. Nemůžu říct, že za všechno může ona, každ na tom měla své podíly. První jen pár takových rýpavých narážek, poté hádání... Pak se to ale zvrtlo tak, že jsme po sobě začaly metat kouzla. Já ji netrefila, ale ona na mě seslala kouzlo, které mě srazilo k zemi, docela to byla prudká rána. Naštvala jsem se. Ještě měl nějaký kluk tu drzost se mě na něco ptát, absolutně jsem nechtěla nic jiného řešit, jen sestře vrátit ránu!
Teď si zpětně uvědomuju, že to asi nebylo příliš moudré, ale co už s tím nadělám...

Potkaly jsme se znovu někde ve sklepení. Tentokrát bez hůlek, chvilku jsme se zase jen hádaly a pak?
Vzaly jsme to pěkně po mudlovsku a začaly se hlava nehlava bít.
Nebyla jsem moc prudce, jen ji vracela její rány, přecjen je o čtyři minuty mladší, nerada útočím na slabší děti, než jsem já.
Začaly jsme se kopat, štípat, tahat za vlasy, uši, bouchat.. No všechno možné. Nějak jsme se při tom nevědomky posouvaly, vzaly jsme to vstupní síni, ve které naneštěstí zrovna stála primuska (uff, nevšimla si nás) a směrem k ošetřovně. Všechno mě bolelo, Bell vážně není tak slabá, jak jsem si myslela a když chce, umí dát opravdu ránu.





Zaklepala jsem na ošetřovnu. Sayaka hned otevřela, s Bell jsme si obě držely oka a házely po sobě vražedné pohledy.
Obě jsme dostaly lektvar na uklidnění a na bolest, musím říct, že to pomohlo. Každá jsme měla jiný pokoj...
Ještě, než to začalo působit jsme vzteky rozkopla zrcadlo. V tu chvíli ve mě úplně zamrazilo, bála jsem se, že jsem to přehnala a že mě vyhodějí ze školy. Díky bohu to ale spravilo jen jedno pouhé kouzlo.
Bell mi totiž začala říkat, jak ji mají rodiče radši, jak ji mají všichni radši, a jestli ji nevěřím, ať se podívám na to, jak vypadáme. Ona má štíhlou postavu, zatímco já jsem podvyživená  - údajně ji rodiče dávali víc najíst, protože je prostě lepší.
Také mi začala vyprávět, jak mě nemá MATT rád, jak to táhne s nějakou blonckou ze Zmijozelu... 
Rozčílila mě... Nechápu, proč se do mě musí takhle navážet.

Byla tam i nějaká profesorka a kluk ze sedmého ročníku, chvilku to také řešili.
Díky lektvaru jsem si ale dokázala v klidu lehnout a chvíli na to nemyslet.

Pak jsem se ale vydala na záchod a zase ji potakal.. Nějak naoko jsme se usmířily, nemám ráda, když je na mě někdo naštvaný. A šly jsme si lehnout do stejného pokoje, což byla chyba.

Úplně naprosto z ničeho nic jsem ucítila takové horko a smrad, jako kdyby se něco pálilo.. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že mi hoří postel, Bell má v ruce hůlku a provokativně se usmívá.
Jako tohle ale vážně přehnala. Když mi dá facku, ještě to pochopím, ale podpálit postel?

Začaly jsme se znovu hádat... Hodněkrát na nás vlítla Sayaka, nebo Sayuri. Obě vypadaly dost naštvaně...

Nakonec jsme si každá šla lehnout jinam.
Nevím, co mám dělat. Nenávidím ji, ale zároveň ji mám ráda.
Chci se s ní usmířit, ale nevím, jestli ji dokážu odpustit...
Vše se teprve uvidí.


pátek 8. března 2013

Rok sa chýli ku koncu.. (Matt)

Nikdy som si denník neviedol, a tak ani neviem ako mám začať. Udalosti uplynulých mesiacov na hrade mi však už dlhšie nedajú pokoja a mám pocit, že sa s nimi musím podeliť aj s kýmsi iným, aj keď je to len kus starého, ožltnutého zošita.. 

Keď mi pred pár mesiacmi niekoľko mojich priateľov z Norwichu rozprávalo o Rokforte, neveril som im ani tretinu z toho čo vraveli.. Mäsožravé rastliny, akási skupinka Rudých, úmrtia, vyhadzovy zo školy, vravím si, to predsa nieje možné, to sa na tej škole ani vo sne nemohlo stať. Avšak hneď prvých pár dní po príchode do školy a následnom každovečernom čítaní starých výtlačkov novín ma presvedčilo o tom, že moji priatelia mali pravdu, a aj keď možno niektoré veci prehnali, zďaleka mi o škole nepovedali všetko..

Hneď prvý šok nastal pri zaradzovaní, keď som sa nejakou nešťastnou náhodou ocitol v Nebelvíre. Keď klobúk vykríkol to slovo, asi pol minúty som tam ostal sedieť ako skamenený a nemohol som tomu uveriť, to predsa nieje možné, celá moja rodina až pokiaľ mi pamäť siaha bola zo Slizolinu, ako je možné že ja som skončil u červených?! Nuž, nejako som sa s tým zmieril a prehrýzol to, ale pre istotu som o tom nikomu nepovedal, naozaj by som len nerád cítil na sebe vyčítavé pohľady mojich nových "kamarátov" hneď prvý deň. *niekoľko slov je prečiarknutých*

Prvý týždeň tu zbehol ako voda, samozrejme bolo na dennom poriadku niekoľko hodinové blúdenie po hrade, absolútna neschopnosť zorientovať sa vo všetkých tých chodbách, tuneloch, skratkách, triedach a neviem čom všetkom ešte, na raňajky som včas trafil až na 3. deň, to som považoval za osobný úspech..
Netrvalo dlho a zistil som, že aj keď som sa nedostal do Slizolinu, v pohode ľudia sa nachádzali aj u nás, prekvapivo som sa spriatelil aj s ľuďmi z vyšších ročníkov, ktorí už niečo o škole a čarovaní vedia, vždy sa oplatí mať niekoho takého na svojej strane.. 

Pri jednom večernom posedení pri ohni som spoznal veľmi zaujímavú osobu, jej meno bolo Carimelle Wang, netrvalo dlho a veľmi som si ju obľúbil, musím priznať, že sa mi zapáčila hneď po prehodení pár slov, chudobné plaché dievča z rodiny kde sú radi ak majú na raňajky čosi do úst, neviem prečo, ale zvláštnym spôsobom ma to priťahovalo.. *napísané kostrbatým písmom* Nebudem chodiť okolo horúcej kaše, na Silvestra som to nevydržal a tak nejako som jej povedal čo k nej cítim, našťastie vysvitlo že to cíti rovnako a odvtedy spolu trávime toľko času, ako sa len dá.. Napísal by som aj o jej páde z metly, avšak táto myšlienka mi doteraz nedáva spávať a snažím sa ju zastrčiť kdesi dozadu do hlavy, takže to nebudem zbytočne vyťahovať.

Ani som si neuvedomil, že o 2 týždne ma čakajú skúšky, verím že to zvládnem dobre, kedže zatiaľ to boli v škole len oťukávačky a na väčšine hodín je to taká nuda, až si niekedy myslím, že tých profesorov platia za uspávanie, nie za učenie (musím priznať že ma veľmi zaujali elixíry a ani neviem prečo, astronómia..). Aj napriek tomu sa snažím nevynechávať žiadne hodiny, predsa len, ktovie kedy sa naskytne šanca uchmatnúť nejaký ten bodík pre našu fakultu, bolo by príjemné po ôsmich rokoch vidieť pohár v rukách Nebelvíru, aj keď konkurencia je tu veľká.

Neviem ako často sem budem písať, nie som veľký spisovateľ a nemám vo zvyku vešať svoje problémy nikomu na nos a už vôbec nie kusu zošita, avšak ak niekedy bude možnosť a čas, asi pridám ďalších pár viet.. *je dokreslený malý lev*

*narýchlo napísané malým písmom*
je tu ešte jedna vec, ktorá mi stále vŕta hlavou ale.. nie, to si nechám naozaj len v svojej hlave, čo keby sa to dostalo do nesprávnych rúk..


Návštěva babičky (Carimelle)

Milý deníčku.. Dlouho jsem nenapsala, já vím.
Právě ležím v posteli, nechce se mi ještě vstávat. Je asi moc brzo, mám rozházený biorytmus z toho časového posunu.
O čem psát dřív?
Koukám, že poslední zápis mám ještě z ošetřovny.Byla jsem propuštěna hned v pátek, naštěstí se žádné další komplikace nedostavily. Alespoň u mne.
Hned po pár dnech byl konkurz a tréning do nebelvírského famfrpálového týmu. Rozhodně mě už ani nenapadlo se nějak zúčastnit, obávám se, že budu mít až do smrti z košťat hrůzu. Matt tam ale šel, přirozeně jsem o něj měla strach.. Jasně, není Wang, tudíž nemá v krvi takovou nešikovnost, není žádné trdlo... Ale stejně, bála jsem se. Přemlouvala jsem ho, abychh se tam mohla jít alespoň podívat, jenže on nechtěl, abych to tam viděla.
Byla jsem naštvaná a bála jsem se. Když jsem zrovna podnikala uklidňující procházku po hradě, všimla jsem si Bell. Hned jsem na ní vypálila, co se děje. To, co jsem chtěla udělat ji došlo asi hned, přecjen se známe od narození. Tedy, abych to upřesnila - já ji znám od narození! Ona mě zná o pět minut méně, ale to je teď jedno.
Rychle jsem doběhla na kolej, teple se oblékla a běžely jsme se sestřičkou na pozemky. Hned vedle hřiště byla ta velká stavba ze sněhu, kde jsem se kdysi vymlátila. Paráda! To místo na mě jakoby úplně volalo ,,Schovej se sem!". Ti sněhozedníci (teď mi vypadlo to slovo) asi věděli, proč to staví.
Všichni hráči ještě nešli dovnitř, proto jsme se musely plížit obzvlášť potichu, aby si nás nikdo nevšiml. Naštěstí to vyšlo. Až všichni zapadnou dovnitř, měly jsme v plánu vylézt nahoru na stavbu, odkud bylo perfektně vidět na hřiště.
Pozn. - Obrázky zvětšíte kliknutím :-)


Nebudu to tu dopodrobna rozepisovat. Měla jsem pocit, že jsem zaslechla kroky, tak jsme s Bell vyběhly ze skrýše, bohužel ale přímo do Sayuriny náruče. Vzala to v pohodě, chápala, že se chci jít podívat. Dovolila mi, abych si sedla na tribunu. Bell ale dovnitř nepustila, protože je z Mrzimoru, ta tedy sledovala ze stavby.

Docela jsem svého rozhodnutí začala litovat, potlouky létaly jak divé... Počkat, ony vlastně jsou divé!
Všichni si vedli skvěle, hlavně Matt. On je prostě úžasný!
Je hrozně chytrý, pilný, pozorný... Umí už všechna kouzla, co jsme se učili, a dokonce i nějaká dopředu. Učí nás je občas Mike, která chodí do druhého ročníku. Občas s námi zůstává pozdě do noci ve společenské místnosti a děláme hrozné blbosti.

Po skončení tréningu všichni odešli, jen Sayuri mě zastavila, že se mnou chce mluvit. Při cestě se zakousla do jablka, famfrpál musí být asi hodně energeticky náročný...
Sedly jsme si do šatny a sotva stačila načít větu, opřela hlavu o zeď a zamumlala něco ve smyslu, že je jí hrozně zle. Vzhledem k tomu, že několik desítek minut předtím spadla z koštěte (naštěstí z malé výšky(, měla jsem o ni strach.
 Pozn. - Obrázky zvětšíte kliknutím :-)

Odmítala jít na ošetřovnu, ale kousek před hřištěm se pozvracela.

Nakonec se tam objevila nějaká dívka ze Zmijozelu. Ani už nevím, co jsem vykoktala, ale i přes Sayuriny protesty jsem běžela na ošetřovnu, zatímco tam na ní ta holka dohlížela. Mám nějak vsugerované, že všichni ze Zmijozelu jsou zlí, tahle se ale zdála být celkem v pohodě.


Dopadlo to dobře, dívce ze Zmijozelu jsem poděkovala a obě Say odešly na ošetřovnu.


Pak už se snad ani nic zajímavého nedělo. Jediné, co by asi stálo za zmínku je přestěhování do Sayuriného pokoje.
V tom mém už jsem moc času netrávila, jsem tam bydlela už sama a navíc to tam na mě působilo tak trochu depresivně. Buď jsem usínala uprostřed společenské místnosti na spacáku vedle Matta, nebo u kluků v ložnici na posteli, kde kdysi spával nějaký kluk, o kterém už jsem slyšela, že ho vyhodili ze školy, nebo jsem občas usnula v křesle u krbu...
Jednou jsem ale přespala i u Sayuri a ta mi nabídla, že u ni můžu bydlet. Přestěhovala jsem si tam tedy všechny věci, naučila jsem se skvělé kouzlo, které štítkuje pytlíky a odteď bydlím tam.

Nedávno mi také napsala babička. Dopis byl v čínských znacích a ona pořád nechce pochopit, že to, že se čínsky domluvím ještě neznamená, že všechno parádně přečtu. Pokud je to psané v pinyin, nedělá mi to problém, ale v těch znacích upřímně nedokážu napsat ani své vlastní jméno.
Část dopisu jsem "rozluštila" sama, zbytek jsem si tak nějak odvodila a Sayuri mi pomohla.
Babička mě k sobě na tři dny pozvala do Číny. Zaslechla totiž o mém akcidentu na koštěti a chtěla mě vidět, že jsem opravdu živá a zdravá.
Odcestovaly jsme brzy ráno přenášedlem, a stejným způsobem jsem se i vrátila.
Docela se mi tam líbilo, jen tam byli i naši vzdálení příbuzní, bratránci bratránků, co jsou vlastně taky z Anglie.. Smáli se mému Skotskému přízvuku, pak se mi smáli, že nevypadám jako Číňanka se světle hnědými vlasy.

Po příjezdu do Bradavic jsem se od Matta naučila kouzlo na černé vlasy a od té doby ho každých pět minut používám.

Jinak se nic nového neděje, upřímně řečeno se už v Bradavicích začínám trošičku nudit.
Teď si jdu asi ještě lehnout, vážně je moc brzy...