Život na ošetřovně

Tak zítra budu už konečně propuštěna!
Mám ohromnou radost, ale na druhou stranu mi bude ta ošetřovna trochu chybět... Všichni se o mě tak hezky starali, chodili mě navštěvovat. Trošku jsem si na to zvykla.
Doufám ale, že už se tam nebudu muset vracet, dám na sebe pozor a nebudu dělat blbosti!

Včera už jsem to konečně rozchodila. Ty pravidelné dávky kostirostu opravdu pomohly, i přes to, že to chutná odporně a měla jsem co dělat, abych to v žaludku udržela.
Jsem moc ráda, že jsem se dala do kupy.
Nejvíc mě chodil navštěvovat Matt, Bell a Sayuri, ale také se stavil Jeff, který mi přinesl i dáreček, a Bellin kamarád z Mrzimoru, jehož jméno si už nepamatuju. Je to ale ten, kterého vždy potkávám před jejich společenskou místností, když čekám na Bell a ptám se ho, zda-li neviděl mého klona, mou napodobeninu, holku, co vypadá jako já apod. Když se mě ptal, co se mi stalo, napovídala jsem mu, že mě na pozemcích napadl drak. Nevím, jestli mi to věřil.

Včera už jsem mohla i normálně chodit, ale zatím jsem se procházela jen po jedné místnosti. Matt byl se mnou skoro celý den, bylo mi skvěle. Dokonce mi Sayaka jako stálému hostovi s dobrým apetitem umožnila přístup do lednice, takže už se tam konečně netrápím hlady.Byla jsem smutná, že ale budu propuštěna do civilizace až v pátek.

Dnes se za mnou dopoledne stavil Matt, chvíli jsme byli spolu. Pak ale přišla Sayuri, tak nás nechal o samotě. Pak ale odešla i ona, tak jsem tam chvíli odpočívala sama a listovala v knize od babičky.
Po pár hodinách jsem se vydala na toaletu a spatřila kousek od vstupních dveří Sayuri a Matta.
Když jsem vyšla, Sayaka mě překvapila tím, že nás pustila na hodinovou vycházku.
Hned jak jsme vyšli, chytila jsem Matta za ruku pod záminkou, abych náhodou ještě neupadla. Občas jsem totiž pokulhávala a zakopávala o vlastní nohy.
Domluvili jsme se, že nejprve zajdeme na kolej. Chtěla jsem se konečně po týdnu umýt a převléknout se, měla jsem totiž neblahé tušení, že začínám poněkud zapáchat.

Převlékala jsem se, když najednou jsem zaslechla známý hlas. Stála za mnou Sayuri. Měla jsem ale pocit, že jsem zamykala, jak se tam proboha dostala? Prý tam předtím bydlela. Pomohla mi vybrat oblečení a šla jsem dolu za Mattem. Po cestě jsem pochopitelně stihla zavrávorat a napíchnout se na kaktus u schodů, klasika. Naštěstí jsem na sobě měla ale silný svetr, takže jsem to skoro necítila.
Vyšli jsme ven z koleje a procházeli jsme se. Pak mi Matt řekl, že mu Sayaka zakázala, abychom šli ven. Chtěla jsem se ale nadýchat čerstvého vzduchu, tak mi Matt půjčil šálu, rukavice a plášť a posadili jsme se na nádvoří.
Chvíli jsme tam tak seděli, drželi se za ruce, pak mi v hlavě ale probleskl ďábelský nápad. Chtěla jsem vidět venku ty stavby ze sněhu, než to roztaje.Matt chvíli protestoval, ale nakonec na to přistoupil.

Ta stavba byla úplně ohromná, strašně vysoká, že jsem tam pomalu ani nedohlédla.
Matt mě opatrně vedl, klepaly se mi nohy, mála jsem se, že uklouznu a namelu si. To by byl průšvih nejen pro mě, ale i pro něj. Jen co jsem na to pomyslela, už jsem letěla na zem.
Naštěstí to nebylo z tak ohromné výšky a dopadla jsem docela šikovně, že jsem si jen narazila nohu. To bylo docela štěstí. Matt se na mě starostlivě podíval, snažila jsem se potlačit slzy bolesti, které mi vytryskly, nahodit úsměv a nějak jsem vykoktala, že jsem úplně v pořádku, ať se nebojí.
Šli jsme si kousek sednout, sundala jsem si botu, kotník byl trochu nateklý, ale vyvrknuté to snad nebylo.

Najednou jsem si vzpomněla, že jsem si nahoře v truhle něco zapomněla a chtěla jsem se pro to vrátit. Trošku jsem pokulhávala a nohu za sebou táhla, tak jsem se podpírala o Mattovu ruku a šli jsme. Ještě zbývalo asi 5 minut, to se snad stihnout dalo... U vchodu do tajné chodby jsem ale potkala Sayuri.
Byla jsem ještě trochu zmatená a vyjevená z toho pádu, že jsem nebyla schopna rozumně uvažovat. Matt i Sayuri na mě nějak mluvili, nic jsem ale nepobírala a jen něco blekotala.
Řekla jsem, že si musím pro něco na kolej, a Sayuri mi pro to chtěla dojít. Nenašla by to, měla jsem to hluboko v truhle, tak jsem jen mával rukou. Chytla mě, ať tam nechodím, já se jí ale vyvlékla.

Naštvala se na mě a odešla. Trošku to i chápu, vždyť jsem neměla nic vyvádět, a já tam najednou oblečená do šály, rukavic a pláště, ještě špinavá od sněhu a s naraženou nohou.

Vrátili jsme se na ošetřovnu. Sayaka se vyptávala, jak to šlo, jestli mě nic nebolí a jak jsme to zvládli. Já kráva zrudla, znervozněla a vykoktala něco ve smyslu ,,Ne, vůbec jsem nikde nespadla, jsem v pohodě..."
Bojím se, že se na mě Matt trochu naštval... Musím se mu zítra ještě jednou omluvit.

Do večerky ještě zbývalo asi 20 minut, tak mě Matt doprovodil na pokoj a chvíli jsme si tam povídali. Začala jsem se mu omlouvat za to, co jsem způsobila a dumat nad tím, proč je na mě Sayuri naštvaná. Matt se ale tvářil nějak divně, později si odkašlal... Takhle se lidé obvykle chovají, když člověk, o kterém mluvím stojí přímo za mnou. Otočila jsem se a mé obavy se naplnily. Opravdu tam stála a tvářila se trochu rozzlobeně. Popřála mi dobrou noc a odkráčela. Ještě jsem se za ní dobelhala a ptala se, jestli se na mě zlobí. Řekla, že ano. Chtěla jsem to s ní trochu urovnat, ona ale odešla, takže jsem mohla mluvit leda sama pro sebe...
Ujistila jsem se, že se na mě nezlobí ani Matt. Naštěstí ne. Chvilinku jsme si ještě povídali, pak za námi ale přišla Sayaka, že už bude večerka, tak Matt odešel.

Převlékla jsem se do pyžama a ještě jsem se Sayakou prohodila pár slov, děkovala jsem ji za to, jak se o mě hezky starala.

Jsem tak natěšená na zítřek, že snad ani neusnu!

Zameták? Už jen na zametání!

 *písmo je hodně kostrbaté*
Můj milý deníčku....

Šťastný Nový Rok 1992!

A je to tu. Rok 1991 se pomalu úchýlil ke konci, a s ním i všechny zážitky doprovázející ten zatím nejlepší rok v mém životě. Když se nad tím tak zamyslím, tento rok mi toho hodně přinesl.
Novou školu, nové přátele, zkušenosti... Nevím, co je lepší, jestli to, že jsem objevila své kouzelnické schopnosti, nebo že mám konečně po 11 letech vlastní postel sama pro sebe, krásně pohodlnou, dostatečně velkou, ale hlavně se o ni nemusím s nikým dělit.
Když mě tenkrát moudrý klobouk poslal do jiné koleje, než moji sestru, cítila jsem se zoufale, jako kdyby mě to jedno pouhé slůvko "Nebelvír" roztrhlo na dvě části a sebralo mi mé druhé já.

To mě tenkrát ale nenapadlo, že to může přinést i něco dobrého. Že to nebyl žádný zákon schválnosti, osud nebyl přecjen zas tak krutý, jak se zpočátku zdálo.
První dny jsem se cítila poněkud osaměle.. Tak tomu ovšem bylo jen do doby, než jsem zjistila, jací jsou na této koleji úžasní lidé.

Konec nostalgie a pustím se do vyprávění posledního dneroku 1991.
Upřímně si toho ale zas tak moc nepamatuji. Den ode dne můj mozek zaplaví spousta nových zážitků, že se podrobnosti z předchozích dnů kamsi nenávratně vypaří a zůstane mi v hlavě jen to nejduležitější.


Ráno jsem vstala a už ze vzduchu jsem pocítila, že není jen tak obyčejné ráno.Oblékla jsem se, učesala, umyla... A pak mi to došlo. Dnes je Silvestr.
Chvíli jsem záměrně chodila jen tak po patře tam a zpět a nemohla jsem sebrat odhodlání sejít schody dolu do společenské místnosti. Musím se přiznat, že zbožňuju takové napětí...
Jediné, co se mi honilo hlavou bylo, jestl idole uvidím konečně Matta.

Netrvalo dlouho a odhodlala jsem se. Bylo to k nevydržení! Naštěstí se na mě štěstí usmálo. Opravdu tam byl. Seděl v křesle přímo u krbu.
Když jsem ho spatřila, měla jsem chu´t se mu vrhnout do náruči a vyprávět, jaký jsem o něj měla strach. Naštěstí jsem se ale ovládla, přes ruce jsem se pleskla a rozhodla jsem se, že jen pozdravím.
Když si mě všiml, vyskočil z křesla jak žabka a začal do mě hučet páté přes deváté. Konečně jsem ten jeho hlas slyšela, konečně! Neviděli jsme se jeden den a připadalo mi, jako kdyby to bylo několik týdnů.

Moc se omlouval, že se nemohl zúčastnit večírku předchozího večera. Prý byl nachlazený z toho, jak jsme celí den byli venku a stavěli iglů, což bylo celkem pochopitelné, sama jsem byla celá promrzlá a trvalo několik hodin, než mé ruce z tmavě fialové barvy chytly konečně přirozený odstín.

Pokud si dobře pamatuji, ani jsme nešli na snídani. Na stolech ve společenské místnosti totiž ještě zbylo jídlo z předešlého dne, tak jsme se pustili do zbytků a povídali si.

Nevím, co se dělo pak, nějak m ten den rychle utekl. Bylo to tím, že v jeho přítomnosti ten čas letí tak rychle, nebo jsem snad zase usnula? Přikláním se ale spíše k té první možnosti, vyspalá jsem byla dost.

Najednou se po hradě rozlehl hlas njakého dospělého člověka, že oslava začíná za pět minut. Rychle jsem se šla převléknout do těch nádherných červených společenských šatů, které jsem na sobě měla včera. Matt je vlastně ještě neviděl, musela jsem se mu v nich ukázat! Myslím, že se mu moc líbily... Nebo to byla jen taková ta typická mužská upřímnost, aby to dívčí nadšení pro oblečení co nejdříve umlčeli? Netuším, hlavní ale je, že jsem slyšela to, co jsem chtěla.

Před východem se mě ale zmocnil strach. Hrozný strach vyjít ven. Vzpomněla jsem si na to včerejší nepříjemné setkání s čímsi neviditelným a následným stržením pěti bodů... Nemohla jsem vyjít ven. Vše jsem Mattovi řekla. Zachoval se úžasně, snažil se mě uklidnit, že vše bude dobré, že na mě žádný duch teď nemůže.
Nevím, co bych bez něj dělala, asi bych se do teď klepala na posteli. Vyšli jsme ze spolky, zamířili ke schodům.. Ale nedalo mi to, přistihla jsem se, jak se vyděšeně rozhlížím na všechny strany, tikám očima do všech rohů, ale hlavně se mi neuvěřitelně klepaly nohy. Duch, někde na mě určitě číhá!
Vyjekla jsem a utekla zpět na kolej.
Bylo to marné, prostě to nezvládám. Nedokážu vyjít ven.
Slyšela jsem Mattovy kroky, jak za mnou běžel.. Zalezla jsem do křesla v rohu místnosti, schoulila se do klubíčka a vykoktala něco ve smysl, že se moc omlouvám, ale že ho touto scénou nechci připravit o pěkný večer, ať si to užije hlavně on a že na něj budu moc myslet.
Sedl si naproti mě, utěšoval mě.. Zase jsem spatřila ty jeho oči, mluvil na mne... Je neuvěřitelné, že mě těchto pár pohledů na jeho obličej a pouhých pár slov z toho náběhu na agorafóbii hned dostaly.

Moc jsem mu děkovala a řekla, že to zkusím, zkusím vyjít ven, ale jestli by mu nevadilo, kdybych se ho občas chytla, pro jistotu, pro pocit bezpečí.. Bylo mi to tak trapné, ale v souvislosti s mým strachem na tom určitě nebylo nic divného. Stejně jsem se ale venku neodhodlala ho chytit... Bylo to marné.

Měla jsem strach, že až vyjdeme z hradu na místo, kde se koná oslava, bude mi zima a budu si přes ty šaty hodit nějaký kabát. Kouzelníci, kteří vše připravovali to ale úplně perfektně vymakali, bylo tam hrozně příjemně a snad ještě tepleji, než na hradě. Kdybych neviděla ten padající sníh o kousek dál, myslela bych si, že jsem pořád někde v hradě.

Chvíli jsme si sedli, povídali... Seděla s námi i Bell. Je mi ji moc líto, zatím si nenašla chudinka moc kamarádů... Proto se poslední dobou snažím seznámit ji s těmi mými.
Bylo to tam moc příjemné. Hrálo radio Fénix, opět samé nádherné písničky. Byli jsme tam hrozně dlouho... Ze začátku tam bylo narváno, všichni se překřikovali, nebyla sebemenší šance s někým prohodit pár slov, nic nebylo přes ten hluch slyšet. Později se to ale začalo vylidňovat, tak už to bylo lepší...

Matt mě vyzval k tanci! Musela jsem se krotit, abych nezačala ječet a skákat do vzduchu radostí.
K mému štěstí hráli po většinu času samé slaďáky, takže byla záminka se Matta chytit, cítit jeho kůži na té mé...

Připadala jsem si tam opravdu jako princezna. Uteklo to ale moc rychle, než jsem se nadála, už se odpočítávaly vteřiny do půlnoci...

Ohňostroj byl úplně nepopsatelně úchvatný. Měla jsem takovou radost! S Mattem a Bell jsme si připili, pak ještě chvíli radostně tlachali... Bell ale začínala být postupem času čím dál více zamlklejší. Jejda, že by opravdu bylo vidět, jak po Mattovi pokukuji?

Pak.. Přišlo to tak z nenadání....
Dal mi pusu!

Byla jsem tak šťastná, jako nikdy!
Nevnímala jsem nic jiného, než jiskry a rachejtle rozprskávající se kolem nás a Mattova slova... Měla jsem chuť se k němu přitisknout a zůstat v jeho náruči navždy!

Až po chvíli jsem si všimla, že Bell stojí necelý metr od nás a kouká... Bylo mi ji trochu líto, ale co už, má si také někoho najít!

Večer se chýlil ke konci a my se vydali zpět do kolejní místnosti, tentokrát už konečně ruku v ruce.
Ještě jsme tam chvilku seděli, pak mě ale zmohla únava. Vyprovodil mě po schodech nahoru k ložnicím.. Přesněji řečeno jen do půli schodů, pak mu bránila v cestě jakási neviditelná bariéra.
A tohle je od té doby naším večerním rituálem.

Jsem ta nejš´tastnější čarodějka na světě!

Od té doby uběhlo pár dní, ale moc se toho naštěstí nezměnilo. Teď už je večer, pozdě večer, skoro noc... Takovou radost ze života jsem snad ještě nikdy neměla.
Dnes mi dokonce dal dárek. Už párkrát jsem se před ním zmínila, že mi nevyzbyly peníze na lektvarovou sadu.

A odpoledne si ho najednou profesorka lektvarů zavolala do kabinetu.. Nevěděla jsem, co mu chce, tak jsem mu jen řekla, že mu večeři donesu na kolej. Snažila jsem se z něho pak dostat, co mu chtěla, nic mi ale neřekl. Pak najednou mi ale řekl, abych si zakryla oči...

Koukla jsem se na večeři před sebou a....

 

Položil přede mne zabalený dárek. Chvíli jsem si užívala to napětí, zjevně byl ale ještě víc napnutý, než já. Nechtěla jsem ho moc dlouho "dusit", tak jsem to tedy rozbalila hned. A uvnitř lektvarová sada!

Vylétla jsem ze křesla, vrhla se mu kolem krku, pevně ho k sobě tiskla a dala mu pusu. Tak tohle vyjednával u Lauren.. Sehnal mi novou sadu na lektvary, takže zítra můžu na tu hodinu konečně jít!

Byl k tomu ještě vzkaz od Matta.. Moc milé. 

Teď ten útržek papíru nosím v kapse, zdá se, že to bude můj nový talisman.

Zítra mě čeká dlouhý den. Hned ráno chci požádat Sayuri, jestli by mi nedala doučování z létání. Moc mě totiž zaujal ten famfáropal, půjčila jsem si o něm v knihovně nějaké knížky... A neodolala jsem a přecjen na konkurz do kolejního týmu zajít zkusím!

Zatím s koštětem ale skoro vůbec neumím, ani nevím, jestli na to mám talent. To se ukáže zítra ráno, ha! 

 

Vánoční čas

Deníčku...

Dnes mám toho na srdci hrozně moc. Nevím, o čem psát dřív.

Včera byly Vánoce, moc jsem si je užila. Plno dárečků, skvělá hostina, posezení ve společenské místnosti s přáteli, nechybělo ani klasické pozdní posezení s Mattem Blackem... Vážně mi neuvěřitelně přirostl k srdci a má úplně úchvatné oči. Ale radši tu o tom nebudu moc psát, jelikož mě zalil jakýsi horký pocit a zrcadlo mi potvrdilo, že se tu sama před sebou červenám.

Chtěla jsem Mattovi dát nějaký obrovský dárek, nějak ho překvapit, bohužel jsem k tomu ale neměla finanční prostředky, takže nebyla možnost tento nápad zrealizovat. Dala jsem mu velkou plyšovou lamu.

Bell jsem dala takové bílé tričko bez ramen, její šatník je totiž zjevně velice skromný a skládá se ze samých černých kousků, je třeba ho nějak zpestřit něčím zářivě bílým. Měla z něj ohromnou radost.

Ze včerejška už si toho ale opravdu moc nepamatuji, nyní je má mysl zaplavena dnešními událostmi...

Vzpomínám si ještě na večeři o třech chodech, bohužel jsem toto ale nevěděla, a už u prvního jsem se přecpala tak, že jsem si hlavní chod a sladkou tečku musela schovat do batohu a vychutnat si to později.

Bylo tam hrozně moc lidí, všichni byli nádherně oblečení.

Byli jsme s Mattem vzhůru dlouho do noci. Ještě tam byl Matt Tylor, který se ale zrovna nějak pomátl. Celou dobu civěl do věštící koule a vypadal opravdu zvláštně.

Divím se, že jsem se při takovém ponocování dnes probudila brzy, dokonce jsem i stihla snídani, která dnes byla delikatesní. Čekala jsem, že ve spolce jako obvykle narazím na Matta B., usmějeme se na sebe a půjdeme spolu na snídani. Nikde ale nebyl. Trochu jsem znejistila, vždyť měla být ta party, co si počnu, jestli tam nebude? S kým budu tancovat, s kým se budu smát, s kým tam budu sedět u krbu ještě dlouho po tom, co večírek skončí?

Asi byl unavený a zaspal, tak se to dnes obrátilo. Tentokrát nenesl snídani on mně, ale já jemu. Dala jsem si hromadu jídla do tašky s tím, jak ho překvapím.

Překvapila jsem ale leda tak sebe, opravdu nikde nebyl. Ptala jsem se několika lidí, nikdo ho neviděl. Bála jsem se, že na mě budou podezíravě civět, tak jsem nahodila nevinný výraz, občas jsem se ale tomu zčervenání nevyhnula.

Nechápala jsem, že kvůli tomu tolik nadělám, asi jsem už na něm závislá! Pomoc! Co to má jako znamenat???

Šla jsem ho tedy hledat po hradě, prolezla jsem snad všechny chodby, všechny odemčené místnosti, zabralo mi to spoustu času. Ale nikde po těch jeho očích nebyla ani stopa.

Přinutila jsem se na něj nemyslet. Nešlo to. Tak jsem si řekla, že se nějak zaměstnám, ale jak?

Nebelvírští šli připravovat tu párty, vařili čokoládu v lektvarovém klubu. Musím se ale přiznat, že to neumím, jelikož nemám peníze na zakoupení sady. Takže jsem za nimi dorazila a snažila jsem se nějak asistovat, spíše jsem se jim ale jen pletla pod nohama. Tak jsem šla k východu z Mrzimorské koleje a čekala, jestli se náhodou nevynoří moje Bellie.

Během mého čekání se ze zdi vynořilo jen pár Mrzimorských chlapců. Ptala jsem se jich, jestli náhodou není moje sestra uvnitř, nikdo ale nevěděl. Tak jsem čekala dál a dočkala se.

Uslyšela jsem děsivé kručení v žaludku. Bylo to ale divné, nic jsem necítila a hlad jsem neměla.. Neozývalo se to totiž z mého břicha, ale z břicha človíčka, který se právě zjevil. Bylo to mé dvojčátko.

Hned jsem jí dala zbytky od snídaně. Sice byly pro Matta, ale toho jsem nikde bohužel neviděla. Dala jsem se s ní do řeči a zeptala se, co je u ní nového. Řekla, že nic a tuto otázku mi opětovala.

,,Předpokládám, že nekonečné vyprávění o Mattovi si raději necháš ujít, nemám pravdu?“

Hned na to jsem zrudla, jelikož jsem spatřila záplavu Nebelvírských plášťů. Spolužáci totiž zrovna šli do kuchyně pro jídlo na tu oslavu.

Pocítila jsem výčitky svědomí. Všichni makají, abychom se večer dobře makali, zatímco já si to nechám donést přímo pod nos.

Rozhodla jsem se, že jim tedy pomůžu. Naložili mi obrovskou hromadu jídla, div se mi nepropadly ruce. Kdo to má unést? Podařilo se mi tác překlopit a vše rozsypat po zemi. To je ta moje šikovnost.

Naštěstí mi ale někdo dal lehosil. Najednou jsem se cítila silnější a energetičtější.

Do oslavy zbývalo už jen pár desítek minut. Musela jsem se připravit. Vešla jsem do pokoje, který mám teď sama pro sebe, moje spolubydlící kamsi zmizely. Odemkla jsem truhlu s nadějí, že tam objevím nějaké vhodné oblečení pro tuto příležitost. Dlouho jsem ji ale zoufale přehrabovala, nikde nic. Nakonec jsem se rozhodla pro jednoduchost a natáhla jsem na sebe legíny a minisukni. Co se týče vršku, zkoušela jsem všechna možná trička a košile, co jsem našla, nic mi k tomu ale nesedělo.

Najednou jsem zaslechla zaklepání na dveře. Než jsem si stihla uvědomit, že jsem polonahá, bezmyšlenkovitě jsem otevřela. Naštěstí to byla jen Sayuri.

Je naprosto úžasná, vždy si u ni můžu vylít srdíčko, ona se čas od času svěří i mně. Je na mě hrozně moc hodná, musím říct, že si mě oblíbila. Beze slova mě chytla za ruku a odtáhla, že jsem ani nestihla zavřít a zamknout dveře. 

To je celá ona.

Snažila jsem se vykoktat, že jsem se právě převlékala, zjevně ji to ale nezajímalo. Dotáhla mě do svého pokoje, zavřela dveře a s úsměvem promluvila.

,,Dnes večer z tebe bude princezna."

Nechápavě jsem na ni koukala. Ona se ale otočila, otevřela jednu ze svých truhel - mimochodem, má úplně luxusní pokoj, tolik věcí! Na postelích se ji povalují plyšáci, má tam tak krásně uklizeno, na zdech plakáty...

Když v tom vytáhla úplně úchvatné šaty. Myslela jsem, že mi vypadnou oči z důlků, tak nádherný kus oblečení jsem snad ještě nikdy neviděla.

,,A vážně si je můžu na dnešní večer půjčit? Nebude ti to vadit?"

Ona se ale jen pousmála a podala mi k nim ještě čelenku.

Vrátila jsem se do pokoje, abych si je vyzkoušela. Zatím jsem se viděla jen v tom malém zrcadle, co mám u stolku, ale už i tento krátký pohled mi dokázal neuvěřitelně zvýšit sebevědomí. Opravdu jsem byla kočka!

Zaklepala jsem na její dveře. Jakmile otevřela, pocítila jsem, jak se mé rty pohnuly a vykouzlily radostný úsměv. Say mi úsměv opětovala a řekla, že mi to moc sluší.

,,A víš co? Nech si je, já je stejně nepotřebuji." 

To už na mě bylo moc, otevřela jsem pusu údivem a měla jsem pocit, jako kdybych měla každou chvíli omdlít. Takovou radost jsem snad ještě nikdy neměla. 

Pak jsem ale vystřízlivěla, vždyť takový obrovský dar přece nemohu přijmout, muselo to být ohromně drahé...

Ona mi ale řekla, že u přátel na penězích nezáleží.

Bylo mi to tak trapné si to od ní opravdu vzít, ale na druhou stranu jsem ty šaty opravdu hrozně moc chtěla.

Bez rozmyslu jsem na ni skočila a pevně objala, div jsem ji nerozmačkala.

Jen mě mrzelo, že mě v těch šatech neuvidí Matt. Ikdyž, třeba uvidí! Třeba na mě bude dole čekat, nahodí ten svůj milý úsměv a řekne, že zaspal. Doufala jsem v to, hrozně moc!

Ale ne, nesmím na něj pořád myslet, musím se nějak odpoutat.

Nemůžu si pořád něco namlouvat. Raději jsem zamířila do koupelny a upravila se. Vyčesala jsem si krásný účes, umyla obličej, vyčistila zuby. Stihla jsem to úplně přesně, zorvna bylo půl.

S úsměvem jsem sešla schody a čekala, že se tam konečně zjeví, že jen zaspal, že teď bude tam a pochválí mi šaty. Byli tam snad všichni Nebelvírští, jen on chyběl.

Ignorovala jsem všechny pozdravy a sedla si ke stolu naproti ostatním.

,,Ehm.. Matt Black nedorazil?" zeptala jsem se úplně nevinným hlasem. Stejně jsem ten nával krve do hlavy ale nepotlačila a zrudla jsem jako jahoda.

Prý ne. Vážně jsem z toho byla smutná.

Snažila jsem se uklidnit, nemůžu být takhle na nikom závislá! Co to se mnou sakra je?

Shodou okolností jsem nikde ani nezahlédla Linu. V posledních dnech jsem si všimla, že na Matta dělá oči, dokonce mi to i donesla Bell, že ji viděla na lektvarech, jak se na Matta sladce usmála.

Co když jsou spolu? 

Ale ne, ne, ne! Nesmím takhle vyvádět. No co, tak jsou třeba spolu, co je mi do toho? Je to jejich věc. Nic mi do toho není, ani mi do toho nic být nemá.

Při té představě jsem cítila, jak mám zaděláno na slzy. Okamžitě jsem popadla hrst jahodových bonbonů i přes to, že jsem na ně ani neměla chuť a intenzivně jsem je začala žvýkat. Žvýkání totiž obecně pomáhá, když má někdo na krajíčku, vážně to ty slzy potlačí.

Ale já nemám důvod brečet, nemám žádný důvod! Vždyť to nic neni, s Mattem jsme jen přátelé a je to jeho věc, s kým zrovna je. Nesmím být hysterka, proč kvůli tomu tolik nadělám? Vždyť to není jediní možnost, třeba leží zraněný na ošetřovně.. Ikdyž, to bych si asi moc nepomohla, to by bylo snad ještě horší. Nebo třeba jen nastydl z toho, jak jsme včera stavili celý den venku iglů.

Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, abych se netrápila. Vždyť si večer můžu užít i bez něj.

Najednou se cosi rozlehlo hradem. Bylo to rádio Fénix s DJem Vodáčkem. Hned mi to přispělo k lepší náladě, hrají opravdu krásně!

Chvíli hlasatel ještě něco říkal a volal Bradavice. Z kontextu jsem pochopila, že zjevně nejsme jediná kolej, která přišla s tímto nápadem, Mrzimorští nejspíš měli také párty.

Chvíli jsem tam seděla s ostatními, pokoušela se o úsměv a vypnout myšlenky. Maminka vždycky říkala, že v tomto je velmi spolehlivá nadměrná konzumace alkoholu, ale takhle opravdu dopadnout nechci.

Jen jsem tam mlčky seděla, poslouchala ostatní a zaujatě pozorovala svůj růžový kelímek. Asi hodinu před večerkou jsem se rozhodla zmizet a udělat si menší procházku hradem. Nádherně mi k tomu hrálo rádio, bylo to takové.. autentické.

A´t si namlouvám co chci, jsem nula. Nikdo mě nemá rád a nikdo mě nikdy mít rád nebude. Jsem ošklivá, zlá, sobecká, na nic, prostě nula.

Chtělo se mi brečet, tak jsem zamířila na střechu. Cestou jsem ještě potlačovala slzy, co kdyby mě někdo viděl, nerada brečím před lidmi.

Vyšla jsem tedy z hradu. Zalila mě strašlivá zima, až jsem měla husí kůži. Bylo mi to trochu nepříjemné, ale já si to zasloužím!

Běžela jsem k zábradlí a rozplakala se. Najednou jsem ale něco zaslechla.

Ohlédla jsem se a zahlédla Bell. Shodou okolností zrovna také ronila slzy.

Obě jsme tam tak brečely a později jsem zjistila, že z podobného důvodu. Měla depku, že je na nic, že nemá kamarády, zbytečná, nula.. Snažila jsem se ji to vymluvit, přitom mě vlastně trápilo skoro to samé, až na ten rozdíl, že mě trápila Mattova absence.

Najednou nám k tomu ale z rádia začala hrát písnička od Beatles - Let it be. Vrhla jsem se sestřičce do náruče a šly jsme do tepla, byla nám opravdu zima.

Šly jsme do nějaké místnosti, mlčky jsme tam seděly.. Pak se ale Bell zeptala, kolik je hodin. Už bylo pár minut po večerce. Rozeběhly jsme se a každá zamířila na svou kolej.

Já ale zpomalila, spíš jsem se se svěšenou hlavou vlekla. Najendou jsem ale ucítila, jak mě někdo volá. Nějaký starší hlas, ani nevím, komu patřil. Neřešila jsem to, nevěnovala jsem mu pozornost a pomalu se potulovala dál. To se mi ale vymstila, najednou jsem ucítila nějakou studenou ruku, jak mě pevně uchopila. Konečně jsem se uráčila zvednout hlavu a spatřila jsem nějakého staršího studenta s prefektským odznakem! To ne! Sakra, to ne! Už zase?

Opět jsem se začala klepat a něco koktat. Další průšvih... to snad není možné.

Nakonec mě ale pustil, abych se vrátila na kolej, že už mě nechce venku vidět.

Tak jsem teda pomalými kroky zamířila směrem ke koleji, když v tom jsem z ničeho nic do něčeho narazila.

Zvedla jsem hlavu, že by nějaká zeď, nebo sloup?

Nikoho jsem ale neviděla. Promnula jsem si oči, nikde ale nic. Tak jsem natáhla ruce a tu neviditelnou věc nahmátla... Připomínalo to.. člověka. Ale nic tam nebylo vidět.

Začala jsem křičet, bála jsem se, že je to nějaký zlý duch. Dala jsem se na útek, běžela jsem, co mi nohy stačily.

Nevěděla jsem ale, kde můžu být v bezpečí, tak jsem šla do té skryté chodby, kde se říká "dobrý den". Třeba tito duchové nemohou procházet zdmi, alespoň jsem v to doufala. Krčila jsem se tam a nevěděla, co mám dělat dál...

O tom už jsem ale nerozhodla já, nýbrž člověk ,co mě opět uchopil za paži.

Byl to ten samý prefekt a odečetl mi pět bodů. Vytryskly mi slzy, mé první stržené body! Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale tak jsem koktala, že z toho asi moc nepochytil. Než jsem se stačila vymáčknout, dotáhl mě do společenské místnosti. 

Vyběhla jsem po schodech, po tvářích mi stékaly slzy a zdobily mé nádherné šaty. Běžela jsem daleko do společenské místnosti, posadila se na zlavec, dala hlavu do kolen abrečela. Jak jsem mohla být tak hloupá? I kdyby mi ten duch ukousl nohu, no a co? Takhle jsem kolej připravila o body..

Někdo mi poklepal na rameno. Byla to opět Say, objala mne a já jsem ji vše pověděla. Uklidnila mě a snažila se mě přivést na jiné myšlenky, tak se mnou šla tancovat.

Trochu to pomohlo, celkem jsem se i nasmála.

Pak mě ale vyzval k tanci Matt Tyler. Než jsem si to stačila rozmyslet, už jsem tam s ním tancovala.. A představovala si, že to není on, že je to Matt Black, že se na mě usmívá... Ale stejně to nefungovalo. Vykoktala jsem, že se musím napít a utekla.

Ještě jsme si stihli zahrát flašku. Na mě naštěstí padla jen jedna otázka, bohužel na mé sourozence. Kolik jich prý mám.

Lepší otázku mi položit nemohli?

Zrudla jsem a polohlasem jsem zamumlala, že devět. Nikomu to ale neuniklo a všichni na mě nevěřícně koukali, vyptávali se, jak to naši zvládají... Bylo mi to hrozně nepříjemné, moc se za naši rodinu stydím.

Postupně všichni odešli spát, zůstala tam jen Quinn a M.Tyler. Chvíli jsme si povídali a došlo na tém tajemství.

Jako první byl na řadě M.Tyler a řekl, že od nějakého Ashe slyšel, že jeden z profesorů, myslím, že jeho příjmení začíná na Green patří k červeným. Nějak jsem to nechápala, kdo jsou ti červení? Ani on sám to nevěděl, Quinn ale řekla, že to jsou nějací lidí, co nosí červené pláště. Vždyť my Nebelvírští ale také nosíme pláště... Tihle jsou prý ale zlí a před pár lety napadli školu a jdou po jakémsi Samovi, kterého před pár lety vyloučili.

Trochu jsem to nepochopila, ale to je jedno. Spíš mě udivilo, že se takové strašlivé věci v Bradavicích vůbec dějí...

Pak se mě ještě Quinn ptala, jestli už mě napadl nějaký ten zlý duch. Trochu se ušklíbla, působilo to na mě, jako kdyby si ze mě dělala legraci. Řekla jsem ji, co jsem před několika desítkami minut zažila. Koukala se na mě, jako kdyby se mi chtěla vysmát.. Neměla jsem ji to říkat.

Všichni postupně odešli spát, a tak jsem se rozhodla jít taky. 

Byl to velice zajímavý den.

 

Sova na žlutém koberci

Dnes bude zápisek na mé poměry velice krátký, ale přecjen si nedovoluji tvrdit, že se za celý den nic nestalo. Stalo se toho poměrně dost, ale většinou to jsou takové nepodstatné blbosti, které nestojí za to být vůbec zmiňovány.

Vzhledem ke včerejšímu ponocování a bezesné noci jsem si myslela, že dnes budu spát minimálně do oběda. K mému údivu jsem se ale probudila časně. Snídani jsem sice nestihla, přiznám se, že schválně. Jsem líná a panovačná, mám ráda, když mi tu snídani přinese někdo přímo pod nos. Chudák Matt!

Po chvilce někdo ve společenské místnosti vypustil sovu. To byl malér. Na sovy jsem silně alergická, stejně jako na žluté koberce, kterých je u nás také plno. Úplně jsem otekla, měla jsem obličej, jak sysel, pomalu mi ani nebyly vidět oči. Po chvilce se dostavila další alergická reakce, která vše komplikovala mnohem více - pšíkala jsem, kuckala, a po chvíli jsem se ani nemohla nadechnout. Utekla jsem do ložnice. Viděla jsem se v zrcadle a dost jsem se zděsila. Nedivila bych se, kdyby mě někdo zavřel do klece s tím, že si mě spletl s nějakým hlodavcem.

V takovém stavu jsem nemohla vyjít z ložnice. Pravda, co je komu po tom.. Ale mám k tomu jeden osobní důvod, který si zatím nechám pro sebe.

Ještě ke všemu ten bolavý roztržený loket. Včera večer se to hodinu od hodiny zhoršovalo, co kdyby se mi do toho zanesla ještě nějaká nečistota? Potřebovala jsem desinfekci. Návštěvy ošetřovny ale pokaždé byly neúspěšné, nikdo neotvíral.

Tak jsem to vyřešila tak, že jsem si kolem lokte obmotala hadr, aby se tam nic nezaneslo. Sice to je hadr po babičce, špinavý, starý a děravý, že se ho štítím dotknout, ale pokud jde o zdraví, jsem ochotná svou štítivost přemoct.

Až po několika hodinách mi došlo, že to asi nebylo moc moudré. Bolest se ještě zhoršila a rána byla ještě zahnisanější.

Po několika hodinách strávených v ložnici tváře trochu splaskly, tak jsem se vydala s Mattem na ošetřovnu, nikde nikdo. Nezbývalo mi nic jiného, než to ještě pár hodin přetrpět.

Matt musel odejít na hodinu, já se na učení ale stále necítila. Nějaký křupan nechal ve spolce volně polétat sovu, po kobercích žluté barvy, smrtelná kombinace.

Špatně se mi dýchalo a měla jsem i ucpaný nos, takže jsem chudinku Mike oslovila ,,Bike".

Když jsem se vracela na kolej, potkala jsem Sayuri. Hned, jak jsem ji spatřila jsem zaregistrovala, že je něco v nepořádku. Vypadala hrozně smutně, bez života, jen koukala do země.. Působila na mne i trošku zmateně. Ptala jsem se jí, co se děje, ona to však ignorovala a neustále mi něco nabízela. Je to úžasná osůbka, stará se o mě, jako kdyby byla nějaká moje starší sestřička. Dala mi čokoládovou žabku a lektvar, po kterém by se měly trošičku zlepšit ty alergie.

Pak ale odběhla beze slova na pokoj.

Chvíli jsem ji nechala, nemůžu za ní pořád dolézat.. Ale trápilo mne to. Nedalo mi to a šla jsem se za ni podívat. Měla otevřené dveře. Jen jsem dovnitř nakoukla a doufala, že si toho nevšimne. Ona se ale zvedla ze židle a zamířila ke mě. Hned jsem na ni začala mluvit a vyzvídat, přesvědčovat ji, že mě trápí, že je takhle smutná. Beze slova mě pohladila po rameni, tak jsem mluvila a přesvědčovala dál. Nakonec mi řekla, ať přijdu večer, že mi to řekne.

Po konci vyučování se konaly Vánoční trhy. Nemám ale už skoro žádné peníze, ani jsem neměla za co měnit. Proto jsem koupila jen pár jednoduchých drobností, letošní Vánoce se asi moc nevyznamenám.

Potkala jsem tam ale Bell. Šly jsme si spolu sednout do jedné prázdné učebny a povídaly si.

Prý mluvila s Mattem. Už tato informace ve mě vzbudila zájem.

Vyprávěl jí, co se včera v noci stalo, jak jsme utíkali prefektovi a jak jsem se zmrzačila. Měla jsem radost, že mi ušetřil slova, nechtělo se mi to znovu vyprávět.

No a pak ještě něco. Prý mu řekla, že si všimla, že spolu poslední dobou trávíme spoustu času. Ptala se ho, co si o mně myslí. Prý hrozně zčervenal.

Večer jsem přišla za Sayuri, ale už spala. Nechtělo se mi ji budit, tak snad mi vše poví i zítra.

Ještě jsem se jednou stavila na Vánočních trzích, měla jsem zájem o pár věciček od jednoho staršího studenta, byl to ale už fakt kus chlapa, myslím, že asi sedmák. Neměla jsem ale moc peněz, tak jsem mu nabízela všemožné věci k výměně. První jsem vytáhla na stůl boty, o kterých ale prohlásil, že jsou už moc opoužívané, jestli nemám něco v lepším stavu. To mě vyhecovalo a vytáhla jsem tu mojí super kalhotu s jen jednou nohavicí. Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, že jsem od něj odešla s prázdnou, jsem asi jediná, kdo se bojí, že na mě jednoho krásného večera vyskočí duch s motorovou pilou a amputuje mi končetinu.

Když už bylo po večerce, sedli jsme si ještě s Hannou ze čtvrtého ročníku ke krbu a chvilku si povídali. Přišla řeč na moji odřenou ruku. Matt se mi nabídl, že tu ošetřovnu můžeme zkusit ještě jednou, že mě doprovodí. Souhlasila jsem, bolest ruky totiž vůbec neustávala, a tváře byly snad ještě oteklejší. Musela jsem vypadat jak zrůda, poprvé v životě jsem se za sebe styděla.

Když jsme scházeli schody ze věže, klepaly se mi nohy, jelikož jsem si vzpomněla na včerejší noc. Nebyla jsem ale sama, šel vedle mě Matt, který držel lucernu. Nebudu dělat žádné scény. Kdyby nás někdo chytil, ukázala bych mu svůj levý loket, na který opravdu nebyl moc pěkný pohled, určitě bychom vyvázli bez trestu.

Došli jsme na ošetřovnu. Klepali jsme asi deset minut, nikdo ale neotvíral. Když už jsme to chtěli vzdát a odejít, najednou jsem zaslechla cvaknutí zámku a skřípavý zvuk otevírajících se dveří.

Stála v nich nějaká paní. Pod ošetřovatelkou bych si představila nějakou starou protivnou přísnou rašpli, jak tomu bylo v mé mudlovské základní škole. Tato paní ale vypadala asi na 20 let a hlavně byla moc příjemná. Čekala jsem, že nás seřve a strhne nám body za to, že přicházíme po večerce, k mému údivu nás ale velmi mile přivítala a ruku mi citlivě ošetřila.

Prý mám příště přijít hned a neodkládat to, zatím to tak vážné nebylo, ale kdybych to ještě pár dní nechala, mohlo by to být horší a horší.

Ruka semi úplně zahojila, a vůbec to nebolelo! Jen to byl takový zvláštní pocit, když mi přes ránu přejížděla hůlka, ale byla to úleva. Nakonec se koukla na můj obličej a zeptala se mě na ty alergie. Tak jsem ji to řekla.

Myslela si, že asi žertuji, smála se tomu o těch kobercích. Já jsem si ale zachovala naprosto vážnou tvář, naní na tom přece nic divného!

Odešla pro nějakou pilulku. Čekali jsme tam s Mattem, ptal se mě, jak se cítím, jestli už je to s tou rukou lepší. Je takový starostlivý, tak intenzivní péči si snad ani nezasloužím...

Paní ošetřovatelka se vrátila a podala mi takovou bílou pilulku. Spolkla jsem ji a po chvíli jsem se mohla najednou tak volně nadechnout. Přejela jsem si prsty po obličeji a zjistila jsem, že už to pomalu splaskává. Prý to účinkuje i preventivně a po dobu 24h. Paráda!

Odvedla nás zpět na kolej, abychom neměli problémy, kdyby nás někdo vyhmátl, jak se potulujeme venku.

Ještě chvilinku jsme s Mattem seděli ve spolce, tentokrát ale spíše mlčky, moc jsme toho nenamluvili.

A teď jdu konečně spát - přesněji řečeno se o to pokusím. Zítra už jsou Vánoce, nemohu tomu uvěřit! Jsem zvědavá na všechny dárky, zážitky které tento den přinese. Navíc mám plnou hlavu jisté věci, myslím, že dnes asi jen tak nezaberu...

Veselé Vánoce!

Noční dobrodružství

Milý deníčku,

už jsem v Bradavicích delší dobu. Opravdu se tu začínám rozkoukávat a myslím, že jsem ve svém živlu.

Mám jednu obrovskou novinku. Ale nejsem si jista, jestli ji sem mohu napsat... Bojím se, že by to někdo tady objevil. Každopádně tato novina dosti zaměstnává mou mysl. Vím to jen já a moje drahá sestřička.. Ale sem to raději psát nebudu. Mám talent věci ztrácet, kdyby si to někdo přečetl...

Nedávno jsem po večeři ještě chvilku zůstala venku. Při pohledu na mé nové hodinky od Sayuri mě ale úplně zamrazilo. Dvě minuty po večerce. Bála jsem se, že mě někdo potrestá, proto jsem utíkala a utíkala na kolej.

Kousek od schodiště jsem ale narazila na nějakého staršího vysokého kluka v zářivě oranžovém plášti. Začal na mě mluvit. Už ani nevím, co přesně říkal, jelikož jsem se při pohledu na jeho prefektský odznak zděsila do takové míry, že jsem ani nebyla schopna přemýšlet a cokoli vnímat. Nohy jako kdyby mi přirostly k zemi, jen jsem cítila, jak se třesu, nic víc jsem nedokázala vnímat. Až po pár minutách jsem se konečně vzpamatovala.

Byla tu možnost vše důstojně vysvětlit a možná projít bez trestu. V takové situaci jsem ale byla tak otupělá, že jsem si to ani nemohla nechat projít hlavou, hned po tom, co jsem se trošičku vzpamatovala jsem začala zdrhat. Slyšela jsem kroky, jak ten kluk běží za mnou. Chvíli jsem měla náskok, pak se ale cosi oranžového zalesklo v mém periferním vidění, doběhl mě. Je rychlejší, než já. Věděla jsem, že je konec. Nemohla jsem popadnout dech, myšlenku an další útěk jsem mohla rovnou zahodit. Alespoň do té chvíle, než se tlukot mého srdce trochu srovná.

Otočila jsem se tedy tváří k němu a byla jsem smířena s tím, že neuniknu.

Viděla jsem, jak cosi nesrozumitelně zašeptal, máchl hůlkou, a-... Čekala jsem, co se stane. Oslepnu, ohluchnu, upadnou mi nohy? Než jsem si stačila uvědomit, co následovalo, spatřila jsem zeď. Přesněji řečeno mříž. Chvíli mi trvalo, enž mi docvaklo, že to ale není mříž kolem mne.. On to asi seslal na sebe!

Opravdu, já byla volná, a on tam byl v kleci! Běžela jsem za nejbližší závěs, abych nabrala ten dech a trochu se vzpamatovala. Neměla jsem ale sebemenší tušení, jak dlouho to kouzlo bude působit. Po chvíli jsem tedy odešla. Byla už jsem skoro u koleje, když mě opět doběhl.

Tentokrát mě chytil a táhnul.

Na něco se mě vyptával, já blekotala.. Vážně už nevím. Byla jsem tak vykolejená! Jen jsem se klepala strachy a brečela.

Body mi naštěstí neodečetl. Na kolej jsem se přiřítila s brekem a očekáváním, že se na mě všichni budou zlobit. K mému překvapení mě ale ještě uklidňovali... To si snad ani nezasloužím!

Ale teď k dnešku. To, co jsem právě popsala byl ještě slabý odvar.

Ráno jsem se probudila, tentokrát včas. Potkala jsem ve spolce Matta Blacka, tak jsme šli na snídani spolu. Dnes vyšlo nové číslo novin, ale mám u sebe opravdu už jen strašně málo peněz a to nemám zatím koupené žádné Vánoční dárky, tak jsem si to nemohla dovolit. Naštěstí to koupil Matt a půjčil mi to.

Hned jako první byla hodina létání, se kterou přišlo obrovské zklamání. Venku byla zima a sněžilo, takže jsme tvrdli v nějaké učebně a poslouchali jen tu nejnudnější teorii...

Byla jsem ještě z předešlého večera unavená, zase jsme s Mattem povídali dlouho do noci, ani nevím, jak to na té hodině bylo, asi jsem nějak usnula...

Když zazvonilo, začala jsem zbběsile máchat rukama ve vzduchu, abych zaklapla budík. Až pak mi došlo, že to byl jen zvonek, který měl oznámit konec hodiny.

Pak jsem byla s Bell, svěřovala jsem se ji s tím, co mi teď leze hlavou.. A ona mě moc uklidňovala a podporovala. Mám ji moc ráda, je to skvělé mít dvojčátko!

Odpoledne jsem nějak prolenošila.. A pak večeře.

Měla jsem opravdu strašlivý hlad. Zrovna byla nějaká mrkvová polévka s chlebem. Snědla jsem těch polévek jedenáct, a to jako doopravdy. Matt se divil, že to do sebe nacpu. Kdyby se mi prý chtělo zvracet, ať se raději otočím pryč od jeho křesla.

Nijak zvlášť blbě mi ale nebylo.

Po večeři jsem zapadla na kolej, raději ještě před večerkou. Myla jsem si vlasy, dala si parádní koupel, přečetla denního věštce.. A šla do spolky.

Bylo nás tam pět. Já, Matt Black, Matt Tyler, Mike Cooper, a Leo, jehož příjmení neznám.

Chvíli jsem zase spala, pak se jim nějak podařilo mě probudit. Bavili jsme se o Vánočních dárcích, pak ale přišla řeč na party, kterou plánujeme na koleji o víkendu zorganizovat.

Řešilo se jídlo, kde ho vezmeme? Matt T. se zmínil o kuchyni. Do té doby jsem neměla sebemenší tušení, že na hradě nějaká kuchyň vůbec je. Prý tam ti skřítci připravují jídlo.

Nebyla jsem jediná, kdo o takovém místě ještě neslyšel, tak se Matt T. nabídl, že nám to ukáže. První se to plánovalo na zítra.. Pak z toho ale nějak vzešlo, že si tam uděláme výlet již dnes. Bylo už asi 22:00...

Dalšího výletu takhle večer jsem se upřímně bála, obzvlášť po minulé zkušenosti. Ale pak mě přemohlo mé ďábelské já - přeci tam půjdu s dalšími čtyřmi lidmi, nebudu v tom sama, není se čeho bát... A kdo by nás také chytal? Vždyť je šance minimální...

Tak jsme na sebe všichni hodili černé oblečení, abychom nebyli vidět. Hned při odchodu ze věže mě ovanula taková ta zvláštní atmosféra.. To napětí bylo úplně cítit ve vzduchu. Nevím, jestli to bylo příjemné, nebo ne. Na jednu stranu to byl tak slastný pocit, na druhou stranu jsem ale měla chu´t se rozbrečet a vrátit se zpět.

Jsem ale z Nebelvíru, žádné scény! Klobouk mě tam nezařadil jen tak pro parádu, aby jim dekoroval společenskou místnost další malý blázen.

Celkem to šlo, po čase už část toho napětí vyprchala, jako bublinky v sycené vodě.

Cítila jsem se už o trochu bezpečněji, byla jsem obklopena čtyřmi přáteli, vše bylo v pořádku. Čas od času kolem prošel nějaký ten duch, nadskočila jsem, otřásla sebou.. Ale život šel dál.

Byla ale tma, musela jsem rozsvítit hůlku, jelikož jsem neměla ponětí, kde je podlaha, a kde strop.

Došli jsme až ke kuchyni. Dostali jsme se dovnitř, sešli schody..

Vše, co následovalo se ale odehrálo tak rychle, že jsem se tam ani nestačila pořádně rozkoukat. Viděla jsem tam jen čtyři dlouhé stoly, které se podobaly těm ve velké síni. To ale nebylo vše, co jsem zahlédla.

Bylo tam i něco navíc. Něco, co tam prostě nepatřilo.

Něco oranžového... Plášť.. Oranžový plášť.

No to snad...

Opět jsem přimrzla na místě. Nebyla jsem schopna pohybu, nemohla jsem vydat ani hlásku. Jen jsem tam stála jak tvrdé Y. Po ostatních jsem se podívat nestihla.

Poul zamířil rovnou ke mě. Už opravdu netuším, co říkal.. Slyšela jsem jen útržek poslední věty.

Napomenul mě, abych zhasla a uklidila tu hůlku.

Chvilinku jsem tam ještě stála, pak mi ale konečně došlo, co se děje. V hlavě se mi rozsvítilo a konečně jsem byla schopna alespoň zhasnout hůlku.

Přemýšlej, Cari, přemýšlej!

Snažila jsem se donutit k nějakému pohybu, musela jsem něco dělat.

Pohltilo mne oslepující světlo, nejspíš ho vykouzlil ten prefekt. Osvítilo i schody.. A já se rozhodla zbaběle vypadnout.

Ostatní jsem tam nechala, jen jsem vypadla. Nadechla jsem se, vydechla.. A dala jsem se na útěk.

Slyšela jsem za sebou nějaké kroky. Někdo také utíkal.

Nemám ale vůbec tušení, kdo to byl, nebyl čas se ohlédnout. Najednou se kdesi ve mně vzala nějaká tajemná energie... Najednou jsem se vzpamatovala z toho šoku a opravdu ze sebe vydala vše, co jsem mohla. Takhle rychle jsem snad ještě nikdy nutíkala. K mému údivu jsem ani neměla nutkání se zastavit a pořádně se nadechnout, nebyl čas! Tady šlo o body, o trest! O pohár!

První část cesty to ještě šlo, svítila mi sem tam nějaká ta lampa. Ale co pak? Úplná tma.

Rozsvítit hůlku nepřipadalo v úvahu, akorát bych na sebe upozornila, stále jsem si nebyla jista, jestli za mnou někdo náhodou neběží.

Třikrát jsem po cestě upadla. Nejhorší byl asi třetí pád ze schodů.

Slyšela jsem strašlivou ránu, věděla jsem, že se kutálím ze schodů. Žádná bolest se ale nedostavila. Stále jsem měla strach.

Ani nevím, jak, ale nějakým způsobem jsem byla schopna se zvednout a doběhnout na kolej.

Jakmile jsem zašeptala heslo a vešla, zalil mě takový nepopsatelný pocit vítězství. Najednou jsem byla klidná.

Začala jsem se bouřlivě smát. Ne snad proto, že by bylo něco k smíchu, ale byla to úleva!

Na koleji jsem se potkala s Mike, chvíli jsme se tam klepaly a přemítaly si ,co se vlastně stalo. Nevěděly jsme ale, kde vězí ostatní.

Seděla jsem v tom křesle, myslela jsem, že si samou nervozitou ukousnu dolní ret. Najednou jsem zaslechla kroky. které ale nemohly patřit jen jedné osobě.. Otočila jsem se.

Stáli tam všichni tři: Leo, Matt a Matt.

První, na co jsme se zeptali byly body. Měla jsem hroznou radost a ulevilo se mi, když nám kluci oznámili, že jsme o body nepřišli.

Prý je ale chytli a vyslýchali, to už je ale vedlejší.

A teprve když jsem se dostala z nejhoršího se dostavila ta bolest. Nevěděla jsem, z čeho pramení, co to je... Až pak jsem pocítila, jak mi něco stéká po ruce. Byla to krev. Úplně rozedřený loket.

Nakonec jsme se ale uklidnili všichni, sedli si kolem krbu.

Dospěli jsme k závěru, že to byl pěkný adrenalin, dobrodružství... Sice také pěkné nervy a strach, ale jak prohlásil Matt T.:

,,Alespoň jsme viděli tu kuchyň, to bylo hlavní."

Později šli všichni spát, zůstali jsme tam jako obvykle jen já a Matt B. Dělal si ze mě legraci, že by bylo zajímavé, kdyby Poul věděl, že jdu do kuchyně kvůli jídlu, a přitom jsem ještě před pár hodinami večeřela jedenáct polévek.

Opět jsme tam seděli pozdě do večera... Je hrozně příjemné si tam s ním povídat. Tyhle naše večery jsem si moc oblíbila. Vždycky je těžké pak odejít spát. Mám moc ráda, když mi tam dělá společnost...

Sice jsem pak ráno vždy unavená, ale tyhle chvilky za ty kruhy pod očima stojí!