čtvrtek 25. dubna 2013

Školní trest

Toto bude konečně trošku kratší zápisek.

Ráno jsem se probudila na ošetřovně. Rychle jsem se převlékla a šla za Sayakou, aby mě pustila. Nikde však nebyla, ani profesor Dikobraz. Chvíli jsem si tam tak sedla na lavičku a čekala, po chvíli jsem se ale začínala nudit, tak jsem si v té knihovničce půjčila tři knížky a během čekání jsem je stihla všechny přečíst.
Pak naštěstí dorazili, tak jsem knihy vrátila, nasnídala se, poděkovala a vyšla ven.

Udělala jsem si menší procházku hradem a šla rovnou na oběd. Mimochodem, ještě jedna věcička stojí za zmínku - během dopoledne se rozlehlo po hradě Alertovo hlášení, že prosí do svého kabinetu slečnu Katherine Spirit. Když jsem se nadlábla, vydala jsem se do spolky, kde jsem pustila Zadka z pokoje, aby se trochu proběhl. Viděla jsem po dlouhé době Sayuri, ale působila na mě trochu.. zvláštně. Asi s ní lomcuje puberta. Byla taková zamlklá a nevrlá. Takhle se chová mamka, když má své dny, ano ano.. Ale kdyby to s tím souviselo, tak by musela Sayuri menstruovat nonstop. Po chvíli se tam stavil i Jeff, se kterým jsem si povídala. Z ničeho nic mi Zadek vyskočil z klína a rozběhl se na druhý konec místnosti. Co se to děje? Vzpamatovala jsem se a letěla za ním. Najednou se vyškrábal na židli, skočil, zamňoukal a vyskočil na stůl. Trochu jsem to nechápala.. Ale už to není to malé nevinné koťátko, bude z něj šikulka! *nakreslený smajlík*

Další rozhlas.. Alert... Žádal slečnu Carimelle Wang do vstupní síně. Roztřásla jsem se a pocítila jsem příval strachu. Ne.. Mám tam jít, nebo ne? Nakonec jsem se odvážila a pomalu tam šla. Zadek mě následoval, asi se beze mě bojí být v neznámých místech.

Došla jsem tam, spatřila zelený plášť... Mračil se na mě a vzal si mě stranou. Jen jsem pozdravila a jeho kroky následovala. Prý si mám jít po večeři odpykat školní trest, u něj v kabinetě. Mráz mi proplul po zádech. Když jsem viděla jeho výraz.. Bála jsem se ho! 3la z něj hrůza a děs!
Pak se mi stal ale strašlivý trapas, na který asi dlouho nezapomenu. Profesor pomalu odcházel a Zadek šel za ním. Bohužel jsem to zaznamenala až po pár minutách, kdy jsem se za nimi rozběhla a hlasitě volala: ,,ZADKU!". Dohnala jsem je, popadla kocoura do rukou.. Jenže.. V tu chvíli se profesor podrázděně otočil, probodl mě pohledem a utrousil něco ve smyslu ,,Prosím?". Jen jsem zrudla a beze slova utekla.
Asi si myslel, že to volám na něj.

Všimla jsem si Jordyho, Mitchie a Dannyho. Svěřila jsem se jim o školním trestu a o svém strachu. Danny mě vzal za ruku a uklidňoval, šli jsme se projít. Pak ale šel na lektvary, tak jsem ho doprovodila a zatím se s ním rozkloučila.
Ve sklepení jsem narazila na pravou Katherine Spirit. Oslovila jsem ji a začala se omlouvat. Nevím, jestli to vzala, nebo ne, jen kývala a něco zmateně mumlala. Doufám, že to byla vůbec ona.

Přišel čas na trest. Vzala jsem s sebou i Zadka, aby mi sloužil jako talisman a aby mě jeho přítomnost uklidňovala. Jako kdybych si s sebou vzala Dannyho, protože v Zadku JE kousek Dannyho.. Je to přece dárek od něj. Profesor mi dal za trest napsat esej na téma ,,Jak může lež ublížit člověku". Trošku jsem to okecala tím, že to je jako když člověk jí Bertíkovu fazolku, takže to spíš byla esej o sladkostech.. Ale potrestat mě za to snad nemůže.
Najednou byl moc milý, ještě mi k tomu přinesl vynikající horkou čokoládu a dokonce se i usmál! Veškerý strach spojený s ním ze mě spadl, není to žádný zlý černokněžník, ale jen pán, co dělá svou práci. To bylo asi tím předsudkem, že je to kolejní Zmijozelu...

Odvedl mě na kolej, popřál dobrou noc a já vešla. U stolu jsem spatřila Hay, která mě taky předtím uklidňovala a držela palce na ten trest. Chvilku jsme si tam povídaly, když vyšli po schodech Danny s Jordym. Už od rána mě přemlouvali, že chtějí po večerce ven a ať jdu s nimi. Já se ale děsně bála! Nechtěla jsem nic riskovat, obzvlášť po tom včerejšku.. Ne, nemůžu. Poděkovala jsem a odmítla.
Zopakovala jsem jim vše, co jsem právě řekla Hay, chvilku jsme tam všichni seděli... A pak z kluků vypadlo, že mají za pět minut sraz s Mitchie v jedné chodbě mezi nebelvírskou a Havraspárskou společenskou místností TO není přece tak daleko.. Uvažovala jsem, že bych tam zašla taky, vždyť to je kousek.. Převlékla jsem se do černého oblečení a nechala se tedy vyhecovat.

Hrozně jsem se bála, úplně děsně... Trošku jsem se i klepala, pozorně koukala, jestli náhodou nikdo nejde, plížila se, tiskla ke zdi... ale dobré. Spatřili jsme Mitchie před těmi dívčími záchodky a všichni jsme pro jistotu zapadli dovnitř. Opřeli jsme se o zeď, povídali si.. Mitchi si vyměnila s Jordym plášť. Smáli jsme se tomu, že je Danny a Jordy na chlapeckých záchodcích..

Najednou se otevřely dveře... A v nich Alashama. Překvapeně na nás koukla, ale usmála se a pozdravila nás. Zeptala se, jestli je tam taková fronta, že tam věšichni čekáme. Bez rozmyslu jsem rychle vyblekotala, že ano, že tu čekáme už od večeře a že na chlapeckých záchodcích je to ještě horší, proto jsou tu i kluci. Ona se rozesmála a zapadla do jedné z kabinek, pochopitelně prázdné.

Když vyšla ven, začala si s námi dokonce povídat.. Tlukot mého srdce se konečně vrátil do normální frekvence, nevypadalo to totiž, že by nás Ala chtěla potrestat. Vážně jsem civěla, když nám ještě začala dávat tipy, jak být po večerce méně nápadnější, kam chodit a tak podobně.

Po chvíli se s námi rozloučila a řekla, že nám dává dvě minuty na to, abychom šli spát. Zavřela dveře a zmizela z dohledu.

V tu chvíli mě napadlo něco ďábelského! Když už má Mitchie náš plášť.. Co kdybychom ji propašovali k nám na kolej? Sdílela jsem tento nápad i s ostatními, kteří se ale rozesmáli, že mě to napadlo "opravdu brzo". Vešli jsme tedy k nám, pošeptala jsem Mitchie heslo.. A bylo to. Opravdu byla u nás na koleji a chovala se, jako doma. Rozhlasem se ozval nějaký uřícený hlas, že prosí okamžitě všechny profesory a slečnu ošetřovatelku k dělům.
Domysleli jsme si, že se tam zjevně něco stalo. Po pár minutách se Jordy ozval, že má strašnou chuť se tam jít podívat. Nesouhlasila jsem ,to už si fakt dovolit nemůžu! Vždyť tam bude i Alert, což by byl opravdu průšvih! Oni mě ale doslova vyhecovali, tak mi nic jiného nezbylo, chtěla jsem zapadnout.

Pomalu jsme tam nenápadně šli, naštěstí nás nikdo nenachytal. Byli už jsme jen jednu chodbu od oněch děl a šeptem se domlouvali, kdo z nás se tam pokusí nenápadně nahlédnout, co se stalo. Nakonec jsme se tam přimáčklí ke zdi plížili všichni.. Když jsem najednou na zlomek sekundy periferním viděním zaznamenala jakýsi neznámý plášť, který se mihnul kolem nás a letěl za námi. Okamžitě jsme se dali na útěk a snažili jsme se neroztrhnout, ale nakonec jsme s Dannym zbyli sami a ty dva někde ztratili. Lámali jsme si s tím hlavu, ale došli jsme zpět na kolej a zjistili, že oni tam jsou už dávno.

Nakonec jsme se rozhodli ,že tam u nás schováme Mitchie i přes noc. Kdyby se te|ď vrátila takhle pozdě k sobě, měla by z toho průšvih..

Pak jsem usnula v křesle, byla jsem z toho lítání hodně vyčerpaná. Probudila jsem se asi po hodině a domlouvali jsme se, kdo kde bude spát, nebo spíš kam Mitchie ukryjeme. Schovala jsem ji tedy k sobě do pokoje a kluci šli k sobě. Sayuri už tvrdě spala, takže ji "vetřelec" neprobudil.

Jsem zvědavá, jak to bude zítra a jak Mitchie nenápadně dostaneme ven.




4 komentáře: