neděle 2. června 2013

Zmatená

Ruka už je úplně zahojená. Sayaka je vážně zázrak.. Stěží bych před pár měsíci uvěřila, že se dá ta ruka do kupy. Teď mi ale po tom všem zbyly akorát otisky ostrých zubů na předloktí, kterých se prý asi už nikdy nezbavím.
Poslední dny jsem na ošetřovně jen prospala. Say si mě tam původně měla nechat jen jednu noc, ale všechny ty lektvary dají podle babičky tělu dost zabrat, obzvlášť tomu mému, když jsem prý tak drobná. Dnes už se ale cítím zdravá jako sp rybička.
Po probuzení jsem se rychle převlékla, miluju ten moment, když ze sebe můžu po dlouhé době konečně strhnout to propocené nemocniční pyžamo Nevím proč, ale ta jeho zářivě bílá barva ve mě vzbuzuje takový divný pocit, z jakéhosi nepochopitelného důvodu to na mne působí tak depresivně, jako kdybych ležela někde na smrtelné posteli...
Byla jsem zvyklá, že na mne na dřevěném stolku uprostřed místnosti čekala bohatá snídaně. Za tu dobu, co jsem na ošetřovně proležela snad půlku svého bradavického života už Sayaka stihla poznat, že jsem nejen pacient "vozembouch" a pěkné trdlo, ale že mám také velmi vyvinutý apetit. Kdysi v prvním ročníku mi dokonce umožnil a přístup do lednice, asi už ji nebavilo mi hodinu co hodinu nosit nové zásoby jídla, které by člověku s normálním metabolismem bohatě vystačily na týden.
Tentokrát tu ale něco nehrálo - i po tom, co jsem si třikrát promnula oči jsem byla nucena se smířit s tím, že je dnes ráno stolek prázdný. To mohlo znamenat jen jednu věc - Sayaka je pryč.
Zmocnil se mě pocit nejistoty, co si počnu, jestli tu místo ní bude zase ta strašlivá baba?

Vyšla jsem z pokoje a usadila se na lavičku, kde obvykle sedává profesor Dikobraz se svou přítelkyní. Byla ještě docela brzo, smířila jsem se s tím, že si chvilku budu muset počkat...
Po několika minutách čekání mé uši zaznamenaly jakési kroky. Zdvihla jsem hlavu, nespatřila jsem však ošetřovatelku, nýbrž Jeffa. Moc ráda jsem ho po dlouhé době viděla. Usadil se vedle mne a chvíli jsme si povídali.
A pak? Nevím, co se stalo. Přistihla jsem se, že z něj nespouštím oči... Moc mu to slušelo. Nijak zvlášť se nezměnil, možná snad byl oblečený méně nemožně a nepatrně mu zmizela část dětských rysů z obličeje.
Do uší mi libozvučně hučel ten jeho krásný hlas.. Postřehla jsem, že už nemele takové blbosti, jako kdysi. No, ikdyž, ruku na srdce.. Pořád to není žádný gentleman. Ale prostě je to Jeff, starý dobrý Jeffík, který je prostě originální, vyjímečný, má své kouzlo.. Nemohla jsem na něj přestat myslet.. V tu chvíli jsem pocítila podivné zachvění v ruce. Ale ne, že by zase ty tiky, způsobené jedem z toho kousnutí? Po chvíli jsem si uvědomila, že tentokrát to mělo jinou příčinu.. Něco mě strašně lákalo posunout se o pár centimetrů blíže k němu, stisknout mu ruku, políbit ho.. Ale neblázni Cari, neblázni.. Vždyť přece slintá jako prababiččina doga, a navíc máš Dannyho... Tak proč teda nemůžu na Jeffa přestat myslet? Ale ne, je to trouba, Danny je lepší, přitažlivější, rozumnější, romantičtější... Ale.. Jeff je Jeff.

Po propuštění jsem nedokázala ovládnout své myšlenky, které se neustále neovladatelně vracely k těm dvěma. Jeff, nebo Danny? Komu dávám přednost? Kdo se mi líbí více?
Štěstí, že Danny neví, co mi běhá hlavou.. Ale co Jeff? Tuší to, že k němu stále pozůstatky těch jistých citů zachovávám?

Se svěšenou hlavou jsem se belhala do nebelvírské věže. Dvakrát jsem se přistihla, jak nevědomky zabočuji do špatnách chodeb. Sakra vzchop se, Carimellíno!
Ani jsem nepostřehla, že už několik minut jdu přímo za jednou známou tváří. Zjistila jsem to, až když se dotyčný otočil a pozdravil mne. Byl to Matt. Matt Black. Nemluvili jsme spolu od léta, od doby, co se se mnou hnusně rozešel a nahradio mne mé dvojče, které to nijak zvlášť netrápilo.
Nevěřila jsem vlastním uším, že slova, která jsem po pár vteřinách zaslechla vážně vyšla z jeho ústních chlopní pusy. Omluvil se mi za to, co udělal v létě. Přiznal si, že to od něj bylo nefér, že je teď ale s Hayley a konečně našel asi tu pravou. V duchu jsem si odfrkla a napadlo mne, že to samé asi říkal každé z nás a upřímně řečeno jsem zvědavá, kdy odkopne i Haylinku. Nechala jsem si to ale pro sebe. Obvykle bývám škodolibá svině... Musím ale uznat, že tentokrát se nepoznávám, protože jim to opravdu od srdce přeji. Ano, opravdu.. Sluší jim to spolu, hodí se k sobě.. A oba si zaslouží lásku. Každý si zaslouží být milován, nehledě na to, jak vypadá, nebo jak se chová.
Byla jsem ráda, že se mi omluvil. Poděkovala jsem mu za to a řekla, že si toho moc vážím. Neznamená to ale, že jsem mu odpustila. Neumím odpouštět. Možná na oko, ale v srdci mi nějaké ty stopy zloby zůstanou.

S vypnutou hlavou jsem vyšla po schodech do společenské místnosti, kde jsem spatřila Hayley. Měla černé vlasy, obarvila si je. Šly jsme nahoru do ložnice, kde jsme se zapovídaly. Hrozně moc ráda jsem ji viděla. Napadlo mne, že bych si také obarvila vlasy, abychom vypadaly podobně. Nebo mi to vlastně navrhla ona a já se té představě nebránila.
Tak nás kroky zanesly do koupelny, kde mi Hay napatlala na hlavu barvu.. A.. Jsem černovláska.

Později odpoledne jsem počkala Bell před jejich společenkou. Ta si pro změnu obarvila vlasy na zrzavo, moc jí to sluší. Jsem rozhodnutá, že si to takhle obarvím na léto.

S Bell jsme poseděly v nedaleké místnosti u velkého dřevěného stolu, pomlouvaly Matta, Hayley (deníčku pšt!!) a zjistila jsem, že mám svou sestru opravdu hrozně moc ráda a že si začínáme být bližší, než kdy dřív. Pak Bell něco napadlo. Hodila po mně žlutý plášť, že mi ukáže mrzimorskou společenskou místnost.
Už jsem k nám do Nebelvíru propašovala hodně lidí, ale když jste ten vetřelec vy sami, je to o dost horší. Byla jsem z toho dost nervozní. Nebyl to náhodou od Bell jen nějaký mazaný tah, jak připravit Nebelvír o všechny body? Obzvlášť když jsme teď v čele a další pohár na nás už čeká... Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale zvědavost vyhrála a rozhodla jsem se, že se ke žluťáskům tedy podívám.
Bell mi dala falešné jméno její spolubydlící, která z hradu nedávno odjela. Přehodila jsem přes sebe žlutý plášť a následovala Belliny kroky.

Když jsem vešla dovnitř, myslela jsem ,že mi vypadnou oči z důlků. Jejich společenská místnost je naprosto úžasná! Musela jsem ale trochu mírnit své emoce, poněvadž u stolu posedávalo pár lidí. Jakožto pravá Mrzimoračka nesmím projevovat překvapení, když vidím svou společenskou místnost přece.. Pro jistotu jsme s Bell rychle zapadly k ní do pokoje.
V kleci u postele měla svou kočičku Twiggy. Vzala jsem ji do náruče a začala se s ní mazlit. Napadlo mě, že až bude starší, můžeme ji seznámit se Zadkem a třeba budou koťátka!

Najednou se ozvalo zaklepání. Bell mě gestem poslala nenápadně zapadnout mezi zadní postele a otevřela dveře. Neviděla jsem, kdo je za nimi, poněvadž má Bell tlusté sklo, pfff. Ani jsem toho návštěvníka neslyšela, jen Bell. Po chvilce říkala něco jako: ,,Cari? Ale ne, to není Cari, to je Sarah Blackstar".
Ztuhla jsem a mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Jak mě sakra mohl někdo poznat? Vždyť jsem procházela kolem nich hodně daleko, přinejmenším pět metrů... A navíc se žlutým pláštěm, oblečením, které obvykle nenosím a nově obarvenými vlasy.. Zbytek odpoledne jsem strávila přemýšlením nad tím, zda existuje nějaké kouzelnické nadání, kdy člověk dokáže "zaostřit" něčí obličej na takovou dálku a přiřadit ho ke jménu někoho, s kým v životě nemluvil...

Večer jsme se sešli na večeři s Bell, Mitch, Ádíkem, Jordym a s Mike. Plánovali jsme nějaké neplechy na večer. Nic kloudného jsme nevymysleli a neměla jsem nervy tam sedět a pozorovat, jak se všichni překřikují. Prostě jsme se měli sejít v půl desáté na dámských toaletách a tečka.

Cestou na místo konání jsem narazila na Dannyho. Vrhla jsem se mu do náruče a bez jakéhokoli vysvětlování ho zatáhla s sebou na záchodky.Sešli jsme se tam všichni do kroužku a přemýšleli, co teda bude dál.
Jordy se s Mitch na něčem šeptem domlouvali a pak utekli s tím, že se vrátí. Nechápala jsem, kam šli... Ale později se má drahá sestřenka vrátila s lahví podivné svítivé oranžové tekutiny uvnitř... Přimhouřila jsem oči.. Zkoumavě přejela lahev pohledem... Jo, bylo to ono. To, co jsem viděla v létě. Ohnivá whisky.

Přesunuli jsme se do jiné místnosti, takový starý pokoj pod nebelvírskou věží s šedým kobercem, rozpadlou postelí a runami vyrytými do země, vedle kterých plápolá žlutooranžový oheň. Nikdy jsem ho neviděla zhasnutý, řekla bych, že je nějak začarovaný.

Shlukli jsme se do kolečka, já si sedla Dannymu na klín a zakotvili jsme zrak na "velitelce", která v ruce i nadále tiskla onu lahev.

Posílali jsme si ji dokolečka a cítila jsem, jak se mi pod hroudou úzkostlivých myšlenek opět začíná zavařovat mozek. Nikdy jsem to nepila.. Tedy vlastně jen když jsem se omylem v létě dávila v bazénu vodou, ve které byl rozlitý obsah podobné lahve, to se ale vůbec nedá srovnávat. Pozorovala jsem je, jak to do sebe lijí... V hlavě se mi najednou vynořila vzpomínka na to, když se opíjí mamka.. Jak se pak chová, jak nám pak leze všem na nervy, jak je neovladatelná... A jak to sakra chutzná? není to moc hnusné, nebo silné?
Vedle mě se ozývalo jakési brblání, že je to proti školnímu řádu, že na to nemáme věk a že se to nemá.. Byl to Ádík. Pak se zvedl a prostě odešel. Všichni to komentovali urážlivými poznámkami, já ale mlčela, protože.. jsem ho trochu chápala. V dduchu jsem měla chuť udělat to samé.
A pak to přišlo - Mike mi podala lahev, která byla pořád na dvě třetiny naplněná tou blyštivou oranžovou tekutinou.. Odšroubovala jsem víčko a nedůvěřivě k tekutině přičichla. Páchlo to, jako Londýnští bezdomovci... Je mi dvanáct let.. A už mám mít své poprvé s ohnivou whisky. Není to brzy? Šlehla jsem pohledem po ostatních a usoudila, že zjevně ne. Všichni vypadali celkem šťastně a netrpělivě mě pozorovali... Dokonce i Bell se bavila a měla v sobě už pěkných pár mililitrů. Do té bych to tedy neřekla.. A pak, že jí kazím já, pche. Tentokrát zkazila ona mne.
Pokud se nenapiju, budu vypadat jak naprostý blbec. Nebudu zapadat. Přijdu o kamarády, o důstojnost.. Ale.. Nebo spíš o důstojnost přijdu, když se napiju. Je to tak zamotané.. Něco mi říkalo, že to nemám dělat, něco mi říkalo, ať to honem udělám. Ticho mozku! Sakra, buĎ zticha!
Vykašlala jsem se na své rozumné já a aniž bych odhadla správné množství pro jeden lok, na ex jsem toho do sebe nalila jako nějaký profesionální pijan.
V tu chvíli mé hrdlo pohltil takový divný hřejivý pocit.. Jako kdybych spolkla ohnivou karamelku. Bylo to divné. .Ale nemůžu říct, že by to bylo nepříjemné. Po chvilce mi z toho nebylo moc dobře. Rozhodla jsem se, že dál už se toho nenapiju a slíbila jsem to Dannymu.

Ostatní ale pili dál a dál, vypadali vesele... Po chvíli si tam v pohodě začali někteří sundavat kalhoty.. Byla jsem trochu vyjevena a znechucena.. Při pohledu na Bell... že ona taky... No nebylo mi z toho nejlíp, připadala jsem si, jako v nějakém cvokhousu.

Pokusila jsem se zvednout s tím, že půjdu s Dannym na kolej, abych mu předala vánoční dárky, které jsem zapomněla u babičky a dnes mi dorazily sovou (naštěstí babiččina sova ví, že se ke mně nesmí přibližovat a nechala mi to v ložnici u postele). Danny mi pomohl vyškrábat se na nohy a při cestě mne podpíral. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měla chuť se smát, připadalo mi najednou všechno vtipné, veselé... Danny byl z toho všeho ale takový nesvý. Říkala jsem ráno, že se mi líbí Jeff? Danny je lepší. Nebo že by.. Nevím. Ale Danny.. no aspoň při líbání neslintá jak aligátor. Ne snad, že bych se někdy líbala s aligátorem, to jsem jen tak plácla pro odlehčení.

Na koleji už jsem začala trošičku přicházet k sobě a sice s mírným motáním, ale podařilo se mi dobelhat až do pokoje, kde jsem vzala ty dárky. Byl to náramek s našimi jmény a srdíčkem a plášť zezadu popsaný čínskými znaky. Nic moc, ale babička je taková trošičku držgrešle.. Ikdyž, teď si nemůžu stěžovat, někdy má své štědré chvilky.

Dannymu se to moc líbilo. Dal mi krásnou suchou pusu (Jeff by se od něj mohl učit!!!) . Na Dannyho padla únava, tak jsem ho šla uložit do ložnice, přikryla ho, dala mu pusinku na čelíčko, jako to kdysi dělávala babička a na chvilinku jsem se vrátila za ostatními. Jen jsem se tam opřela o zeď a s mírným znechucením sledovala dění. Vážně toho měli dost napito a začínala jsem být ráda, že jsem zůstala jen u pár loků.

Únava přemohla i mne, a to i přes to, že poslední dobou jen a jen chrním... Vrátila jsem se tedy k Dannymu do ložnice a uvelebila se na vedlejší prázdnou postel. Před spaním jsem ještě dost přemýšlela o těch dvou... Mám ráda oba, hrozně moc! Ale Dannyho asi víc.. Asi určitě. URČITĚ!

*nakreslené obrázky*





OBRÁZKY ZVĚTŠÍTE KLIKNUTÍM

9 komentářů:

  1. sorry ale tohle fakt nečtu:-D

    OdpovědětVymazat
  2. "clintá jako prababiččina doga" - bože hneď som si na niečo spomenula a skoro som vyprskla kávu na monitor. Nabudúce tam prosím hoď upozornenie, že pri čítaní sa neodporúča piť :D

    OdpovědětVymazat
  3. To je tak dlouhý, že si to schovám až na zítřejší hodinu společenskejch věd :D

    OdpovědětVymazat
  4. Vy děláte, jako by to byla 500 stránková knížka.. :D

    OdpovědětVymazat