Narozeniny

Konečně je to tu! Jsem velká třináctka! A Bell taky.
Nikde jsem ji ale včera nespatřila. Dokonce jsem se vplížila až k ní do Mrzimoru, ale po odemknutí dveří jsem zjistila, že tam nikde není ani ona, ani žádná z jejich spolubydlících. Dokonce ani kytky.

Celé dopoledne jsem byla s Dannym, který mě uklidňoval. Jordy prý taky nikde nebyl. Určitě si někam zalezli spolu.
Večer předtím jsem si zašla do kuchyně poprosit skřítečky o nějaký speciální dort. Vyhověli mi - dostala jsem nádherný a vynikající lanýžový, úhledně zabalené v rozkošné krabici. Snědla jsem ho tolik, kolik jsem do sebe jen narvala a zbytek jsem věnovala Sayace poté, co jsem u ní absolvovala preventivní prohlídku. Musela jsem se jí nějak odměnit za to, jak je na mě hodná a jak mě vždy ze všeho vyléčí...

Po obědě jsem se pustila do toho strašlivého školního trestu... Musela jsem opsat celý školní řád! Bylo to k nevydržení a zabralo mi to spoustu času. Po několika stránkách jsem se dokonce přistihla, že některé věty píši v čínských znacích, aniž bych si to uvědomila... Konečně jsem to ale měla za sebou a myslela jsem, že mi upadne ruka.

Tento týden jsou zkoušky, ale já se vzhledem k mé absenci rozhodla, že si je dodělám dodatečně. Ještě neumím všechna kouzla z ročníku, která se musím přes víkend nějak doučit...

Po školním opisovacím trestu jsem se pustila do trénování kouzel. Trénovala jsem je na sobě a na Charliem (naše nebelvírská figurína). Po pár minutách jsem ale už byla šíleně otlučená a ještě jsem se strašlivou silou vymlátila - pleskla jsem rukou do zdi. Celou končetinou mi projela palčivá bolest...

Rozhodla jsem se tedy znovu navštívit můj druhý domov - ošetřovnu. Sayaka mi ruku napravila, dala kostirost. Vypadala ale trošičku divně, občas se tak nějak křečovitě kroutila v divných pózách a minimálně dvakrát se zmínila o tom, že spěchá na toaletu. Logicky jsem si z toho vyvodila, že za to může můj dort... Bylo mi to líto.

Při cestě zpět na kolej mě zastavil Gordon. Chvíli jsem před ním úspěšně zdrhala, stejně mi ale bylo jasné, že to jen hloupě oddaluji.. Jeho nohy se s těmi mými nemohou vůbec srovnávat. Všěimla jsem si, že se kolem nějak motá Clara... Měla jsem takové podezření, že na sebe libovolně hází zastíráky a sleduje nás.
Měla jsem z Alerta strach... Ne jako nikdy předtím.. Ale asi před týdnem mi oznámil ,že pokud mě ještě někdy uvidí po večerce venku, zařídí mé vyloučení ze školy. Klid Cari.. tentokrát za to nemůžeš.. Snažíš se...A byla jsi jen na ošetřovně, Say to může potvrdit. Cestou jsem tedy nějak vyjeveně blekotala něco v tom smyslu, že jsem si zlomila ruku a Sayaka to potvrdí, že mi může zkusit klidně vyoperovat žaludek a uvidí v něm kostirost...
Zavedl mě k sobě do kabinetu, nařídil mi, abych se usadila na židli... První k mému školnímu řádu. Nějak se divně šklebil, což mi nešlo do hlavy.. ale řekl, že jsem ten úkol splnila. Asi byl jen vyjeven z toho, že jsem to odevzdala včas...
Pak nějak ztichl a pár minut nehybně seděl... Vypadalo to strašidelně.. Snažila jsem se zablekotat, zda už můžu jít... On mi to ale zakázal a mávnutím hůlky zhasl všechna světla.
Měla jsem strašný strach. Co se teď stane? Nakluše tam banda nějakých zloduchů, zakleje mě a udělá ze mě rukojmí? Nebo mě rovnou zabije na místě za to, jakou mu "slečna Wang" přidělává práci?
Zaryla jsem zadek hluboko do židle a čekala na naplnění svého osudu...
Zabije mne? Omráčí mne? Ublíží mi?
Najednou se ale vše rozsvítilo a zaslechla jsem zvolání: ,,Všechno nejlepší, slečna Wang!"
Koukla jsem se na stůl, kde ležel čokoládový dort.. obrovský.
Měla jsem pocit, že... jsem asi blázen. Vytřeštila jsem na něj oči a cítila jsem, jako kdybych měla každou chvíli omdlet.. Nebo mě snad nějak očaroval, aby se mi zdály takovéhle sny, zatímco mě někde s nějakými rudými mučí?
Po několika minutách jsem si uvědomila, že je to realita.. Byla jsem úplně vyvedená z míry.. Koktavě jsem mu poděkovala a vyšla z kabinetu.

Cestou na kolej jsem ale někoho potkala.. Byla to Clara.
Hned ode mne vyzvídala, co se tam dělo. Podle mého výrazu nejspíše usoudila, že to nebyl jen tak obyčejný pohovor. První, co ji napadlo bylo, jestli mě tam znásilnil. Nevěřícně jsem na ni zírala a vyprskla smíchy.
Ukázala jsem ji dort a vše se objasnilo.. Clarka ale vypadala ve svém živlu... Rozhodly jsme se, že zajdeme do kuchyně poprosit skřítky o nějaké jídlo na zítřejší oslavu.

Byl tam jeden moc roztomilý a hodný skříteček, který nám velice ochotně přinesl obrovskou bednu jídla. Úplně tak mimochodem... jsem se dozvěděla, že do toho lanýžového dortu Sayace přidali projímavé složky schválně. Nevěděla jsem, jestli je mám začít pohoršeně moralizovat, nebo se smát...

Jídlo jsme donesly do naší místnosti, kde jsme ještě chvíli s Clarou plánovaly detaily oslavy.. Mrzelo mě, že u toho nebyla Bell, ale láska je jí zjevně přednější. Také jsme rozebíraly, koho všeho pozveme, jak to bude probíhat..

Mimochodem, málem bych zapomněla! Skřítečka jsem poprosila o ohnivou whisky s tím, že to bude překvapení pro jednoho profesora, který mi k narozeninám daroval dort. S Clarou jsme na sebe spiklenecky mrkly, jelikož jsme už předem věděly, že se k Alertovi dostane už leda tak prázdná lahev. Já sice tu ohnivou whisky moc nemusím, je to na mě nějak silné, maximálně si párkrát loknu... Bylo to ale jen lákadlo na starší. moc rády bychom totiž s bell měly na oslavě i Bennettku, Tonyho, Claru, Hannu Deshanel.. Mike už je vlastně taky starší... Ráda bych tam pozvala i Sayuri, ale ta je mimo hrad.. Jacoba, ten je ale někde se Sayuri... Mitchie leží u babičky s pandím syndromem ječícího kolene... Ale určitě pozveme ještě Dannyho, Jorduse, Lin... a to bude asi vše. Nevím. Možná jsem na někoho zapomněla. Pozvala bych i Haylinku, ale ta by s sebou vzala i Matta, což by se Bell hrozně příčilo...

Seděly jsme tam s Clarou asi hodinu a povídaly si o všem možném... Pak jsme se ale rozholy, že půjdeme někam jinam. Napadlo mě jít do liduprázdné velké síně... A jen tak tam blbnout. Zatímco si Clara poklidně seděla na Brumbálově místě, vyskočila jsem na profesorský stůl, zpívala, ječela, tančila.. a vytvářela básničky jednotlivých kolejí. Byla to sranda, s Clarou jsme se skvěle bavily.. Když v tom jsem najednou zaslechla nějaké podivné tleskání... Otočila jsem se a vedle mě stál pochopitelně Gordon.
Takhle jsem se už dlouho nevylekala.. Jen jsem mávla na Claru, seskočila ze stolu a pelášila na kolej.
Naštěstí mě tentokrát nepronásledoval...
I přestože jsem v sobě ještě nějakou tu energii měla, neměla už jsem tu kuráž vyjít ven, a tak jsem se odebrala ke spánku.

Zítra to bude pecka! Hrozně se těším!