Život na ošetřovně

Tak zítra budu už konečně propuštěna!
Mám ohromnou radost, ale na druhou stranu mi bude ta ošetřovna trochu chybět... Všichni se o mě tak hezky starali, chodili mě navštěvovat. Trošku jsem si na to zvykla.
Doufám ale, že už se tam nebudu muset vracet, dám na sebe pozor a nebudu dělat blbosti!

Včera už jsem to konečně rozchodila. Ty pravidelné dávky kostirostu opravdu pomohly, i přes to, že to chutná odporně a měla jsem co dělat, abych to v žaludku udržela.
Jsem moc ráda, že jsem se dala do kupy.
Nejvíc mě chodil navštěvovat Matt, Bell a Sayuri, ale také se stavil Jeff, který mi přinesl i dáreček, a Bellin kamarád z Mrzimoru, jehož jméno si už nepamatuju. Je to ale ten, kterého vždy potkávám před jejich společenskou místností, když čekám na Bell a ptám se ho, zda-li neviděl mého klona, mou napodobeninu, holku, co vypadá jako já apod. Když se mě ptal, co se mi stalo, napovídala jsem mu, že mě na pozemcích napadl drak. Nevím, jestli mi to věřil.

Včera už jsem mohla i normálně chodit, ale zatím jsem se procházela jen po jedné místnosti. Matt byl se mnou skoro celý den, bylo mi skvěle. Dokonce mi Sayaka jako stálému hostovi s dobrým apetitem umožnila přístup do lednice, takže už se tam konečně netrápím hlady.Byla jsem smutná, že ale budu propuštěna do civilizace až v pátek.

Dnes se za mnou dopoledne stavil Matt, chvíli jsme byli spolu. Pak ale přišla Sayuri, tak nás nechal o samotě. Pak ale odešla i ona, tak jsem tam chvíli odpočívala sama a listovala v knize od babičky.
Po pár hodinách jsem se vydala na toaletu a spatřila kousek od vstupních dveří Sayuri a Matta.
Když jsem vyšla, Sayaka mě překvapila tím, že nás pustila na hodinovou vycházku.
Hned jak jsme vyšli, chytila jsem Matta za ruku pod záminkou, abych náhodou ještě neupadla. Občas jsem totiž pokulhávala a zakopávala o vlastní nohy.
Domluvili jsme se, že nejprve zajdeme na kolej. Chtěla jsem se konečně po týdnu umýt a převléknout se, měla jsem totiž neblahé tušení, že začínám poněkud zapáchat.

Převlékala jsem se, když najednou jsem zaslechla známý hlas. Stála za mnou Sayuri. Měla jsem ale pocit, že jsem zamykala, jak se tam proboha dostala? Prý tam předtím bydlela. Pomohla mi vybrat oblečení a šla jsem dolu za Mattem. Po cestě jsem pochopitelně stihla zavrávorat a napíchnout se na kaktus u schodů, klasika. Naštěstí jsem na sobě měla ale silný svetr, takže jsem to skoro necítila.
Vyšli jsme ven z koleje a procházeli jsme se. Pak mi Matt řekl, že mu Sayaka zakázala, abychom šli ven. Chtěla jsem se ale nadýchat čerstvého vzduchu, tak mi Matt půjčil šálu, rukavice a plášť a posadili jsme se na nádvoří.
Chvíli jsme tam tak seděli, drželi se za ruce, pak mi v hlavě ale probleskl ďábelský nápad. Chtěla jsem vidět venku ty stavby ze sněhu, než to roztaje.Matt chvíli protestoval, ale nakonec na to přistoupil.

Ta stavba byla úplně ohromná, strašně vysoká, že jsem tam pomalu ani nedohlédla.
Matt mě opatrně vedl, klepaly se mi nohy, mála jsem se, že uklouznu a namelu si. To by byl průšvih nejen pro mě, ale i pro něj. Jen co jsem na to pomyslela, už jsem letěla na zem.
Naštěstí to nebylo z tak ohromné výšky a dopadla jsem docela šikovně, že jsem si jen narazila nohu. To bylo docela štěstí. Matt se na mě starostlivě podíval, snažila jsem se potlačit slzy bolesti, které mi vytryskly, nahodit úsměv a nějak jsem vykoktala, že jsem úplně v pořádku, ať se nebojí.
Šli jsme si kousek sednout, sundala jsem si botu, kotník byl trochu nateklý, ale vyvrknuté to snad nebylo.

Najednou jsem si vzpomněla, že jsem si nahoře v truhle něco zapomněla a chtěla jsem se pro to vrátit. Trošku jsem pokulhávala a nohu za sebou táhla, tak jsem se podpírala o Mattovu ruku a šli jsme. Ještě zbývalo asi 5 minut, to se snad stihnout dalo... U vchodu do tajné chodby jsem ale potkala Sayuri.
Byla jsem ještě trochu zmatená a vyjevená z toho pádu, že jsem nebyla schopna rozumně uvažovat. Matt i Sayuri na mě nějak mluvili, nic jsem ale nepobírala a jen něco blekotala.
Řekla jsem, že si musím pro něco na kolej, a Sayuri mi pro to chtěla dojít. Nenašla by to, měla jsem to hluboko v truhle, tak jsem jen mával rukou. Chytla mě, ať tam nechodím, já se jí ale vyvlékla.

Naštvala se na mě a odešla. Trošku to i chápu, vždyť jsem neměla nic vyvádět, a já tam najednou oblečená do šály, rukavic a pláště, ještě špinavá od sněhu a s naraženou nohou.

Vrátili jsme se na ošetřovnu. Sayaka se vyptávala, jak to šlo, jestli mě nic nebolí a jak jsme to zvládli. Já kráva zrudla, znervozněla a vykoktala něco ve smyslu ,,Ne, vůbec jsem nikde nespadla, jsem v pohodě..."
Bojím se, že se na mě Matt trochu naštval... Musím se mu zítra ještě jednou omluvit.

Do večerky ještě zbývalo asi 20 minut, tak mě Matt doprovodil na pokoj a chvíli jsme si tam povídali. Začala jsem se mu omlouvat za to, co jsem způsobila a dumat nad tím, proč je na mě Sayuri naštvaná. Matt se ale tvářil nějak divně, později si odkašlal... Takhle se lidé obvykle chovají, když člověk, o kterém mluvím stojí přímo za mnou. Otočila jsem se a mé obavy se naplnily. Opravdu tam stála a tvářila se trochu rozzlobeně. Popřála mi dobrou noc a odkráčela. Ještě jsem se za ní dobelhala a ptala se, jestli se na mě zlobí. Řekla, že ano. Chtěla jsem to s ní trochu urovnat, ona ale odešla, takže jsem mohla mluvit leda sama pro sebe...
Ujistila jsem se, že se na mě nezlobí ani Matt. Naštěstí ne. Chvilinku jsme si ještě povídali, pak za námi ale přišla Sayaka, že už bude večerka, tak Matt odešel.

Převlékla jsem se do pyžama a ještě jsem se Sayakou prohodila pár slov, děkovala jsem ji za to, jak se o mě hezky starala.

Jsem tak natěšená na zítřek, že snad ani neusnu!