Zameták? Už jen na zametání!

 *písmo je hodně kostrbaté*
Můj milý deníčku....

 Nevím, opravdu nevím...
Během pár posledních dnů si to dávám všechno dohromady. Vybavují se mi nové a nové podrobnosti, je to jako skládačka. Chvíli po tom, co se to stalo jsem vůbec nevěděla, kde jsem, kdo jsem.
Málem jsem umřela..
Ještě, že mám Sayuri a Bell, zachránily mi život. A Matt mě zachraňuje tím, že na mě nekašle, má mě rád i jako mrzáka, pořád mě chodí navštěvovat.. Jak já je mám všechny ráda! Nevím, opravdu netuším, co bych si bez nich počala!

Asi začnu vyprávěním celého dne. Tedy, spíše jen těch okamžiků, které si momentálně dokážu vybavit.

Vše se odehrálo ve středu dopoledne. Ráno jsem se probudila celkem časně, k mému údivu jsem stihla dokonce i začátek snídaně. Celou noc jsem přemýšlela o jedné věci.. A to o konkurzu do týmu na famfáropal, tedy alespoň myslím, že se to takhle nějak píše.
Půjčila jsem si o tom něco málo v knihovně a opravdu mě to fascinovalo. Nejen historie této úchvatné hry, ale hlavně ty pohyblivé obrázky. Rozhodla jsem se, že to zkusím. Nevěděla jsem ale, jestli na to mám, jestli umím létat. Ale za zkoušku to stojí.
Vzpomněla jsem si, jak mi Sayuri říkala, že je kapitánkou nebelvírského mužstva. To se mi zrovna hodilo.

Měla jsem to úplně perfektně vymyšlené. Většinou Say potkávám už na snídani, tak jsem si ji chtěla vzít stranou, říct ji o tom, ale hlavně si s ní domluvit, jestli by mi nedala menší doučování z létání.

Oblékla jsem si legíny, svetr, učesala si vlasy a zamířila do spolky, kde na mě jako obvykle čekal Matt. Šli jsme na snídani spolu, to už je takový náš rituál.
Po snídani jsem se rozhlédla po síni a štěstí se na mě usmálo - Sayuri seděla kousek ode mne. Tak jsem jen Mattovi řekla, ať mě na chvilinku omluví, že si se Say musím promluvit.

Udělala jsem to podobně, jako ona - bez velkého vysvětlování jsem ji zavedla kousek od velké síně. Nechtěla jsem, aby o tom někdo slyšel, hodně lidí by se mi asi smálo. Sayuri to ale naštěstí vzala úplně v pohodě a nabídla se, že mě to doučí hned teď.
Šly jsme se akorát nahoru obléct, byla strašlivá zima.
Natáhla jsem přes svetr koženou bundu a místo legín mi Say půjčila speciální kalhoty na famfrpál.

Popadla do ruky úplně nádherné koště a vyrazily jsme na nádvoří.
Chvilku mi vše vysvětlovala, předvedla, jak na koště správně nasednout, jak vzlétnout... Pak byla řada na mě. Úplnou náhodou jsem si všimla, jak kolem prošla má sestřička Bell, tak tam s námi zůstala a podporovala mne.
Vzlétla jsem poprvé. Nechci se tu nijak chlubit, samochvála přece smrdí, ale vážně mi to šlo moc dobře. Akorát když jsem byla vysoko, měla jsem hrozný problém klesnout zpět na zem, prostě mi to nešlo... Ale zadařilo se.
Rozhodla jsem se to zkusit celé ještě jednou, létání mě hrozně moc bavilo.Nasedla jsem, odrazila se od země... A užívala si, jak lehce prorážím ten vzduch. Střídavě jsem zrychlovala, zpomalovala, zatáčela... Byla to prostě paráda.
Rozhodla jsem se, že zkusím ještě jednou to klesání. Vylétla jsem tedy co nejvýš jsem dokázala, asi 10 metrů nad zem. Byla to vážně výška, přiznávám se, že se mi trochu klepaly nohy, přecjen mě tam držel jen nějaký smeták.
Začaly se mi dost klepat nohy. Při pohledu dolu mě zalil takový zlověstný pocit. To už prostě bylo moc.. Pošušňání leda tak pro sebevrahy.

Nevím, co se stalo. Ten strach z výšky mě úplně otupil a zbavil všech smyslů, nedokázala jsem rozumně uvažovat.
Zakřičela jsem na holky, že nevím, jak dolu.. Sayuri mi něco radila, ale neslyšela jsem ji.
Apak? Nějak jsem se omylem pustila... A dál už si pamatuju opravdu jen útržky.
Padala jsem střemhlav k zemi, ani jsem si to nestačila uvědomit. Pak jsem zaslechla úplně strašnou ránu, ale nic jsem necítila. Slyšela jsem i takové zlověstné zakřupání ve svém těle.

A pak? Nic.

Probudila jsem se na nějakém místě, nejspíš jsem ležela na zemi. V tu chvíli jsem ale byla pořád tak nějak otupěláá, že jsem si nedokázala nic uvědomit. Cítila jsem se, jako kdybych tam ležela úplně bez těla .Vůbec jsem necítila nohy, ruce, hlavu.. Pamatuju si jen nějaké hlasy, šeptání, křik, vzlyky.. A jakýkoli hlas mi vadil a šíleně mě bodal do uší.
Mlčte sakra, mlčte. Chtěla jsem spát, nic jiného, nechtěla jsem nic vnímat.

Bohužel pomalu to otupění nahradila strašlivě nesnesitelná bolest. Někdo mě volal, více hlasů mě volalo. Pořád jsem ale nebyla schopna otevřít oči. Identifikovala jsem hlas Bell, Sayuri, nějaký starší mužský hlas, který jsem tuším kdysi slyšela na nějaké hodině, a hlas Sayaky.

Snažily se mě probudit a podle jejich hlasů soudím, že o mě měly strach. Proč jim nedopřát trochu jistoty, že jsem naživu, že.. Přemohla jsem se a otevřela oči. Udeřilo mě do nich ale hrozné světlo, to nešlo vydržet! Musela jsem je zavřít.
Chtěla jsem pohnout nohama, nebo rukama, abych jim naznačila známky života. Nešlo to, nemohla jsem se pohnout, jen jsem cítila bolest. Chvíli jsem se snažila alespoň promluvit, ale to též nebylo v mých silách.
Co následovalo? To už si nepamatuji.

Znovu jsem se probrala na lůžku v nějaké oranžové posteli. Nademnou stála Sayaka a ošetřovala mě. Byla jsem ji moc vděčná. Neměla jsem ale na nic sílu a jediný zvuk, který jsem ze sebe vydala bylo bolestné zafňukání.

Zbytek dne jsem se trápila v bolestech a přála si umřít. Nevím, co bylo horší, jestli ty bolesti, nebo odporné lektvary, které do mě Sayaka lila.

Prý se ke mě pokoušely probojovat návštěvy, ale Sayaka je za mnou nepustila. Upřímně jsem ji za to byla vděčná, nechtěla jsem, aby mě někdo viděl v takovém stavu.
Matt je ale geniální a našel si způsob, jak mě kontaktovat - poslal mi dopis. Vzchopila jsem se alespoň do té míry, abych si to přečetla a opravdu mi to udělalo ohromnou radost.

Celou noc jsem profňukala ve strašlivých bolestech a byla jsem moc ráda, že mě nikdo nevidí.
Jednu věc jsem věděla jistě: Už nikdy v životě si na koště nesednu!

Den ode dne už to bylo lepší. Ve čtvrtek už za mnou b\yly návštěvy: Bell s Mattem. Příjde mi ale, jako kdyby na Matta Bella byla alergická. Pořád ho probodávala pohledy, obracela oči v sloup a mluvila s takovým odstupem. Zatímco když tam Matt nebyl, připadala mi v pohodě.
A dnes se na mě dokonce byla podívat i Sayuri. Za vše jsem se ji omluvila a ona se omlouvala mně. Nemá ale sebemenší důvod, vždyť si za to můžu sama!
Působila na mě ale opět nějak smutně. Asi ji opravdu něco trápí.. Hrozně moc mě to mrzí.

Ty lektvary jsou sice odporné, ale pomáhá to - už se cítím trochu lépe, bolest už není tak intenzivní a dokážu už se alespoň trochu hnout a s pomocí někoho se doplazit na toaletu. Doufám, že se brzy uzdravím úplně, jsem tu sice zatím jen dva dny, ale už se opravdu začínám nudit!
Nejhorší je, že tam se mnou můj milovaný Matt může být jen do večerky.. Hrozně rychle to uteče. Ale jsem ráda i za tohle.
A opět mě obdaroval. Dostala jsem nový deníček! Mám hroznou radost.

Teď už ale nemůžu psát, ta ruka opravdu hrozně bolí a mám pocit, že se písmenko od písmene stává čím dál více nečitelným.

Omlouvám se, že obrázky nejsou v chronologickém ordru (vypadlo mi, jak se to říká po našem, tak jsem tu expression takhle počeštila :D )