Dnes bude zápisek na mé poměry velice krátký, ale přecjen si nedovoluji tvrdit, že se za celý den nic nestalo. Stalo se toho poměrně dost, ale většinou to jsou takové nepodstatné blbosti, které nestojí za to být vůbec zmiňovány.
Vzhledem ke včerejšímu ponocování a bezesné noci jsem si myslela, že dnes budu spát minimálně do oběda. K mému údivu jsem se ale probudila časně. Snídani jsem sice nestihla, přiznám se, že schválně. Jsem líná a panovačná, mám ráda, když mi tu snídani přinese někdo přímo pod nos. Chudák Matt!
Po chvilce někdo ve společenské místnosti vypustil sovu. To byl malér. Na sovy jsem silně alergická, stejně jako na žluté koberce, kterých je u nás také plno. Úplně jsem otekla, měla jsem obličej, jak sysel, pomalu mi ani nebyly vidět oči. Po chvilce se dostavila další alergická reakce, která vše komplikovala mnohem více - pšíkala jsem, kuckala, a po chvíli jsem se ani nemohla nadechnout. Utekla jsem do ložnice. Viděla jsem se v zrcadle a dost jsem se zděsila. Nedivila bych se, kdyby mě někdo zavřel do klece s tím, že si mě spletl s nějakým hlodavcem.
V takovém stavu jsem nemohla vyjít z ložnice. Pravda, co je komu po tom.. Ale mám k tomu jeden osobní důvod, který si zatím nechám pro sebe.
Ještě ke všemu ten bolavý roztržený loket. Včera večer se to hodinu od hodiny zhoršovalo, co kdyby se mi do toho zanesla ještě nějaká nečistota? Potřebovala jsem desinfekci. Návštěvy ošetřovny ale pokaždé byly neúspěšné, nikdo neotvíral.
Tak jsem to vyřešila tak, že jsem si kolem lokte obmotala hadr, aby se tam nic nezaneslo. Sice to je hadr po babičce, špinavý, starý a děravý, že se ho štítím dotknout, ale pokud jde o zdraví, jsem ochotná svou štítivost přemoct.
Až po několika hodinách mi došlo, že to asi nebylo moc moudré. Bolest se ještě zhoršila a rána byla ještě zahnisanější.
Po několika hodinách strávených v ložnici tváře trochu splaskly, tak jsem se vydala s Mattem na ošetřovnu, nikde nikdo. Nezbývalo mi nic jiného, než to ještě pár hodin přetrpět.
Matt musel odejít na hodinu, já se na učení ale stále necítila. Nějaký křupan nechal ve spolce volně polétat sovu, po kobercích žluté barvy, smrtelná kombinace.
Špatně se mi dýchalo a měla jsem i ucpaný nos, takže jsem chudinku Mike oslovila ,,Bike".
Když jsem se vracela na kolej, potkala jsem Sayuri. Hned, jak jsem ji spatřila jsem zaregistrovala, že je něco v nepořádku. Vypadala hrozně smutně, bez života, jen koukala do země.. Působila na mne i trošku zmateně. Ptala jsem se jí, co se děje, ona to však ignorovala a neustále mi něco nabízela. Je to úžasná osůbka, stará se o mě, jako kdyby byla nějaká moje starší sestřička. Dala mi čokoládovou žabku a lektvar, po kterém by se měly trošičku zlepšit ty alergie.
Pak ale odběhla beze slova na pokoj.
Chvíli jsem ji nechala, nemůžu za ní pořád dolézat.. Ale trápilo mne to. Nedalo mi to a šla jsem se za ni podívat. Měla otevřené dveře. Jen jsem dovnitř nakoukla a doufala, že si toho nevšimne. Ona se ale zvedla ze židle a zamířila ke mě. Hned jsem na ni začala mluvit a vyzvídat, přesvědčovat ji, že mě trápí, že je takhle smutná. Beze slova mě pohladila po rameni, tak jsem mluvila a přesvědčovala dál. Nakonec mi řekla, ať přijdu večer, že mi to řekne.
Po konci vyučování se konaly Vánoční trhy. Nemám ale už skoro žádné peníze, ani jsem neměla za co měnit. Proto jsem koupila jen pár jednoduchých drobností, letošní Vánoce se asi moc nevyznamenám.
Potkala jsem tam ale Bell. Šly jsme si spolu sednout do jedné prázdné učebny a povídaly si.
Prý mluvila s Mattem. Už tato informace ve mě vzbudila zájem.
Vyprávěl jí, co se včera v noci stalo, jak jsme utíkali prefektovi a jak jsem se zmrzačila. Měla jsem radost, že mi ušetřil slova, nechtělo se mi to znovu vyprávět.
No a pak ještě něco. Prý mu řekla, že si všimla, že spolu poslední dobou trávíme spoustu času. Ptala se ho, co si o mně myslí. Prý hrozně zčervenal.
Večer jsem přišla za Sayuri, ale už spala. Nechtělo se mi ji budit, tak snad mi vše poví i zítra.
Ještě jsem se jednou stavila na Vánočních trzích, měla jsem zájem o pár věciček od jednoho staršího studenta, byl to ale už fakt kus chlapa, myslím, že asi sedmák. Neměla jsem ale moc peněz, tak jsem mu nabízela všemožné věci k výměně. První jsem vytáhla na stůl boty, o kterých ale prohlásil, že jsou už moc opoužívané, jestli nemám něco v lepším stavu. To mě vyhecovalo a vytáhla jsem tu mojí super kalhotu s jen jednou nohavicí. Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, že jsem od něj odešla s prázdnou, jsem asi jediná, kdo se bojí, že na mě jednoho krásného večera vyskočí duch s motorovou pilou a amputuje mi končetinu.
Když už bylo po večerce, sedli jsme si ještě s Hannou ze čtvrtého ročníku ke krbu a chvilku si povídali. Přišla řeč na moji odřenou ruku. Matt se mi nabídl, že tu ošetřovnu můžeme zkusit ještě jednou, že mě doprovodí. Souhlasila jsem, bolest ruky totiž vůbec neustávala, a tváře byly snad ještě oteklejší. Musela jsem vypadat jak zrůda, poprvé v životě jsem se za sebe styděla.
Když jsme scházeli schody ze věže, klepaly se mi nohy, jelikož jsem si vzpomněla na včerejší noc. Nebyla jsem ale sama, šel vedle mě Matt, který držel lucernu. Nebudu dělat žádné scény. Kdyby nás někdo chytil, ukázala bych mu svůj levý loket, na který opravdu nebyl moc pěkný pohled, určitě bychom vyvázli bez trestu.
Došli jsme na ošetřovnu. Klepali jsme asi deset minut, nikdo ale neotvíral. Když už jsme to chtěli vzdát a odejít, najednou jsem zaslechla cvaknutí zámku a skřípavý zvuk otevírajících se dveří.
Stála v nich nějaká paní. Pod ošetřovatelkou bych si představila nějakou starou protivnou přísnou rašpli, jak tomu bylo v mé mudlovské základní škole. Tato paní ale vypadala asi na 20 let a hlavně byla moc příjemná. Čekala jsem, že nás seřve a strhne nám body za to, že přicházíme po večerce, k mému údivu nás ale velmi mile přivítala a ruku mi citlivě ošetřila.
Prý mám příště přijít hned a neodkládat to, zatím to tak vážné nebylo, ale kdybych to ještě pár dní nechala, mohlo by to být horší a horší.
Ruka semi úplně zahojila, a vůbec to nebolelo! Jen to byl takový zvláštní pocit, když mi přes ránu přejížděla hůlka, ale byla to úleva. Nakonec se koukla na můj obličej a zeptala se mě na ty alergie. Tak jsem ji to řekla.
Myslela si, že asi žertuji, smála se tomu o těch kobercích. Já jsem si ale zachovala naprosto vážnou tvář, naní na tom přece nic divného!
Odešla pro nějakou pilulku. Čekali jsme tam s Mattem, ptal se mě, jak se cítím, jestli už je to s tou rukou lepší. Je takový starostlivý, tak intenzivní péči si snad ani nezasloužím...
Paní ošetřovatelka se vrátila a podala mi takovou bílou pilulku. Spolkla jsem ji a po chvíli jsem se mohla najednou tak volně nadechnout. Přejela jsem si prsty po obličeji a zjistila jsem, že už to pomalu splaskává. Prý to účinkuje i preventivně a po dobu 24h. Paráda!
Odvedla nás zpět na kolej, abychom neměli problémy, kdyby nás někdo vyhmátl, jak se potulujeme venku.
Ještě chvilinku jsme s Mattem seděli ve spolce, tentokrát ale spíše mlčky, moc jsme toho nenamluvili.
A teď jdu konečně spát - přesněji řečeno se o to pokusím. Zítra už jsou Vánoce, nemohu tomu uvěřit! Jsem zvědavá na všechny dárky, zážitky které tento den přinese. Navíc mám plnou hlavu jisté věci, myslím, že dnes asi jen tak nezaberu...
Veselé Vánoce!
Žádné komentáře:
Okomentovat