Šťastný Nový Rok 1992!

A je to tu. Rok 1991 se pomalu úchýlil ke konci, a s ním i všechny zážitky doprovázející ten zatím nejlepší rok v mém životě. Když se nad tím tak zamyslím, tento rok mi toho hodně přinesl.
Novou školu, nové přátele, zkušenosti... Nevím, co je lepší, jestli to, že jsem objevila své kouzelnické schopnosti, nebo že mám konečně po 11 letech vlastní postel sama pro sebe, krásně pohodlnou, dostatečně velkou, ale hlavně se o ni nemusím s nikým dělit.
Když mě tenkrát moudrý klobouk poslal do jiné koleje, než moji sestru, cítila jsem se zoufale, jako kdyby mě to jedno pouhé slůvko "Nebelvír" roztrhlo na dvě části a sebralo mi mé druhé já.

To mě tenkrát ale nenapadlo, že to může přinést i něco dobrého. Že to nebyl žádný zákon schválnosti, osud nebyl přecjen zas tak krutý, jak se zpočátku zdálo.
První dny jsem se cítila poněkud osaměle.. Tak tomu ovšem bylo jen do doby, než jsem zjistila, jací jsou na této koleji úžasní lidé.

Konec nostalgie a pustím se do vyprávění posledního dneroku 1991.
Upřímně si toho ale zas tak moc nepamatuji. Den ode dne můj mozek zaplaví spousta nových zážitků, že se podrobnosti z předchozích dnů kamsi nenávratně vypaří a zůstane mi v hlavě jen to nejduležitější.


Ráno jsem vstala a už ze vzduchu jsem pocítila, že není jen tak obyčejné ráno.Oblékla jsem se, učesala, umyla... A pak mi to došlo. Dnes je Silvestr.
Chvíli jsem záměrně chodila jen tak po patře tam a zpět a nemohla jsem sebrat odhodlání sejít schody dolu do společenské místnosti. Musím se přiznat, že zbožňuju takové napětí...
Jediné, co se mi honilo hlavou bylo, jestl idole uvidím konečně Matta.

Netrvalo dlouho a odhodlala jsem se. Bylo to k nevydržení! Naštěstí se na mě štěstí usmálo. Opravdu tam byl. Seděl v křesle přímo u krbu.
Když jsem ho spatřila, měla jsem chu´t se mu vrhnout do náruči a vyprávět, jaký jsem o něj měla strach. Naštěstí jsem se ale ovládla, přes ruce jsem se pleskla a rozhodla jsem se, že jen pozdravím.
Když si mě všiml, vyskočil z křesla jak žabka a začal do mě hučet páté přes deváté. Konečně jsem ten jeho hlas slyšela, konečně! Neviděli jsme se jeden den a připadalo mi, jako kdyby to bylo několik týdnů.

Moc se omlouval, že se nemohl zúčastnit večírku předchozího večera. Prý byl nachlazený z toho, jak jsme celí den byli venku a stavěli iglů, což bylo celkem pochopitelné, sama jsem byla celá promrzlá a trvalo několik hodin, než mé ruce z tmavě fialové barvy chytly konečně přirozený odstín.

Pokud si dobře pamatuji, ani jsme nešli na snídani. Na stolech ve společenské místnosti totiž ještě zbylo jídlo z předešlého dne, tak jsme se pustili do zbytků a povídali si.

Nevím, co se dělo pak, nějak m ten den rychle utekl. Bylo to tím, že v jeho přítomnosti ten čas letí tak rychle, nebo jsem snad zase usnula? Přikláním se ale spíše k té první možnosti, vyspalá jsem byla dost.

Najednou se po hradě rozlehl hlas njakého dospělého člověka, že oslava začíná za pět minut. Rychle jsem se šla převléknout do těch nádherných červených společenských šatů, které jsem na sobě měla včera. Matt je vlastně ještě neviděl, musela jsem se mu v nich ukázat! Myslím, že se mu moc líbily... Nebo to byla jen taková ta typická mužská upřímnost, aby to dívčí nadšení pro oblečení co nejdříve umlčeli? Netuším, hlavní ale je, že jsem slyšela to, co jsem chtěla.

Před východem se mě ale zmocnil strach. Hrozný strach vyjít ven. Vzpomněla jsem si na to včerejší nepříjemné setkání s čímsi neviditelným a následným stržením pěti bodů... Nemohla jsem vyjít ven. Vše jsem Mattovi řekla. Zachoval se úžasně, snažil se mě uklidnit, že vše bude dobré, že na mě žádný duch teď nemůže.
Nevím, co bych bez něj dělala, asi bych se do teď klepala na posteli. Vyšli jsme ze spolky, zamířili ke schodům.. Ale nedalo mi to, přistihla jsem se, jak se vyděšeně rozhlížím na všechny strany, tikám očima do všech rohů, ale hlavně se mi neuvěřitelně klepaly nohy. Duch, někde na mě určitě číhá!
Vyjekla jsem a utekla zpět na kolej.
Bylo to marné, prostě to nezvládám. Nedokážu vyjít ven.
Slyšela jsem Mattovy kroky, jak za mnou běžel.. Zalezla jsem do křesla v rohu místnosti, schoulila se do klubíčka a vykoktala něco ve smysl, že se moc omlouvám, ale že ho touto scénou nechci připravit o pěkný večer, ať si to užije hlavně on a že na něj budu moc myslet.
Sedl si naproti mě, utěšoval mě.. Zase jsem spatřila ty jeho oči, mluvil na mne... Je neuvěřitelné, že mě těchto pár pohledů na jeho obličej a pouhých pár slov z toho náběhu na agorafóbii hned dostaly.

Moc jsem mu děkovala a řekla, že to zkusím, zkusím vyjít ven, ale jestli by mu nevadilo, kdybych se ho občas chytla, pro jistotu, pro pocit bezpečí.. Bylo mi to tak trapné, ale v souvislosti s mým strachem na tom určitě nebylo nic divného. Stejně jsem se ale venku neodhodlala ho chytit... Bylo to marné.

Měla jsem strach, že až vyjdeme z hradu na místo, kde se koná oslava, bude mi zima a budu si přes ty šaty hodit nějaký kabát. Kouzelníci, kteří vše připravovali to ale úplně perfektně vymakali, bylo tam hrozně příjemně a snad ještě tepleji, než na hradě. Kdybych neviděla ten padající sníh o kousek dál, myslela bych si, že jsem pořád někde v hradě.

Chvíli jsme si sedli, povídali... Seděla s námi i Bell. Je mi ji moc líto, zatím si nenašla chudinka moc kamarádů... Proto se poslední dobou snažím seznámit ji s těmi mými.
Bylo to tam moc příjemné. Hrálo radio Fénix, opět samé nádherné písničky. Byli jsme tam hrozně dlouho... Ze začátku tam bylo narváno, všichni se překřikovali, nebyla sebemenší šance s někým prohodit pár slov, nic nebylo přes ten hluch slyšet. Později se to ale začalo vylidňovat, tak už to bylo lepší...

Matt mě vyzval k tanci! Musela jsem se krotit, abych nezačala ječet a skákat do vzduchu radostí.
K mému štěstí hráli po většinu času samé slaďáky, takže byla záminka se Matta chytit, cítit jeho kůži na té mé...

Připadala jsem si tam opravdu jako princezna. Uteklo to ale moc rychle, než jsem se nadála, už se odpočítávaly vteřiny do půlnoci...

Ohňostroj byl úplně nepopsatelně úchvatný. Měla jsem takovou radost! S Mattem a Bell jsme si připili, pak ještě chvíli radostně tlachali... Bell ale začínala být postupem času čím dál více zamlklejší. Jejda, že by opravdu bylo vidět, jak po Mattovi pokukuji?

Pak.. Přišlo to tak z nenadání....
Dal mi pusu!

Byla jsem tak šťastná, jako nikdy!
Nevnímala jsem nic jiného, než jiskry a rachejtle rozprskávající se kolem nás a Mattova slova... Měla jsem chuť se k němu přitisknout a zůstat v jeho náruči navždy!

Až po chvíli jsem si všimla, že Bell stojí necelý metr od nás a kouká... Bylo mi ji trochu líto, ale co už, má si také někoho najít!

Večer se chýlil ke konci a my se vydali zpět do kolejní místnosti, tentokrát už konečně ruku v ruce.
Ještě jsme tam chvilku seděli, pak mě ale zmohla únava. Vyprovodil mě po schodech nahoru k ložnicím.. Přesněji řečeno jen do půli schodů, pak mu bránila v cestě jakási neviditelná bariéra.
A tohle je od té doby naším večerním rituálem.

Jsem ta nejš´tastnější čarodějka na světě!

Od té doby uběhlo pár dní, ale moc se toho naštěstí nezměnilo. Teď už je večer, pozdě večer, skoro noc... Takovou radost ze života jsem snad ještě nikdy neměla.
Dnes mi dokonce dal dárek. Už párkrát jsem se před ním zmínila, že mi nevyzbyly peníze na lektvarovou sadu.

A odpoledne si ho najednou profesorka lektvarů zavolala do kabinetu.. Nevěděla jsem, co mu chce, tak jsem mu jen řekla, že mu večeři donesu na kolej. Snažila jsem se z něho pak dostat, co mu chtěla, nic mi ale neřekl. Pak najednou mi ale řekl, abych si zakryla oči...

Koukla jsem se na večeři před sebou a....

 

Položil přede mne zabalený dárek. Chvíli jsem si užívala to napětí, zjevně byl ale ještě víc napnutý, než já. Nechtěla jsem ho moc dlouho "dusit", tak jsem to tedy rozbalila hned. A uvnitř lektvarová sada!

Vylétla jsem ze křesla, vrhla se mu kolem krku, pevně ho k sobě tiskla a dala mu pusu. Tak tohle vyjednával u Lauren.. Sehnal mi novou sadu na lektvary, takže zítra můžu na tu hodinu konečně jít!

Byl k tomu ještě vzkaz od Matta.. Moc milé. 

Teď ten útržek papíru nosím v kapse, zdá se, že to bude můj nový talisman.

Zítra mě čeká dlouhý den. Hned ráno chci požádat Sayuri, jestli by mi nedala doučování z létání. Moc mě totiž zaujal ten famfáropal, půjčila jsem si o něm v knihovně nějaké knížky... A neodolala jsem a přecjen na konkurz do kolejního týmu zajít zkusím!

Zatím s koštětem ale skoro vůbec neumím, ani nevím, jestli na to mám talent. To se ukáže zítra ráno, ha!