Vánoční čas

Deníčku...

Dnes mám toho na srdci hrozně moc. Nevím, o čem psát dřív.

Včera byly Vánoce, moc jsem si je užila. Plno dárečků, skvělá hostina, posezení ve společenské místnosti s přáteli, nechybělo ani klasické pozdní posezení s Mattem Blackem... Vážně mi neuvěřitelně přirostl k srdci a má úplně úchvatné oči. Ale radši tu o tom nebudu moc psát, jelikož mě zalil jakýsi horký pocit a zrcadlo mi potvrdilo, že se tu sama před sebou červenám.

Chtěla jsem Mattovi dát nějaký obrovský dárek, nějak ho překvapit, bohužel jsem k tomu ale neměla finanční prostředky, takže nebyla možnost tento nápad zrealizovat. Dala jsem mu velkou plyšovou lamu.

Bell jsem dala takové bílé tričko bez ramen, její šatník je totiž zjevně velice skromný a skládá se ze samých černých kousků, je třeba ho nějak zpestřit něčím zářivě bílým. Měla z něj ohromnou radost.

Ze včerejška už si toho ale opravdu moc nepamatuji, nyní je má mysl zaplavena dnešními událostmi...

Vzpomínám si ještě na večeři o třech chodech, bohužel jsem toto ale nevěděla, a už u prvního jsem se přecpala tak, že jsem si hlavní chod a sladkou tečku musela schovat do batohu a vychutnat si to později.

Bylo tam hrozně moc lidí, všichni byli nádherně oblečení.

Byli jsme s Mattem vzhůru dlouho do noci. Ještě tam byl Matt Tylor, který se ale zrovna nějak pomátl. Celou dobu civěl do věštící koule a vypadal opravdu zvláštně.

Divím se, že jsem se při takovém ponocování dnes probudila brzy, dokonce jsem i stihla snídani, která dnes byla delikatesní. Čekala jsem, že ve spolce jako obvykle narazím na Matta B., usmějeme se na sebe a půjdeme spolu na snídani. Nikde ale nebyl. Trochu jsem znejistila, vždyť měla být ta party, co si počnu, jestli tam nebude? S kým budu tancovat, s kým se budu smát, s kým tam budu sedět u krbu ještě dlouho po tom, co večírek skončí?

Asi byl unavený a zaspal, tak se to dnes obrátilo. Tentokrát nenesl snídani on mně, ale já jemu. Dala jsem si hromadu jídla do tašky s tím, jak ho překvapím.

Překvapila jsem ale leda tak sebe, opravdu nikde nebyl. Ptala jsem se několika lidí, nikdo ho neviděl. Bála jsem se, že na mě budou podezíravě civět, tak jsem nahodila nevinný výraz, občas jsem se ale tomu zčervenání nevyhnula.

Nechápala jsem, že kvůli tomu tolik nadělám, asi jsem už na něm závislá! Pomoc! Co to má jako znamenat???

Šla jsem ho tedy hledat po hradě, prolezla jsem snad všechny chodby, všechny odemčené místnosti, zabralo mi to spoustu času. Ale nikde po těch jeho očích nebyla ani stopa.

Přinutila jsem se na něj nemyslet. Nešlo to. Tak jsem si řekla, že se nějak zaměstnám, ale jak?

Nebelvírští šli připravovat tu párty, vařili čokoládu v lektvarovém klubu. Musím se ale přiznat, že to neumím, jelikož nemám peníze na zakoupení sady. Takže jsem za nimi dorazila a snažila jsem se nějak asistovat, spíše jsem se jim ale jen pletla pod nohama. Tak jsem šla k východu z Mrzimorské koleje a čekala, jestli se náhodou nevynoří moje Bellie.

Během mého čekání se ze zdi vynořilo jen pár Mrzimorských chlapců. Ptala jsem se jich, jestli náhodou není moje sestra uvnitř, nikdo ale nevěděl. Tak jsem čekala dál a dočkala se.

Uslyšela jsem děsivé kručení v žaludku. Bylo to ale divné, nic jsem necítila a hlad jsem neměla.. Neozývalo se to totiž z mého břicha, ale z břicha človíčka, který se právě zjevil. Bylo to mé dvojčátko.

Hned jsem jí dala zbytky od snídaně. Sice byly pro Matta, ale toho jsem nikde bohužel neviděla. Dala jsem se s ní do řeči a zeptala se, co je u ní nového. Řekla, že nic a tuto otázku mi opětovala.

,,Předpokládám, že nekonečné vyprávění o Mattovi si raději necháš ujít, nemám pravdu?“

Hned na to jsem zrudla, jelikož jsem spatřila záplavu Nebelvírských plášťů. Spolužáci totiž zrovna šli do kuchyně pro jídlo na tu oslavu.

Pocítila jsem výčitky svědomí. Všichni makají, abychom se večer dobře makali, zatímco já si to nechám donést přímo pod nos.

Rozhodla jsem se, že jim tedy pomůžu. Naložili mi obrovskou hromadu jídla, div se mi nepropadly ruce. Kdo to má unést? Podařilo se mi tác překlopit a vše rozsypat po zemi. To je ta moje šikovnost.

Naštěstí mi ale někdo dal lehosil. Najednou jsem se cítila silnější a energetičtější.

Do oslavy zbývalo už jen pár desítek minut. Musela jsem se připravit. Vešla jsem do pokoje, který mám teď sama pro sebe, moje spolubydlící kamsi zmizely. Odemkla jsem truhlu s nadějí, že tam objevím nějaké vhodné oblečení pro tuto příležitost. Dlouho jsem ji ale zoufale přehrabovala, nikde nic. Nakonec jsem se rozhodla pro jednoduchost a natáhla jsem na sebe legíny a minisukni. Co se týče vršku, zkoušela jsem všechna možná trička a košile, co jsem našla, nic mi k tomu ale nesedělo.

Najednou jsem zaslechla zaklepání na dveře. Než jsem si stihla uvědomit, že jsem polonahá, bezmyšlenkovitě jsem otevřela. Naštěstí to byla jen Sayuri.

Je naprosto úžasná, vždy si u ni můžu vylít srdíčko, ona se čas od času svěří i mně. Je na mě hrozně moc hodná, musím říct, že si mě oblíbila. Beze slova mě chytla za ruku a odtáhla, že jsem ani nestihla zavřít a zamknout dveře. 

To je celá ona.

Snažila jsem se vykoktat, že jsem se právě převlékala, zjevně ji to ale nezajímalo. Dotáhla mě do svého pokoje, zavřela dveře a s úsměvem promluvila.

,,Dnes večer z tebe bude princezna."

Nechápavě jsem na ni koukala. Ona se ale otočila, otevřela jednu ze svých truhel - mimochodem, má úplně luxusní pokoj, tolik věcí! Na postelích se ji povalují plyšáci, má tam tak krásně uklizeno, na zdech plakáty...

Když v tom vytáhla úplně úchvatné šaty. Myslela jsem, že mi vypadnou oči z důlků, tak nádherný kus oblečení jsem snad ještě nikdy neviděla.

,,A vážně si je můžu na dnešní večer půjčit? Nebude ti to vadit?"

Ona se ale jen pousmála a podala mi k nim ještě čelenku.

Vrátila jsem se do pokoje, abych si je vyzkoušela. Zatím jsem se viděla jen v tom malém zrcadle, co mám u stolku, ale už i tento krátký pohled mi dokázal neuvěřitelně zvýšit sebevědomí. Opravdu jsem byla kočka!

Zaklepala jsem na její dveře. Jakmile otevřela, pocítila jsem, jak se mé rty pohnuly a vykouzlily radostný úsměv. Say mi úsměv opětovala a řekla, že mi to moc sluší.

,,A víš co? Nech si je, já je stejně nepotřebuji." 

To už na mě bylo moc, otevřela jsem pusu údivem a měla jsem pocit, jako kdybych měla každou chvíli omdlít. Takovou radost jsem snad ještě nikdy neměla. 

Pak jsem ale vystřízlivěla, vždyť takový obrovský dar přece nemohu přijmout, muselo to být ohromně drahé...

Ona mi ale řekla, že u přátel na penězích nezáleží.

Bylo mi to tak trapné si to od ní opravdu vzít, ale na druhou stranu jsem ty šaty opravdu hrozně moc chtěla.

Bez rozmyslu jsem na ni skočila a pevně objala, div jsem ji nerozmačkala.

Jen mě mrzelo, že mě v těch šatech neuvidí Matt. Ikdyž, třeba uvidí! Třeba na mě bude dole čekat, nahodí ten svůj milý úsměv a řekne, že zaspal. Doufala jsem v to, hrozně moc!

Ale ne, nesmím na něj pořád myslet, musím se nějak odpoutat.

Nemůžu si pořád něco namlouvat. Raději jsem zamířila do koupelny a upravila se. Vyčesala jsem si krásný účes, umyla obličej, vyčistila zuby. Stihla jsem to úplně přesně, zorvna bylo půl.

S úsměvem jsem sešla schody a čekala, že se tam konečně zjeví, že jen zaspal, že teď bude tam a pochválí mi šaty. Byli tam snad všichni Nebelvírští, jen on chyběl.

Ignorovala jsem všechny pozdravy a sedla si ke stolu naproti ostatním.

,,Ehm.. Matt Black nedorazil?" zeptala jsem se úplně nevinným hlasem. Stejně jsem ten nával krve do hlavy ale nepotlačila a zrudla jsem jako jahoda.

Prý ne. Vážně jsem z toho byla smutná.

Snažila jsem se uklidnit, nemůžu být takhle na nikom závislá! Co to se mnou sakra je?

Shodou okolností jsem nikde ani nezahlédla Linu. V posledních dnech jsem si všimla, že na Matta dělá oči, dokonce mi to i donesla Bell, že ji viděla na lektvarech, jak se na Matta sladce usmála.

Co když jsou spolu? 

Ale ne, ne, ne! Nesmím takhle vyvádět. No co, tak jsou třeba spolu, co je mi do toho? Je to jejich věc. Nic mi do toho není, ani mi do toho nic být nemá.

Při té představě jsem cítila, jak mám zaděláno na slzy. Okamžitě jsem popadla hrst jahodových bonbonů i přes to, že jsem na ně ani neměla chuť a intenzivně jsem je začala žvýkat. Žvýkání totiž obecně pomáhá, když má někdo na krajíčku, vážně to ty slzy potlačí.

Ale já nemám důvod brečet, nemám žádný důvod! Vždyť to nic neni, s Mattem jsme jen přátelé a je to jeho věc, s kým zrovna je. Nesmím být hysterka, proč kvůli tomu tolik nadělám? Vždyť to není jediní možnost, třeba leží zraněný na ošetřovně.. Ikdyž, to bych si asi moc nepomohla, to by bylo snad ještě horší. Nebo třeba jen nastydl z toho, jak jsme včera stavili celý den venku iglů.

Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, abych se netrápila. Vždyť si večer můžu užít i bez něj.

Najednou se cosi rozlehlo hradem. Bylo to rádio Fénix s DJem Vodáčkem. Hned mi to přispělo k lepší náladě, hrají opravdu krásně!

Chvíli hlasatel ještě něco říkal a volal Bradavice. Z kontextu jsem pochopila, že zjevně nejsme jediná kolej, která přišla s tímto nápadem, Mrzimorští nejspíš měli také párty.

Chvíli jsem tam seděla s ostatními, pokoušela se o úsměv a vypnout myšlenky. Maminka vždycky říkala, že v tomto je velmi spolehlivá nadměrná konzumace alkoholu, ale takhle opravdu dopadnout nechci.

Jen jsem tam mlčky seděla, poslouchala ostatní a zaujatě pozorovala svůj růžový kelímek. Asi hodinu před večerkou jsem se rozhodla zmizet a udělat si menší procházku hradem. Nádherně mi k tomu hrálo rádio, bylo to takové.. autentické.

A´t si namlouvám co chci, jsem nula. Nikdo mě nemá rád a nikdo mě nikdy mít rád nebude. Jsem ošklivá, zlá, sobecká, na nic, prostě nula.

Chtělo se mi brečet, tak jsem zamířila na střechu. Cestou jsem ještě potlačovala slzy, co kdyby mě někdo viděl, nerada brečím před lidmi.

Vyšla jsem tedy z hradu. Zalila mě strašlivá zima, až jsem měla husí kůži. Bylo mi to trochu nepříjemné, ale já si to zasloužím!

Běžela jsem k zábradlí a rozplakala se. Najednou jsem ale něco zaslechla.

Ohlédla jsem se a zahlédla Bell. Shodou okolností zrovna také ronila slzy.

Obě jsme tam tak brečely a později jsem zjistila, že z podobného důvodu. Měla depku, že je na nic, že nemá kamarády, zbytečná, nula.. Snažila jsem se ji to vymluvit, přitom mě vlastně trápilo skoro to samé, až na ten rozdíl, že mě trápila Mattova absence.

Najednou nám k tomu ale z rádia začala hrát písnička od Beatles - Let it be. Vrhla jsem se sestřičce do náruče a šly jsme do tepla, byla nám opravdu zima.

Šly jsme do nějaké místnosti, mlčky jsme tam seděly.. Pak se ale Bell zeptala, kolik je hodin. Už bylo pár minut po večerce. Rozeběhly jsme se a každá zamířila na svou kolej.

Já ale zpomalila, spíš jsem se se svěšenou hlavou vlekla. Najendou jsem ale ucítila, jak mě někdo volá. Nějaký starší hlas, ani nevím, komu patřil. Neřešila jsem to, nevěnovala jsem mu pozornost a pomalu se potulovala dál. To se mi ale vymstila, najednou jsem ucítila nějakou studenou ruku, jak mě pevně uchopila. Konečně jsem se uráčila zvednout hlavu a spatřila jsem nějakého staršího studenta s prefektským odznakem! To ne! Sakra, to ne! Už zase?

Opět jsem se začala klepat a něco koktat. Další průšvih... to snad není možné.

Nakonec mě ale pustil, abych se vrátila na kolej, že už mě nechce venku vidět.

Tak jsem teda pomalými kroky zamířila směrem ke koleji, když v tom jsem z ničeho nic do něčeho narazila.

Zvedla jsem hlavu, že by nějaká zeď, nebo sloup?

Nikoho jsem ale neviděla. Promnula jsem si oči, nikde ale nic. Tak jsem natáhla ruce a tu neviditelnou věc nahmátla... Připomínalo to.. člověka. Ale nic tam nebylo vidět.

Začala jsem křičet, bála jsem se, že je to nějaký zlý duch. Dala jsem se na útek, běžela jsem, co mi nohy stačily.

Nevěděla jsem ale, kde můžu být v bezpečí, tak jsem šla do té skryté chodby, kde se říká "dobrý den". Třeba tito duchové nemohou procházet zdmi, alespoň jsem v to doufala. Krčila jsem se tam a nevěděla, co mám dělat dál...

O tom už jsem ale nerozhodla já, nýbrž člověk ,co mě opět uchopil za paži.

Byl to ten samý prefekt a odečetl mi pět bodů. Vytryskly mi slzy, mé první stržené body! Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale tak jsem koktala, že z toho asi moc nepochytil. Než jsem se stačila vymáčknout, dotáhl mě do společenské místnosti. 

Vyběhla jsem po schodech, po tvářích mi stékaly slzy a zdobily mé nádherné šaty. Běžela jsem daleko do společenské místnosti, posadila se na zlavec, dala hlavu do kolen abrečela. Jak jsem mohla být tak hloupá? I kdyby mi ten duch ukousl nohu, no a co? Takhle jsem kolej připravila o body..

Někdo mi poklepal na rameno. Byla to opět Say, objala mne a já jsem ji vše pověděla. Uklidnila mě a snažila se mě přivést na jiné myšlenky, tak se mnou šla tancovat.

Trochu to pomohlo, celkem jsem se i nasmála.

Pak mě ale vyzval k tanci Matt Tyler. Než jsem si to stačila rozmyslet, už jsem tam s ním tancovala.. A představovala si, že to není on, že je to Matt Black, že se na mě usmívá... Ale stejně to nefungovalo. Vykoktala jsem, že se musím napít a utekla.

Ještě jsme si stihli zahrát flašku. Na mě naštěstí padla jen jedna otázka, bohužel na mé sourozence. Kolik jich prý mám.

Lepší otázku mi položit nemohli?

Zrudla jsem a polohlasem jsem zamumlala, že devět. Nikomu to ale neuniklo a všichni na mě nevěřícně koukali, vyptávali se, jak to naši zvládají... Bylo mi to hrozně nepříjemné, moc se za naši rodinu stydím.

Postupně všichni odešli spát, zůstala tam jen Quinn a M.Tyler. Chvíli jsme si povídali a došlo na tém tajemství.

Jako první byl na řadě M.Tyler a řekl, že od nějakého Ashe slyšel, že jeden z profesorů, myslím, že jeho příjmení začíná na Green patří k červeným. Nějak jsem to nechápala, kdo jsou ti červení? Ani on sám to nevěděl, Quinn ale řekla, že to jsou nějací lidí, co nosí červené pláště. Vždyť my Nebelvírští ale také nosíme pláště... Tihle jsou prý ale zlí a před pár lety napadli školu a jdou po jakémsi Samovi, kterého před pár lety vyloučili.

Trochu jsem to nepochopila, ale to je jedno. Spíš mě udivilo, že se takové strašlivé věci v Bradavicích vůbec dějí...

Pak se mě ještě Quinn ptala, jestli už mě napadl nějaký ten zlý duch. Trochu se ušklíbla, působilo to na mě, jako kdyby si ze mě dělala legraci. Řekla jsem ji, co jsem před několika desítkami minut zažila. Koukala se na mě, jako kdyby se mi chtěla vysmát.. Neměla jsem ji to říkat.

Všichni postupně odešli spát, a tak jsem se rozhodla jít taky. 

Byl to velice zajímavý den.