Profesor Alfie Curtis...
Prostě - ten chlap se mi ani trochu nezdá. Neni normální, toho jsem si všimla už v kotli podle jeho extravagantního vzhledu. Vypadal.. zvláštně. Na první dojem působil, jako kdyby strávil velkou část svého života v lese. Nejen proto, že je to takové zarostlé zvíře ve člověčím těle (alespoň tak na mě působí), ale už tehdy si mne probodával pohledem, jako nějakou kořist.
Měla jsem tu "čest" se s ním zaplést do pár průšvihů ještě před tím, než nás poprvé učil. Většinou po večerce venku.. Nebo i ve dne. Vždy se tak znenadání objeví... Není to rozhodně normální, to i u Gordona je to lidštější.
Na včerejšek s ním připadaly první dvě hodiny. Měla jsem z toho strach, už brzy od rána jsem nehybně seděla v křesle, jak opařená, zatímco mi myšlenky běžely na plný pochod. Přemýšlela jsem nad všemi možnámi teoriemi.. Upír? Vlkodlak? Zvěromág? nebo nějaká jiná příšera?
Abych řekla pravdu, moc toho o tom nevím, přecjen jsem vyrůstala mezi mudly, kteří o podobných tvorrech slyšeli pouze v infantilních pohádkách.
Napadlo mě, že bych si někdy mohla odchytit Coldwella, jestli by mi o tom něco nepověděl, především o vlkodlacích... Vím toho o nich hrozně málo, vlastně ani nemám ponětí, jestli se ten tvor mění dobrovolně a kdykoli, nebo jestli to neovlivní a nějak to na něj přijde... Fakt nemám páru. Slyšela jsem o nich jen v souvislosti s úplňkem, ale vážně by mě nikdy nenapadlo, že si o tom budu potřebovat zjistit více.
Třeba zajdu do Coldwellova kabinetu a pokusím se to nějak nenápadně zakecat, že se jen chci učit napřed, protože mě aktuální látka nudí..
Abych řekla pravdu, úplně si Alfieho dokážu představit ve vlčí podobě. Je takový vysoký, řekla bych, že má snad dva metry, snědý, svalnatý a má tak pevný stisk, že od něj s Mike máme ještě modřinu na paži od toho, jak nás pevně chytil.
Jediná Mike mi to věří, protože se obě shodneme na tom, že takovou modřinu by normální člověk neudělal. Chtěla jsem s tím zajít za Sayakou, která na ošetřovně ale bohužel nebyla, tak to asi nechám plavat.
Možná mi to uvěřila i Haylí, je to taková malá šmudla. Myslím, že by z ní byl dobrý klon. Má mě celkem ráda, tak si ji postupem času nějak zkazím a budou z nás skvělé kamarádky.
Všichni ostatní se ale té mé teorii smáli, že jsem měla chuť se rozbrečet a schovat před světem.
No, zpátky k té hodině.. Sedla jsem si úplně dozadu, vážně z něho jde takový strach... Mám pocit, že každým centimetrem blíže k němu je atmosféra nějakým záhadným způsobem napjatější a prostě ve vzduchu lze ucítit takové.. nebezpečí. Nechápu, proč mám takový pocit sama, proč to se mnou nikdo jiný nesdílí, proč si všichni myslí, že je to normální chlap...
Ach jo, deníčku.. Já přece nejsem žádná paranoidní husa! Nebo snad ano?
Probodl mě pohledem... ukázal na přední řadu.. a tím svým chladným hlasem mě vyzval, abych si sedla blíž. Jasně, jasně.. Úplně jsem z toho cítila takové to ,,Super, to vypadá na dobrou kořist, na sladké masíčko, nalákám si ji blíž a konečně povečeřím."
Všichni spolužáci na mě nevěřícně zírali, obraceli oči v sloup, vrtěli hlavami... Jo, jasně, jasně.. Jsem paranoidní kráva, no jistě. Tak fajn, kompromis, posunula jsem se do prostřední řady. Ani to se mu ale nelíbilo, on mě chtěl v první! Nasupeně jsem se koukla na volná místa... Všechno bylo obsazené, kromě menšího místečka přímo asi metr před ním.
Cítila jsem ve vzduchu ten strach, napětí... Ale fajn, nebudu za káču, co když jsem fakt jen blázen?
Cítila jsem se tam hrozně nesvá, koukala jsem všude možně, jen ne na něj, nervozně jsem si zase zarývala nehty do kůže a snažila se potlačit ten "třesoucí reflex".
Vyzval nás, abychom se představili a řekli pár vět o sobě. Začal on. Bedlivě jsem nastražila uši a poslouchala každé jeho slůvko. Zaujala mě jedna věta, kteoru dokonce zdůraznil. Zajímá se o černou magii. Ano, černou magii... Vždyť i vlkodlaci svým způsobem zapadají do černé magie, ne?
Pořád jsem si ta jeho slova v duchu opakovala, aniž bych přemýšlela nad svým vlastním proslovem. Když na mě přišla řada, ani jsem se na něj nepodívala, jen jsem se sklopenou hlavou bez jakékoli stopy po zájmu zopakovala úplně to samé, co Bell a nechala svůj mozek pracovat dál.
Když se Jeff sedící kousek od kraje dlouhé lavice přihlásil na zkoušení a vykročil k tabuli, bez jakéhokoli rozmýšlení jsem tiše opustila své vlastní místo a vystartovala na to jeho. Cítila jsem se tam o trochu uvolněnější.
Jeffovi to naštěstí ani nepřipadalo divné, chápe mě.. Teda, aspoň si to myslím a doufám v to. Třčeba si jen hraje na to, že mě chápe a ve skutečnosti by nejradši zašel za Sayakou pro svěrací kazajku a nechal mě odvézt k Mungovi, kdo ví. To snad ale ne..
Dokonce chvilku mluvil i na mě. Měl nějakou narážku na večer předchozího dne a jak se po tom incidentu cítím. Nebyla jsem ani schopna odpovědi, znepokojil mě jeho pohled - jako kdyby mě chtěl probodnout...
Pak už to bylo lepší. cvičili jsme kouzla. Třídu jsem radostně opustila jako jedna z prvních a konečně si trochu oddychla.
Ten chlap.. Neni normální. Neni, neni, neni a budu si za tím stát, i kdybych měla chodit po hlavě!
Večer jsme si ještě chvilku s Mike prohlížely své modřiny. Divily jsme se, že jsme od rána Alfieho nepotkaly... V tom najednou vyslovila větu, která mě zarazila. ,,A není dneska úplněk?"
Bez odpovědi jsem se vyřítila ven z koleje a letěla ven, co mi nohy stačily. Tma už byla dostatečná. U fontánky seděla Mitchie, která se ke mě připojila, zatímco jsem ji udýchaně vysvětlovala, o co jde, doběhla mě Mike. Vlastně jsem byla i ráda, nechci chodit ven sama, obzvlášť pokud ten úplněk vážně je.
Vyšly jsme na nádvoří a okamžitě jsem shlédla oblohu. Nějak jsem ten měsíc ale neviděla, na nebi zářilo pouze pár miniaturních hvězdiček.. Mé společnicce na tom byly podobně, tak jsme šly na střechu. Po cestě se Mitch dožadovala vysvětlení, nereagovala jsem ale, jen jsem ji odbyla s tím, že jí to povím nahoře.
Došly jsme na místo, koukla jsem nahoru.. Měsíc vypadal, že.. je celý. Nebyla jsem si ale jistá, tady se projevuje to moje "úžasné" H z astronomie... Ani nepoznám úplněk, no to je ostuda..
Tak jsme začaly diskutovat, vyprávět... Mitch se ale smála a nic mi nevěřila! Začala jsem překypovat zlostí, neměla už jsem trpělivost.. Tak jsem pak nasupeně zdrhla, aniž bych se za nimi alespoň otočila. Byla jsem si jista, že jsem po cestě zaslechla jakési vzdálené vytí. Vytí vlků.. Nebo vlka? Nechci ale plácat kraviny, nevím to jistě, třeba se mi to jen zdálo, enbo to byl nějaký pes.. Kdo ví.
Ale akorát mě to v mojí teorii ještě víc usvědčilo. Mozek zase začal pracovat na plné obrátky, že jsem ani nevnímala, že se přede mnou při cestě na kolej vynořil nějaký Zmijozelský prefekt. Neměla jsem chuŤ se s ním hádat, nejdřív mě naháněl pořád do kolečka, pak jsem to ale vzdala, odbyla ho se slovy, že jsem Hayley Bettencourt, předstírala únavu.. A zapadla dovnitř, na kolej, do své teplé postýlky v ložnici...
Bydlím teď sama, Sayuri pořád spí a moc toho nenamluví. Přemýšlela jsem, že bych k sobě přistěhovala Hayley., ale uvidím.
Během večerního rozjímání mě ještě napadla jedna věc. Mohla bych Alfiemu nějakým způsobem poslat anonymní dopis.. Ale to si ještě promyslím.
úterý 30. dubna 2013
Gordon Alert - podmienečné vylúčenie (Matt)
Je kúsok po polnoci a ja som sa rozhodol po dlhej dobe pridať ďalší zápis, konkrétne opíšem udalosti nedeľného dňa. Pozerám do vyhasinajúceho ohňa a ani neviem ako začať. Celkom presne si to už nepamätám, myšlienky sa mi zlievajú dohromady s myšlienkami na Bell a skvelý včerajšok, takže niektoré časti najskôr nezachytím úplne presne, každopádne snáď vystihnem podstatu. A áno, som podmienečne vylúčený, Hay som očividne niečo spravil, kedže sa so mnou nechce rozprávať a Alfie Curtis (náš nový profesor) skutočne nieje vlkodlak. Ale všetko pekne po poriadku.
Všetko to začalo v nedeľu po obede, kedy ma Bell vytiahla na dvor a oznámila mi, že si mám nachystať handru, prútik a toľko jedla (hoc aj skazeného), koľko len dokážem nabrať. Tušil som o čo pôjde, no šiel som do toho, Blackovci nedostatkom odvahy nikdy netrpeli (našťastie, občas bohužiaľ). Všetko sa to malo spustiť cez večeru pri kabinete ďalšieho nového profesora menom Gordon Alert. Vzal som aj toho obrovského pavúka čo mi darovala Cari, nech je sranda (zmieril som sa s tým, že ho už nikdy neuvidím, ach jo..). Keď som dorazil na určené miesto, čakali tam už Cari s Bell a Mike s Jeffom. Všetci sme začali krížom krážom čarovať ilúzie prasiat, rozlievať po zemi rôzne nechutné brečky, pavúka som mu hodil pred dvere, seno, no proste hrôza.. (keď si na to s odstupom času spomínam, ani neviem prečo som to spravil, proti Alertovi som nič nemal).
Po chvíľke našej "zábavy" z kabinetu nevybehol nikto iný ako sám Alert. Všetci sme sa razom rozpŕchli, bežal som sa prezliecť hore do izby a o pár minút neskôr som sa pobral späť (ostatní zúčastnení sa takisto postupne pridali). Keď som dorazil pred kabinet, všade bol pokoj, len o stenu sa opierali Kath a George. Teraz sme už bohužiaľ také šťastie nemali.. Začul som za sebou kroky, ostatní sa rozbehli všetkými smermi a kým som sa stihol spamätať, už som aj sedel s Kath na stoličke pred jeho stolom v kabinete. Je to pekná miestnosť s akváriom a kotlíkom plným atramentu? (aspoň mi to tak pripadá). Alert chcel samozrejme celkom logicky mená, povedal som mu, že som sa len pozeral a nič nespravil, uvedomoval som si, že v stávke je veľa, no napriek tomu som zachovával pokoj. Keď som si začínal myslieť že sa z toho vysekáme (Kath nakoniec nič neurobila, neodpustil by som si, keby bola potrestaná aj ona), Alert vybehol von a dovliekol Cari a Jeffa, po chvíľke aj Bell..
Začal nás vypočúvať, chcel vedieť prečo sme to spravili, no všetci zaryto mlčali (konkrétne ja som bol zaujatý fotkou na stole, neskôr akváriom a neskôr pitím vody (z môjho vlastného hrnčeka)). Pán Alert očividne nemá veľkú trpezlivosť, pretože všelijako krivil tvár a striedavo kričal a mračil sa na nás. Keď sme aj naďalej vytrvalo mlčali, šiel ku skrinke a vytiahol z nej džbán akejsi tekutiny. Nie som odborník na elixíry, no hneď mi bolo jasné na čo sa to podobá. Veritaserum - najsilnejší elixír pravdy na svete, čo mi Alert aj potvrdil. Celkom rozumne som mu začal vysvetľovať, že tento elixír je určite zakázaný, nie som žiaden hlupák, mám mamu na ministerstve a zákony poznám. Avšak pán Alert mal iný názor. Po chvíľke si zavolal na pomoc ďalšiu novú tvár, pre zmenu muža menom Alfie Curtis. Je to muž statnej postavy a desivého výzoru, no s dobrým srdcom (ako som zistil včera na hodine).
Odkašľal som si a povedal som, že to už zašlo priďaleko. Áno, hranie sa na hrdinu sa vo mne opäť prebudilo a celú vinu som skúsil vziať na seba. Snažil som sa nahovoriť mu, že som na to mojich priateľov vlastne nalákal ja, nech potrestá len mňa a podobné žvásty. Na moje sklamanie tomu neuveril a nalial do Cari elixír. Vyklopila mu, podľa očakávaní, všetko. Nuž, po chvíľke sme sa dozvedeli, že to bola len osolená voda, nie veritaserum, takže si z nás spravil bláznov (v kútiku duše som tušil že to bude podobná habaďúra, placebo efekt očividne zafungoval). Bolo po všetkom, vraj nás podmienečne vylučuje a tento týždeň s učiteľmi preberú, čo sa s nami stane. Skvelé. Všetci sme sa odobrali do klubovní, Cari odišla do postele, ja som si sadol ku krbu (celkom klasicky, robím to každý večer) a všetko povedal Hay s Jane. Nuž, aspoň ten včerajšok bol lepší, oveľa lepší. *dokreslené malé žlté B* Tak, uvidíme ako to všetko dopadne, ktovie, ak ma budúci prváci nájdu utierať podlahy v Kotli, aspoň im budem môcť vyrozprávať tento skvelý príbeh...
Všetko to začalo v nedeľu po obede, kedy ma Bell vytiahla na dvor a oznámila mi, že si mám nachystať handru, prútik a toľko jedla (hoc aj skazeného), koľko len dokážem nabrať. Tušil som o čo pôjde, no šiel som do toho, Blackovci nedostatkom odvahy nikdy netrpeli (našťastie, občas bohužiaľ). Všetko sa to malo spustiť cez večeru pri kabinete ďalšieho nového profesora menom Gordon Alert. Vzal som aj toho obrovského pavúka čo mi darovala Cari, nech je sranda (zmieril som sa s tým, že ho už nikdy neuvidím, ach jo..). Keď som dorazil na určené miesto, čakali tam už Cari s Bell a Mike s Jeffom. Všetci sme začali krížom krážom čarovať ilúzie prasiat, rozlievať po zemi rôzne nechutné brečky, pavúka som mu hodil pred dvere, seno, no proste hrôza.. (keď si na to s odstupom času spomínam, ani neviem prečo som to spravil, proti Alertovi som nič nemal).
Po chvíľke našej "zábavy" z kabinetu nevybehol nikto iný ako sám Alert. Všetci sme sa razom rozpŕchli, bežal som sa prezliecť hore do izby a o pár minút neskôr som sa pobral späť (ostatní zúčastnení sa takisto postupne pridali). Keď som dorazil pred kabinet, všade bol pokoj, len o stenu sa opierali Kath a George. Teraz sme už bohužiaľ také šťastie nemali.. Začul som za sebou kroky, ostatní sa rozbehli všetkými smermi a kým som sa stihol spamätať, už som aj sedel s Kath na stoličke pred jeho stolom v kabinete. Je to pekná miestnosť s akváriom a kotlíkom plným atramentu? (aspoň mi to tak pripadá). Alert chcel samozrejme celkom logicky mená, povedal som mu, že som sa len pozeral a nič nespravil, uvedomoval som si, že v stávke je veľa, no napriek tomu som zachovával pokoj. Keď som si začínal myslieť že sa z toho vysekáme (Kath nakoniec nič neurobila, neodpustil by som si, keby bola potrestaná aj ona), Alert vybehol von a dovliekol Cari a Jeffa, po chvíľke aj Bell..
Začal nás vypočúvať, chcel vedieť prečo sme to spravili, no všetci zaryto mlčali (konkrétne ja som bol zaujatý fotkou na stole, neskôr akváriom a neskôr pitím vody (z môjho vlastného hrnčeka)). Pán Alert očividne nemá veľkú trpezlivosť, pretože všelijako krivil tvár a striedavo kričal a mračil sa na nás. Keď sme aj naďalej vytrvalo mlčali, šiel ku skrinke a vytiahol z nej džbán akejsi tekutiny. Nie som odborník na elixíry, no hneď mi bolo jasné na čo sa to podobá. Veritaserum - najsilnejší elixír pravdy na svete, čo mi Alert aj potvrdil. Celkom rozumne som mu začal vysvetľovať, že tento elixír je určite zakázaný, nie som žiaden hlupák, mám mamu na ministerstve a zákony poznám. Avšak pán Alert mal iný názor. Po chvíľke si zavolal na pomoc ďalšiu novú tvár, pre zmenu muža menom Alfie Curtis. Je to muž statnej postavy a desivého výzoru, no s dobrým srdcom (ako som zistil včera na hodine).
Odkašľal som si a povedal som, že to už zašlo priďaleko. Áno, hranie sa na hrdinu sa vo mne opäť prebudilo a celú vinu som skúsil vziať na seba. Snažil som sa nahovoriť mu, že som na to mojich priateľov vlastne nalákal ja, nech potrestá len mňa a podobné žvásty. Na moje sklamanie tomu neuveril a nalial do Cari elixír. Vyklopila mu, podľa očakávaní, všetko. Nuž, po chvíľke sme sa dozvedeli, že to bola len osolená voda, nie veritaserum, takže si z nás spravil bláznov (v kútiku duše som tušil že to bude podobná habaďúra, placebo efekt očividne zafungoval). Bolo po všetkom, vraj nás podmienečne vylučuje a tento týždeň s učiteľmi preberú, čo sa s nami stane. Skvelé. Všetci sme sa odobrali do klubovní, Cari odišla do postele, ja som si sadol ku krbu (celkom klasicky, robím to každý večer) a všetko povedal Hay s Jane. Nuž, aspoň ten včerajšok bol lepší, oveľa lepší. *dokreslené malé žlté B* Tak, uvidíme ako to všetko dopadne, ktovie, ak ma budúci prváci nájdu utierať podlahy v Kotli, aspoň im budem môcť vyrozprávať tento skvelý príbeh...
pondělí 29. dubna 2013
Podmínečné vyloučení, veritasérum
Nikdy by mě nenapadlo, že ty své lumpárny nechám zajít až tak daleko... Nikdy by mě nenapadlo, že kvůli těm svým nápadům zatáhnu do průšvihu nejen sebe, ale i svou sestru, dva bývalé kluky, Mike, náhodného kolemjdoucího z Havraspáru, jehož jméno neznám, ale který pronesl, že Alerta nenávidí a velmi rád se přidá, a nevinnou Katherine Spirit, která kvůli mě nemá průšvih poprvé... Ta ani nic neudělala, ta opravdu jen šla kolem a nestihla utéct.
Pár dní před tím, než se to stalo jsem opět několikrát skončila v tom jeho slavném kabinetu. Už ani nevím, z jakých důvodů, protože toho provádím tolik, že si to sotva pamatuju. Včera jsem dokonce zjistila, že je ten nový profesor Alfie Curtis vlkodlak. Nikdo mi to nevěří a všichni se smějou, ale já to vím jistě... Podle toho, co mi o nich babička vyprávěla.. Jsem odhodlaná, že si o tom více přečtu, třeba se nějak nenápadně zeptám i Coldwella.
Včera ráno mě napadla jedna úplně úžasná věc. Pomsta. Ještě jsem ale nevěděla jaká, to jsem dala dohromady během dopoledne. Zasvětila jsem do svých plánů pár lidí, kteří souhlasili a rozhodli se mi pomoct. Hayley ani Danny ale nakonec nešli, nedivím se jim, jsou to malí nevinní vyplašení prváčci, ještě si nechtějí zadělávat na průšvihy.
Deníčku, až to zjistí babička... Že máme s Bellie podmínku... Nevím, jak to snese. Nejspíš bude hrozně naštvaná, už vidím ten rozhořčený dopis, co nám pošle, ta opravdu vyletí z kůže... A bude nám předhazovat svou další vnučku, neboli naši sestřenici - Mitchie Mack. Ta hodná Mitchie, která se chová jako sluníčko a nikdy by neudělala nic proti pravidlům.. No už to úplně vidím, ty dopisy... Vůbec bych se nedivila, kdyby nám poslala huláka. Mimochodem, ani netuší, že se Mitchie propašovala do Nebelvíru pod jménem Lucy Adams, že jsem ji sehnala klíč od mého pokoje a že jí na to dokonce skočil i nás prefekt.
Dali jsme si sraz po večeři. Organizátorem jsem byla já, pověřila jsem všechny, ať vezmou co nejvíce materiálů... Šli jsme před jeho kabinet. Myslela jsem, že tou dobou ještě někde slídí tím svým odporným nosem po hradě, ale on ne, on tam pochopitelně, jak jsme později zjistili, musel sedět...
A dali jsme se do práce. Mike venku nasbírala spoustu sena a bláta, tak to tam rozhazovala, ostatní jsme tam čarovali iluze strašně moc prasat, rozlévali pití, inkoust, mléko, nepovedené lektvary, Matt dokonce přinesl toho svého obrovského plyšáka pavouka a dal mu ho přímo před dveře... No vypadalo to tam jak na bojišti. Byli jsme ale teprve sotva v půlce práce, když vyšel z kabinetu. Všiml si mě, zařval něco ve smyslu ,,ZASE WANG!" a rozletěl se za námi. Utíkali jsme, co nám nohy stačily a po cestě se domluvili, že se tam za chvíli vrátíme zpět.
Neměli jsme absolutně přehled, jestli někoho dostal. O kousek dál jsme se vydýchali a vrátili se zpět. Už byl pravděpodobně zalezlý v tom svém kabinetu, nebo běžel do ředitelny pro Brumbála, to jsme nevěděli, bylo to velice riskantní.. Ale museli jsme tu prácičku dodělat!
Pochopitelně nás zase chytil, vylítnul z kabinetu.. No to se dalo čekat! Postupně nás všechny pochytal, kromě Mike a Walkera. Během výslechu se u dveří ozývalo časté provokativní klepání a dunivé utíkající kroky, které byly slyšet až dovnitř. Proč mám takové tušení, že to byli oni dva? Budu se jich muset optat.
První jsme zkoušeli nevinné výrazy, že už to tak bylo.. Neuspěli jsme. Pak jsme s Bell nějak současně vykoktaly, že jsme Sophie Wang, a ještě jsme se tam začaly dohadovat, která z nás je Sophie. No paráda.. Jestli se to chudinka Sophie dozví. Mám takové tušení, že by v budoucnu mohla do Bradavic, podezíráme ji z kouzelnických schopností.
Pak jsme to zkoušeli svést na Zmijozel. Na to nám taky neskočil... Ten chlap by byl dobrý bystrozor!
Zavolal si přes krb Curtise, bylo to tak komické, jak do toho ohně strčil hlavu. Původně jsem si myslela, že se chtěl upálit, protože už nás měl plné zuby.
Jak už jsem možná zmínila.. Z Curtise mám hrozný strach. Je to vlkodlak, co kdyby mě zakousl, nebo tak? Bojím se ho, nedokážu se ani podívat do těch jeho hrozivých očí a zarostlé tváře...
Nakonec se shodli na veritaséru. Původně jsem myslela, že je to nějaká ovocná šťáva.. Ale prý je to lektvar, po kterém vyklopíte pravdu. Měla jsem tu smůlu, že začali se mnou.. Matt začal křičet, že je to nezákonné, že ho zavřou.. Ale jemu to bylo jedno. Nalil mi do pusy obsah flakonku a v tu chvíli.. Jako kdybych byla úplně mimo, ani si z toho upřímně řečeno moc nepamatuju. Vím jen, že jsem všechny napráskala, prozradila své pravé jméno.. Pak mi podal něco, co zruší účinky.. A jako kdyby se mi rozsvítilo! Začala jsem křičet, že to nesmí, nesnášela jsem ho za to, že jsem napráskala své kamarády, zlostně jsem si zarývala nehty do kůže tak, že mám nyní na rukou krvavé otisky.. V jednu chvíli jsem dokonce i nahmatala hůlku, ikdyž by mi asi byla k ničemu, jsem teprve na začátku druháku.
Najednou se začal obhajovat, že to veritasérum nebylo. Prý jen voda se solí. Ha, ha, ha. Kdo mu na to má skočit? Kdyby to tak bylo, proč bych to udělala? Dobrovolně bych takhle své přátele neudala, to teda ne, taková svině nejsem!
Verdikt zněl jasně: Podmínečné vyloučení.
Dnes si nás má všechny zavolat a bude se to řešit.
Jak jsem to mohla dopustit? Mimochodem, mám takový pocit, že začínám tu Bell a ostatní trochu kazit.. Ale to je jedno. Nejvíc se bojím babičky.. ta.. ta nás zabije
Screeny nejsou v chronologickém pořadí. Zvětšíte je kliknutím :)
Pár dní před tím, než se to stalo jsem opět několikrát skončila v tom jeho slavném kabinetu. Už ani nevím, z jakých důvodů, protože toho provádím tolik, že si to sotva pamatuju. Včera jsem dokonce zjistila, že je ten nový profesor Alfie Curtis vlkodlak. Nikdo mi to nevěří a všichni se smějou, ale já to vím jistě... Podle toho, co mi o nich babička vyprávěla.. Jsem odhodlaná, že si o tom více přečtu, třeba se nějak nenápadně zeptám i Coldwella.
Včera ráno mě napadla jedna úplně úžasná věc. Pomsta. Ještě jsem ale nevěděla jaká, to jsem dala dohromady během dopoledne. Zasvětila jsem do svých plánů pár lidí, kteří souhlasili a rozhodli se mi pomoct. Hayley ani Danny ale nakonec nešli, nedivím se jim, jsou to malí nevinní vyplašení prváčci, ještě si nechtějí zadělávat na průšvihy.
Deníčku, až to zjistí babička... Že máme s Bellie podmínku... Nevím, jak to snese. Nejspíš bude hrozně naštvaná, už vidím ten rozhořčený dopis, co nám pošle, ta opravdu vyletí z kůže... A bude nám předhazovat svou další vnučku, neboli naši sestřenici - Mitchie Mack. Ta hodná Mitchie, která se chová jako sluníčko a nikdy by neudělala nic proti pravidlům.. No už to úplně vidím, ty dopisy... Vůbec bych se nedivila, kdyby nám poslala huláka. Mimochodem, ani netuší, že se Mitchie propašovala do Nebelvíru pod jménem Lucy Adams, že jsem ji sehnala klíč od mého pokoje a že jí na to dokonce skočil i nás prefekt.
Dali jsme si sraz po večeři. Organizátorem jsem byla já, pověřila jsem všechny, ať vezmou co nejvíce materiálů... Šli jsme před jeho kabinet. Myslela jsem, že tou dobou ještě někde slídí tím svým odporným nosem po hradě, ale on ne, on tam pochopitelně, jak jsme později zjistili, musel sedět...
A dali jsme se do práce. Mike venku nasbírala spoustu sena a bláta, tak to tam rozhazovala, ostatní jsme tam čarovali iluze strašně moc prasat, rozlévali pití, inkoust, mléko, nepovedené lektvary, Matt dokonce přinesl toho svého obrovského plyšáka pavouka a dal mu ho přímo před dveře... No vypadalo to tam jak na bojišti. Byli jsme ale teprve sotva v půlce práce, když vyšel z kabinetu. Všiml si mě, zařval něco ve smyslu ,,ZASE WANG!" a rozletěl se za námi. Utíkali jsme, co nám nohy stačily a po cestě se domluvili, že se tam za chvíli vrátíme zpět.
Neměli jsme absolutně přehled, jestli někoho dostal. O kousek dál jsme se vydýchali a vrátili se zpět. Už byl pravděpodobně zalezlý v tom svém kabinetu, nebo běžel do ředitelny pro Brumbála, to jsme nevěděli, bylo to velice riskantní.. Ale museli jsme tu prácičku dodělat!
Pochopitelně nás zase chytil, vylítnul z kabinetu.. No to se dalo čekat! Postupně nás všechny pochytal, kromě Mike a Walkera. Během výslechu se u dveří ozývalo časté provokativní klepání a dunivé utíkající kroky, které byly slyšet až dovnitř. Proč mám takové tušení, že to byli oni dva? Budu se jich muset optat.
První jsme zkoušeli nevinné výrazy, že už to tak bylo.. Neuspěli jsme. Pak jsme s Bell nějak současně vykoktaly, že jsme Sophie Wang, a ještě jsme se tam začaly dohadovat, která z nás je Sophie. No paráda.. Jestli se to chudinka Sophie dozví. Mám takové tušení, že by v budoucnu mohla do Bradavic, podezíráme ji z kouzelnických schopností.
Pak jsme to zkoušeli svést na Zmijozel. Na to nám taky neskočil... Ten chlap by byl dobrý bystrozor!
Zavolal si přes krb Curtise, bylo to tak komické, jak do toho ohně strčil hlavu. Původně jsem si myslela, že se chtěl upálit, protože už nás měl plné zuby.
Jak už jsem možná zmínila.. Z Curtise mám hrozný strach. Je to vlkodlak, co kdyby mě zakousl, nebo tak? Bojím se ho, nedokážu se ani podívat do těch jeho hrozivých očí a zarostlé tváře...
Nakonec se shodli na veritaséru. Původně jsem myslela, že je to nějaká ovocná šťáva.. Ale prý je to lektvar, po kterém vyklopíte pravdu. Měla jsem tu smůlu, že začali se mnou.. Matt začal křičet, že je to nezákonné, že ho zavřou.. Ale jemu to bylo jedno. Nalil mi do pusy obsah flakonku a v tu chvíli.. Jako kdybych byla úplně mimo, ani si z toho upřímně řečeno moc nepamatuju. Vím jen, že jsem všechny napráskala, prozradila své pravé jméno.. Pak mi podal něco, co zruší účinky.. A jako kdyby se mi rozsvítilo! Začala jsem křičet, že to nesmí, nesnášela jsem ho za to, že jsem napráskala své kamarády, zlostně jsem si zarývala nehty do kůže tak, že mám nyní na rukou krvavé otisky.. V jednu chvíli jsem dokonce i nahmatala hůlku, ikdyž by mi asi byla k ničemu, jsem teprve na začátku druháku.
Najednou se začal obhajovat, že to veritasérum nebylo. Prý jen voda se solí. Ha, ha, ha. Kdo mu na to má skočit? Kdyby to tak bylo, proč bych to udělala? Dobrovolně bych takhle své přátele neudala, to teda ne, taková svině nejsem!
Verdikt zněl jasně: Podmínečné vyloučení.
Dnes si nás má všechny zavolat a bude se to řešit.
Jak jsem to mohla dopustit? Mimochodem, mám takový pocit, že začínám tu Bell a ostatní trochu kazit.. Ale to je jedno. Nejvíc se bojím babičky.. ta.. ta nás zabije
Screeny nejsou v chronologickém pořadí. Zvětšíte je kliknutím :)
čtvrtek 25. dubna 2013
Školní trest
Toto bude konečně trošku kratší zápisek.
Ráno jsem se probudila na ošetřovně. Rychle jsem se převlékla a šla za Sayakou, aby mě pustila. Nikde však nebyla, ani profesor Dikobraz. Chvíli jsem si tam tak sedla na lavičku a čekala, po chvíli jsem se ale začínala nudit, tak jsem si v té knihovničce půjčila tři knížky a během čekání jsem je stihla všechny přečíst.
Pak naštěstí dorazili, tak jsem knihy vrátila, nasnídala se, poděkovala a vyšla ven.
Udělala jsem si menší procházku hradem a šla rovnou na oběd. Mimochodem, ještě jedna věcička stojí za zmínku - během dopoledne se rozlehlo po hradě Alertovo hlášení, že prosí do svého kabinetu slečnu Katherine Spirit. Když jsem se nadlábla, vydala jsem se do spolky, kde jsem pustila Zadka z pokoje, aby se trochu proběhl. Viděla jsem po dlouhé době Sayuri, ale působila na mě trochu.. zvláštně. Asi s ní lomcuje puberta. Byla taková zamlklá a nevrlá. Takhle se chová mamka, když má své dny, ano ano.. Ale kdyby to s tím souviselo, tak by musela Sayuri menstruovat nonstop. Po chvíli se tam stavil i Jeff, se kterým jsem si povídala. Z ničeho nic mi Zadek vyskočil z klína a rozběhl se na druhý konec místnosti. Co se to děje? Vzpamatovala jsem se a letěla za ním. Najednou se vyškrábal na židli, skočil, zamňoukal a vyskočil na stůl. Trochu jsem to nechápala.. Ale už to není to malé nevinné koťátko, bude z něj šikulka! *nakreslený smajlík*
Další rozhlas.. Alert... Žádal slečnu Carimelle Wang do vstupní síně. Roztřásla jsem se a pocítila jsem příval strachu. Ne.. Mám tam jít, nebo ne? Nakonec jsem se odvážila a pomalu tam šla. Zadek mě následoval, asi se beze mě bojí být v neznámých místech.
Došla jsem tam, spatřila zelený plášť... Mračil se na mě a vzal si mě stranou. Jen jsem pozdravila a jeho kroky následovala. Prý si mám jít po večeři odpykat školní trest, u něj v kabinetě. Mráz mi proplul po zádech. Když jsem viděla jeho výraz.. Bála jsem se ho! 3la z něj hrůza a děs!
Pak se mi stal ale strašlivý trapas, na který asi dlouho nezapomenu. Profesor pomalu odcházel a Zadek šel za ním. Bohužel jsem to zaznamenala až po pár minutách, kdy jsem se za nimi rozběhla a hlasitě volala: ,,ZADKU!". Dohnala jsem je, popadla kocoura do rukou.. Jenže.. V tu chvíli se profesor podrázděně otočil, probodl mě pohledem a utrousil něco ve smyslu ,,Prosím?". Jen jsem zrudla a beze slova utekla.
Asi si myslel, že to volám na něj.
Všimla jsem si Jordyho, Mitchie a Dannyho. Svěřila jsem se jim o školním trestu a o svém strachu. Danny mě vzal za ruku a uklidňoval, šli jsme se projít. Pak ale šel na lektvary, tak jsem ho doprovodila a zatím se s ním rozkloučila.
Ve sklepení jsem narazila na pravou Katherine Spirit. Oslovila jsem ji a začala se omlouvat. Nevím, jestli to vzala, nebo ne, jen kývala a něco zmateně mumlala. Doufám, že to byla vůbec ona.
Přišel čas na trest. Vzala jsem s sebou i Zadka, aby mi sloužil jako talisman a aby mě jeho přítomnost uklidňovala. Jako kdybych si s sebou vzala Dannyho, protože v Zadku JE kousek Dannyho.. Je to přece dárek od něj. Profesor mi dal za trest napsat esej na téma ,,Jak může lež ublížit člověku". Trošku jsem to okecala tím, že to je jako když člověk jí Bertíkovu fazolku, takže to spíš byla esej o sladkostech.. Ale potrestat mě za to snad nemůže.
Najednou byl moc milý, ještě mi k tomu přinesl vynikající horkou čokoládu a dokonce se i usmál! Veškerý strach spojený s ním ze mě spadl, není to žádný zlý černokněžník, ale jen pán, co dělá svou práci. To bylo asi tím předsudkem, že je to kolejní Zmijozelu...
Odvedl mě na kolej, popřál dobrou noc a já vešla. U stolu jsem spatřila Hay, která mě taky předtím uklidňovala a držela palce na ten trest. Chvilku jsme si tam povídaly, když vyšli po schodech Danny s Jordym. Už od rána mě přemlouvali, že chtějí po večerce ven a ať jdu s nimi. Já se ale děsně bála! Nechtěla jsem nic riskovat, obzvlášť po tom včerejšku.. Ne, nemůžu. Poděkovala jsem a odmítla.
Zopakovala jsem jim vše, co jsem právě řekla Hay, chvilku jsme tam všichni seděli... A pak z kluků vypadlo, že mají za pět minut sraz s Mitchie v jedné chodbě mezi nebelvírskou a Havraspárskou společenskou místností TO není přece tak daleko.. Uvažovala jsem, že bych tam zašla taky, vždyť to je kousek.. Převlékla jsem se do černého oblečení a nechala se tedy vyhecovat.
Hrozně jsem se bála, úplně děsně... Trošku jsem se i klepala, pozorně koukala, jestli náhodou nikdo nejde, plížila se, tiskla ke zdi... ale dobré. Spatřili jsme Mitchie před těmi dívčími záchodky a všichni jsme pro jistotu zapadli dovnitř. Opřeli jsme se o zeď, povídali si.. Mitchi si vyměnila s Jordym plášť. Smáli jsme se tomu, že je Danny a Jordy na chlapeckých záchodcích..
Najednou se otevřely dveře... A v nich Alashama. Překvapeně na nás koukla, ale usmála se a pozdravila nás. Zeptala se, jestli je tam taková fronta, že tam věšichni čekáme. Bez rozmyslu jsem rychle vyblekotala, že ano, že tu čekáme už od večeře a že na chlapeckých záchodcích je to ještě horší, proto jsou tu i kluci. Ona se rozesmála a zapadla do jedné z kabinek, pochopitelně prázdné.
Když vyšla ven, začala si s námi dokonce povídat.. Tlukot mého srdce se konečně vrátil do normální frekvence, nevypadalo to totiž, že by nás Ala chtěla potrestat. Vážně jsem civěla, když nám ještě začala dávat tipy, jak být po večerce méně nápadnější, kam chodit a tak podobně.
Po chvíli se s námi rozloučila a řekla, že nám dává dvě minuty na to, abychom šli spát. Zavřela dveře a zmizela z dohledu.
V tu chvíli mě napadlo něco ďábelského! Když už má Mitchie náš plášť.. Co kdybychom ji propašovali k nám na kolej? Sdílela jsem tento nápad i s ostatními, kteří se ale rozesmáli, že mě to napadlo "opravdu brzo". Vešli jsme tedy k nám, pošeptala jsem Mitchie heslo.. A bylo to. Opravdu byla u nás na koleji a chovala se, jako doma. Rozhlasem se ozval nějaký uřícený hlas, že prosí okamžitě všechny profesory a slečnu ošetřovatelku k dělům.
Domysleli jsme si, že se tam zjevně něco stalo. Po pár minutách se Jordy ozval, že má strašnou chuť se tam jít podívat. Nesouhlasila jsem ,to už si fakt dovolit nemůžu! Vždyť tam bude i Alert, což by byl opravdu průšvih! Oni mě ale doslova vyhecovali, tak mi nic jiného nezbylo, chtěla jsem zapadnout.
Pomalu jsme tam nenápadně šli, naštěstí nás nikdo nenachytal. Byli už jsme jen jednu chodbu od oněch děl a šeptem se domlouvali, kdo z nás se tam pokusí nenápadně nahlédnout, co se stalo. Nakonec jsme se tam přimáčklí ke zdi plížili všichni.. Když jsem najednou na zlomek sekundy periferním viděním zaznamenala jakýsi neznámý plášť, který se mihnul kolem nás a letěl za námi. Okamžitě jsme se dali na útěk a snažili jsme se neroztrhnout, ale nakonec jsme s Dannym zbyli sami a ty dva někde ztratili. Lámali jsme si s tím hlavu, ale došli jsme zpět na kolej a zjistili, že oni tam jsou už dávno.
Nakonec jsme se rozhodli ,že tam u nás schováme Mitchie i přes noc. Kdyby se te|ď vrátila takhle pozdě k sobě, měla by z toho průšvih..
Pak jsem usnula v křesle, byla jsem z toho lítání hodně vyčerpaná. Probudila jsem se asi po hodině a domlouvali jsme se, kdo kde bude spát, nebo spíš kam Mitchie ukryjeme. Schovala jsem ji tedy k sobě do pokoje a kluci šli k sobě. Sayuri už tvrdě spala, takže ji "vetřelec" neprobudil.
Jsem zvědavá, jak to bude zítra a jak Mitchie nenápadně dostaneme ven.
Ráno jsem se probudila na ošetřovně. Rychle jsem se převlékla a šla za Sayakou, aby mě pustila. Nikde však nebyla, ani profesor Dikobraz. Chvíli jsem si tam tak sedla na lavičku a čekala, po chvíli jsem se ale začínala nudit, tak jsem si v té knihovničce půjčila tři knížky a během čekání jsem je stihla všechny přečíst.
Pak naštěstí dorazili, tak jsem knihy vrátila, nasnídala se, poděkovala a vyšla ven.
Udělala jsem si menší procházku hradem a šla rovnou na oběd. Mimochodem, ještě jedna věcička stojí za zmínku - během dopoledne se rozlehlo po hradě Alertovo hlášení, že prosí do svého kabinetu slečnu Katherine Spirit. Když jsem se nadlábla, vydala jsem se do spolky, kde jsem pustila Zadka z pokoje, aby se trochu proběhl. Viděla jsem po dlouhé době Sayuri, ale působila na mě trochu.. zvláštně. Asi s ní lomcuje puberta. Byla taková zamlklá a nevrlá. Takhle se chová mamka, když má své dny, ano ano.. Ale kdyby to s tím souviselo, tak by musela Sayuri menstruovat nonstop. Po chvíli se tam stavil i Jeff, se kterým jsem si povídala. Z ničeho nic mi Zadek vyskočil z klína a rozběhl se na druhý konec místnosti. Co se to děje? Vzpamatovala jsem se a letěla za ním. Najednou se vyškrábal na židli, skočil, zamňoukal a vyskočil na stůl. Trochu jsem to nechápala.. Ale už to není to malé nevinné koťátko, bude z něj šikulka! *nakreslený smajlík*
Další rozhlas.. Alert... Žádal slečnu Carimelle Wang do vstupní síně. Roztřásla jsem se a pocítila jsem příval strachu. Ne.. Mám tam jít, nebo ne? Nakonec jsem se odvážila a pomalu tam šla. Zadek mě následoval, asi se beze mě bojí být v neznámých místech.
Došla jsem tam, spatřila zelený plášť... Mračil se na mě a vzal si mě stranou. Jen jsem pozdravila a jeho kroky následovala. Prý si mám jít po večeři odpykat školní trest, u něj v kabinetě. Mráz mi proplul po zádech. Když jsem viděla jeho výraz.. Bála jsem se ho! 3la z něj hrůza a děs!
Pak se mi stal ale strašlivý trapas, na který asi dlouho nezapomenu. Profesor pomalu odcházel a Zadek šel za ním. Bohužel jsem to zaznamenala až po pár minutách, kdy jsem se za nimi rozběhla a hlasitě volala: ,,ZADKU!". Dohnala jsem je, popadla kocoura do rukou.. Jenže.. V tu chvíli se profesor podrázděně otočil, probodl mě pohledem a utrousil něco ve smyslu ,,Prosím?". Jen jsem zrudla a beze slova utekla.
Asi si myslel, že to volám na něj.
Všimla jsem si Jordyho, Mitchie a Dannyho. Svěřila jsem se jim o školním trestu a o svém strachu. Danny mě vzal za ruku a uklidňoval, šli jsme se projít. Pak ale šel na lektvary, tak jsem ho doprovodila a zatím se s ním rozkloučila.
Ve sklepení jsem narazila na pravou Katherine Spirit. Oslovila jsem ji a začala se omlouvat. Nevím, jestli to vzala, nebo ne, jen kývala a něco zmateně mumlala. Doufám, že to byla vůbec ona.
Přišel čas na trest. Vzala jsem s sebou i Zadka, aby mi sloužil jako talisman a aby mě jeho přítomnost uklidňovala. Jako kdybych si s sebou vzala Dannyho, protože v Zadku JE kousek Dannyho.. Je to přece dárek od něj. Profesor mi dal za trest napsat esej na téma ,,Jak může lež ublížit člověku". Trošku jsem to okecala tím, že to je jako když člověk jí Bertíkovu fazolku, takže to spíš byla esej o sladkostech.. Ale potrestat mě za to snad nemůže.
Najednou byl moc milý, ještě mi k tomu přinesl vynikající horkou čokoládu a dokonce se i usmál! Veškerý strach spojený s ním ze mě spadl, není to žádný zlý černokněžník, ale jen pán, co dělá svou práci. To bylo asi tím předsudkem, že je to kolejní Zmijozelu...
Odvedl mě na kolej, popřál dobrou noc a já vešla. U stolu jsem spatřila Hay, která mě taky předtím uklidňovala a držela palce na ten trest. Chvilku jsme si tam povídaly, když vyšli po schodech Danny s Jordym. Už od rána mě přemlouvali, že chtějí po večerce ven a ať jdu s nimi. Já se ale děsně bála! Nechtěla jsem nic riskovat, obzvlášť po tom včerejšku.. Ne, nemůžu. Poděkovala jsem a odmítla.
Zopakovala jsem jim vše, co jsem právě řekla Hay, chvilku jsme tam všichni seděli... A pak z kluků vypadlo, že mají za pět minut sraz s Mitchie v jedné chodbě mezi nebelvírskou a Havraspárskou společenskou místností TO není přece tak daleko.. Uvažovala jsem, že bych tam zašla taky, vždyť to je kousek.. Převlékla jsem se do černého oblečení a nechala se tedy vyhecovat.
Hrozně jsem se bála, úplně děsně... Trošku jsem se i klepala, pozorně koukala, jestli náhodou nikdo nejde, plížila se, tiskla ke zdi... ale dobré. Spatřili jsme Mitchie před těmi dívčími záchodky a všichni jsme pro jistotu zapadli dovnitř. Opřeli jsme se o zeď, povídali si.. Mitchi si vyměnila s Jordym plášť. Smáli jsme se tomu, že je Danny a Jordy na chlapeckých záchodcích..
Najednou se otevřely dveře... A v nich Alashama. Překvapeně na nás koukla, ale usmála se a pozdravila nás. Zeptala se, jestli je tam taková fronta, že tam věšichni čekáme. Bez rozmyslu jsem rychle vyblekotala, že ano, že tu čekáme už od večeře a že na chlapeckých záchodcích je to ještě horší, proto jsou tu i kluci. Ona se rozesmála a zapadla do jedné z kabinek, pochopitelně prázdné.
Když vyšla ven, začala si s námi dokonce povídat.. Tlukot mého srdce se konečně vrátil do normální frekvence, nevypadalo to totiž, že by nás Ala chtěla potrestat. Vážně jsem civěla, když nám ještě začala dávat tipy, jak být po večerce méně nápadnější, kam chodit a tak podobně.
Po chvíli se s námi rozloučila a řekla, že nám dává dvě minuty na to, abychom šli spát. Zavřela dveře a zmizela z dohledu.
V tu chvíli mě napadlo něco ďábelského! Když už má Mitchie náš plášť.. Co kdybychom ji propašovali k nám na kolej? Sdílela jsem tento nápad i s ostatními, kteří se ale rozesmáli, že mě to napadlo "opravdu brzo". Vešli jsme tedy k nám, pošeptala jsem Mitchie heslo.. A bylo to. Opravdu byla u nás na koleji a chovala se, jako doma. Rozhlasem se ozval nějaký uřícený hlas, že prosí okamžitě všechny profesory a slečnu ošetřovatelku k dělům.
Domysleli jsme si, že se tam zjevně něco stalo. Po pár minutách se Jordy ozval, že má strašnou chuť se tam jít podívat. Nesouhlasila jsem ,to už si fakt dovolit nemůžu! Vždyť tam bude i Alert, což by byl opravdu průšvih! Oni mě ale doslova vyhecovali, tak mi nic jiného nezbylo, chtěla jsem zapadnout.
Pomalu jsme tam nenápadně šli, naštěstí nás nikdo nenachytal. Byli už jsme jen jednu chodbu od oněch děl a šeptem se domlouvali, kdo z nás se tam pokusí nenápadně nahlédnout, co se stalo. Nakonec jsme se tam přimáčklí ke zdi plížili všichni.. Když jsem najednou na zlomek sekundy periferním viděním zaznamenala jakýsi neznámý plášť, který se mihnul kolem nás a letěl za námi. Okamžitě jsme se dali na útěk a snažili jsme se neroztrhnout, ale nakonec jsme s Dannym zbyli sami a ty dva někde ztratili. Lámali jsme si s tím hlavu, ale došli jsme zpět na kolej a zjistili, že oni tam jsou už dávno.
Nakonec jsme se rozhodli ,že tam u nás schováme Mitchie i přes noc. Kdyby se te|ď vrátila takhle pozdě k sobě, měla by z toho průšvih..
Pak jsem usnula v křesle, byla jsem z toho lítání hodně vyčerpaná. Probudila jsem se asi po hodině a domlouvali jsme se, kdo kde bude spát, nebo spíš kam Mitchie ukryjeme. Schovala jsem ji tedy k sobě do pokoje a kluci šli k sobě. Sayuri už tvrdě spala, takže ji "vetřelec" neprobudil.
Jsem zvědavá, jak to bude zítra a jak Mitchie nenápadně dostaneme ven.
středa 24. dubna 2013
Průšvih
Právě ti milý deníčku píšu z ošetřovny. Ano, je to tak, je večer, podle mých hodinek několik minut před půlnocí. Na nočním stolku mám položenou svíčku a píšu, ležím v té známé modré posteli, kde už jsem přenocovala snad třikrát... Ještě, že si tě nosím všude s sebou!
Ano, je to tak. Teprve druhý.. počkat, vlastně první! První den na hradě, když nepočítám příjezd a já už se zapletla do hrozné šlamastiky. Přemýšlím, jak to tu sepsat, aniž by má ruka musela utrpět nějaké újmy na zdraví, je to totiž na opravdu dlouhé vyprávění. Pokusím se to nějak zestručnit.
Probudila jsem se asi hodinu před obědem. Takový nezvyk, vstávat zase v tom obrovském červeném luxusním pokoji... Zadek ležel vedle mě na peřině a spokojeně vrněl. Rozhodla jsem se, že ho nebudu budit, jen jsem se tiše převlékla, hodila do sebe jablko s koláčem a sešla schody dolu do společenské místnosti.
Seděl tam Danny a už vypadal mnohem lépe. Dali jsme se na chvilku do řeči a tak nějak jsme naplánovali, že ho večer vezmu na další prohlídku hradu. Nadšeně souhlasil, tak jsem mu zatím dala pusu na rozloučenou a šla najít Mitchie.
Chvilku jsem s ní byla, už si to opravdu nepamatuju do detailů.. Vím jen, že se k nám po chvíli připojil Jordy. Všimla jsem si, že se na sebe tak dívají.. Hodili by se k sobě! Nechala jsem je schválně o samotě a šla jsem se pořádně nadlábnout k obědu.
Chvilku jsem si povídala s Bell a řekla jsem ji o barvě na vlasy, co jsem si koupila. Chtěla jsem si je obarvit, tak jsem ji poprosila, jestli by mi s tím nepomohla, protože si bohužel nevidím na druhou stranu hlavy a určitě bych to pokazila. Souhlasila, tak jsme se vydaly do koupelen a přemýšlely, jaká barva by se ke mě hodila Bell si to už vzala do ruky, sundala z lahvičky víčko.. Když ve mně najednou hrklo, že si vlasy barvit vlastně nechci, že mám hezkou barvu, že by mě babička zabila, kdybych něco takového udělala... Raději až za pár let. Bez jediného slůvka jsem utekla. Ještě jsem po cestě potkala Hayley a nabídla jí, jestli večer nechce jít na menší prohlídku s námi. Nadšeně souhlasilo a vypadalo to, že má ve mě důvěru. Podle jejího výrazu jsem usoudila, že by ji ani ve snu nenapadlo, že bych mohla dopustit nějaké chycení.
Večer mi Danny šel ukázat svůj pokoj. Má to tam opravdu nádherné! Sedli jsme si na postel a domluvili se o tom výletě. Rozhodla jsem, že se budeme v případě chycení vydávat za někoho jiného a hrozně dlouho jsme uvažovali, za koho. Napadl nás někdo z Havraspáru, protože je jejich kolej nedaleko od naší a v případě, že by nás jen nějaký prefekt poslal zpět na kolej jsme mohli předstírat, že tam jdeme a pak nenápadně utéct k nám.
První, kdo mě při slově "Havraspár" napadl byla Katherine Star. Ta je ale o hodně starší a vyšší, to ne... Ale věděla jsem, že se mnou do ročníku chodí ještě jedna Katherine, která nosívá modré pláště.. Dlouho jsem si nemohla vybavit jméno a pak jsem na to přišla! Katherine Spirit! Která se často pohybuje ve společnosti Dominica Meynoldse, takže falešná identita pro Dannyho byla jasná.
Převlékli jsme se do méně nápadnějšího oblečení a kolem desáté hodiny sešli schody ke krbu. Sedli jsme se k Hay a seznamovali jsme ji s naším plánem. V tom jsem si ale všimla, že Danny usnul.. Spal tk tvrdě, že by bylo hodně těžké ho probudit. Tak jsem vytáhla jen Hay a vymyslela jí jméno Alissia Alterey.
Problém byl, že jsem vůbec nevěděla, jak se tyto holky chovají, znám je jen od vidění..
Prošli jsme pár chodeb, když se tam z ničeho nic zjevila Mitchie. Hrozně jsem se ji lekla, opravdu jsem neměla moc daleko do zástavy srdce! Připojila se k naší výpravě a šli jsme dál. Když najednou... Jsem kousek ve sklepení spatřila Tonyho Poula. Rozběhl se za námi a snažil se nás chytit. Letěla jsem, co mi nohy stačily a když už to vypadalo, že to mám skoro v kapse.. jsem najednou ucítila pevný stisk ruky. Bylo to marné.. Je to silák, jen tak jsem se mu nemohla vykroutit.. Hayley si mezitím někam vesele běžela. V tu chvíli jsem na ni byla naštvaná, ale teď bych si nejradši dala facku! Nezazlívám jí to, udělala dobře. DOufám, že se vrátila v pořádku na kolej.
Tony mě odtáhl do vstupní síně, kde byla i Clara. Škemrala jsem, aby mě nechali jít, když to nezabralo na něj, zkusila jsem to i na Modrovlásku.. Nikdo ale neustoupil a po chvíli mě nemilosrdný prefekt předal jakémusi novému profesorovi, který mě čapl za ruku snad ještě pevněji. Z druhé strany držel nějakého prváka, kterého znám z kotle. Také Havraspárčan a upřímně řečeno na mě působí, jako trouba.
Gordon Albert (profesor) nás dotáhl až do svého kabinetu, kde jsme se měli posadit.. A už vyzvídal. Chvilku jsem se tam jen třásla a nezmohla se na slovo, tak se ujal řeči ten prvák a říkal něco ve smyslu, že se jen ztratil. On mu to uznal a když se otočil ke mě, věděla jsem, že je to ztracené.. Budu schopna zalhat, aniž bych zrudla, nebo se rozbrečela? Udělala jsem to nejzbabělejší, co jsem mohla, aniž bych si to předtím promyslela. Bleskurychle jsem vyskočila ze židle a řítila se ke dveřím, které jsem se silou pokoušela otevřít. Lomcovala jsem za kliku, ale bezúspěšně. Nezbývalo nic jiného, než si jít zahanbeně znovu sednout a dělat, že se vůůbec nic nestalo.
Rozhodla jsem se, že se tedy rozpovídám. Vydávala jsem se za Katherine Star z Havraspáru, přesvědčivě jsem se na něj koukala a vážně mi to vycházelo! Nijak jsem se neprozradila. On si ale pak vzpomněl, že slyšel, jak na mě někdo mluví jako na Carimelle..To už jsem trošičku zrudla a popřela to. Rozhodl se, že nás tedy odvede zpět na kolej.
Před jejich kolejkou jsem zjistila, že nemají heslo, nýbrž otázku. Profesor zkoušel všemožné varianty odpovědí, o kterých si myslel, že jsou správné. Přišlo mi to komické tak, že jsem se i přes ten hrozný strach a třesoucích se nohy dokázala zasmát. Vzpomněla jsem si ale, že se přece vydávám za dívku z Havraspáru! Musím předstírat, že jsem moudrá a chytrá, abych tomu přidala na důvěřivosti!
Nakonec jsme se nevímjak dostali dovnitř. První, čeho jsem si všimla bylo, že to tam mají úchvatně nádherné. Hned pak jsem postřehla pravou Katherine Spirit, jak stojí přímo u dveří.. A bylo to v háji. Profesor se zeptal, jestli jsem JÁ z Havraspáru, jestli se jmenuji Katherine... Ta holka na mě chudák tak zmateně zírala. Musím jí někdy v brzké době najít a omluvit se!
Najednou jsem ucítila, jak se mi začal vysoušet krk. Z očí tekly proudy vody a když jsem si ohmátla obličej, potvrdily se mé nejhorší obavy. Otekla jsem. Hned pak jsem očima vyhledala sovu, která stála vlastně přímo předemnou a zírala na mě! TeĎ se určitě prozradím! Řekla bych totiž, že jsem jediný alergik na škole.
Profesor nechápal, co se to děje a proč se to stalo. Já začala hrozně moc kuckat, po chvíli jsem se nemohla ani nadechnout, dusila jsem se a byla jsem ráda, že jsem neviděla svůj odraz v zrcadle, jen jsem cítila, jak oteékám a otékám čím dál víc.
Když se učitel trochu vzpamatoval, bez váhání mě vzal do náruče a upaloval se mnou na ošetřovnu. Nebyla jsem schopna vydat ani hlásku, vážně jsem měla pocit, že tohle je konec, že se udusím. Zabušil na dveře, otevřela Sayaka, vedle ní její Dikobraz... Dál už si toho moc nepamatuju, myslím, že mi ten nedostatek kyslíku trochu otupěl smysly.
Jen si vybavuju, jak zapíjím prášek... A už jsem se alespoň trošku nadechla. G. Albert byl doopravdy zmatený a všimla jsem si, že je trošku bledý.
Snažila jsem se zmateně říct, že jsem Katherine Spirit, v tu chvíli mi ale Sayaka lehce poklepala na rameno a nenápadně mi gestem ukázala, že mám být zticha. Pochopila jsem, nesmím to nijak zhoršit, budu tedy zticha. Může to vlastně ale být horší?
Say zavelela, že si mě přes noc nechá na ošetřovně a profesor konečně odešel. Trochu přísně se na mě ti dva dívali a Say mi vysvětlila, že to je naposled, co mě tahá z takové šlamastiky, dokud se budu vydávat za někoho jiného. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak mi slečna ošetřovatelka přirostla k srdci. Vždyť ošetřovna je takový můj třetí domov, jsem tam skoro pořád! A Sayaka mi už nejednou zachránila nejen život, ale i nervy, kůži a tak dále.
Šla mi připravit lůžko a zůstala jsem tam sama s Dikobrazem. Koukal se na mě a tomu jsem se chtěla vyhnout, tak jsem rychle upalovala na toaletu a k umyvadlu. Když jsem se spatřila v zrcadle, vážně jsem se zděsila. Takhle opuchlá jsem snad ještě nikdy nebyla! A ta představa, že to před pár desítkami minut bylo ještě horší.. No fuj! Asi to musela být nějaká infikovaná sova, jinak si to nedokážu vysvětlit.
Ještě mi chvíli promlouval do duše i pan profesor Dikobraz. Raději už jsem se rozhodla, že se nebudu k ničemu vyjadřovat, jen jsem poslušně kývala a přitakávala.
Konečně jsem se dostala do ložnice.. V bezpečí.. Alespoň pro zatím. Mám na sobě to bílé ošklivé nemocniční pyžamo, které mi jen tak mimochodem musel ještě Dikobraz vysušit. Ne, nepočůrala jsem se, vím, že to tak vyznělo, jen jsem se polila džusem a měla jsem celé triko mokré.
TeĎ už pomalu usínám.. Ale bojím se zítřka. Bojím se následků. Co když za to dostanu nějaký trest? A jak je na tom Hayley? Co když ona má trest, co když jí někde mučí v té mučírně? Co když mi strhnou body? A teĎ to nejhorší.. CO když mě vyloučí z bradavické školy čar a kouzel?
Jedno je teď jisté - Už nikdy nejdu po večerce ven!
Ano, je to tak. Teprve druhý.. počkat, vlastně první! První den na hradě, když nepočítám příjezd a já už se zapletla do hrozné šlamastiky. Přemýšlím, jak to tu sepsat, aniž by má ruka musela utrpět nějaké újmy na zdraví, je to totiž na opravdu dlouhé vyprávění. Pokusím se to nějak zestručnit.
Probudila jsem se asi hodinu před obědem. Takový nezvyk, vstávat zase v tom obrovském červeném luxusním pokoji... Zadek ležel vedle mě na peřině a spokojeně vrněl. Rozhodla jsem se, že ho nebudu budit, jen jsem se tiše převlékla, hodila do sebe jablko s koláčem a sešla schody dolu do společenské místnosti.
Seděl tam Danny a už vypadal mnohem lépe. Dali jsme se na chvilku do řeči a tak nějak jsme naplánovali, že ho večer vezmu na další prohlídku hradu. Nadšeně souhlasil, tak jsem mu zatím dala pusu na rozloučenou a šla najít Mitchie.
Chvilku jsem s ní byla, už si to opravdu nepamatuju do detailů.. Vím jen, že se k nám po chvíli připojil Jordy. Všimla jsem si, že se na sebe tak dívají.. Hodili by se k sobě! Nechala jsem je schválně o samotě a šla jsem se pořádně nadlábnout k obědu.
Chvilku jsem si povídala s Bell a řekla jsem ji o barvě na vlasy, co jsem si koupila. Chtěla jsem si je obarvit, tak jsem ji poprosila, jestli by mi s tím nepomohla, protože si bohužel nevidím na druhou stranu hlavy a určitě bych to pokazila. Souhlasila, tak jsme se vydaly do koupelen a přemýšlely, jaká barva by se ke mě hodila Bell si to už vzala do ruky, sundala z lahvičky víčko.. Když ve mně najednou hrklo, že si vlasy barvit vlastně nechci, že mám hezkou barvu, že by mě babička zabila, kdybych něco takového udělala... Raději až za pár let. Bez jediného slůvka jsem utekla. Ještě jsem po cestě potkala Hayley a nabídla jí, jestli večer nechce jít na menší prohlídku s námi. Nadšeně souhlasilo a vypadalo to, že má ve mě důvěru. Podle jejího výrazu jsem usoudila, že by ji ani ve snu nenapadlo, že bych mohla dopustit nějaké chycení.
Večer mi Danny šel ukázat svůj pokoj. Má to tam opravdu nádherné! Sedli jsme si na postel a domluvili se o tom výletě. Rozhodla jsem, že se budeme v případě chycení vydávat za někoho jiného a hrozně dlouho jsme uvažovali, za koho. Napadl nás někdo z Havraspáru, protože je jejich kolej nedaleko od naší a v případě, že by nás jen nějaký prefekt poslal zpět na kolej jsme mohli předstírat, že tam jdeme a pak nenápadně utéct k nám.
První, kdo mě při slově "Havraspár" napadl byla Katherine Star. Ta je ale o hodně starší a vyšší, to ne... Ale věděla jsem, že se mnou do ročníku chodí ještě jedna Katherine, která nosívá modré pláště.. Dlouho jsem si nemohla vybavit jméno a pak jsem na to přišla! Katherine Spirit! Která se často pohybuje ve společnosti Dominica Meynoldse, takže falešná identita pro Dannyho byla jasná.
Převlékli jsme se do méně nápadnějšího oblečení a kolem desáté hodiny sešli schody ke krbu. Sedli jsme se k Hay a seznamovali jsme ji s naším plánem. V tom jsem si ale všimla, že Danny usnul.. Spal tk tvrdě, že by bylo hodně těžké ho probudit. Tak jsem vytáhla jen Hay a vymyslela jí jméno Alissia Alterey.
Problém byl, že jsem vůbec nevěděla, jak se tyto holky chovají, znám je jen od vidění..
Prošli jsme pár chodeb, když se tam z ničeho nic zjevila Mitchie. Hrozně jsem se ji lekla, opravdu jsem neměla moc daleko do zástavy srdce! Připojila se k naší výpravě a šli jsme dál. Když najednou... Jsem kousek ve sklepení spatřila Tonyho Poula. Rozběhl se za námi a snažil se nás chytit. Letěla jsem, co mi nohy stačily a když už to vypadalo, že to mám skoro v kapse.. jsem najednou ucítila pevný stisk ruky. Bylo to marné.. Je to silák, jen tak jsem se mu nemohla vykroutit.. Hayley si mezitím někam vesele běžela. V tu chvíli jsem na ni byla naštvaná, ale teď bych si nejradši dala facku! Nezazlívám jí to, udělala dobře. DOufám, že se vrátila v pořádku na kolej.
Tony mě odtáhl do vstupní síně, kde byla i Clara. Škemrala jsem, aby mě nechali jít, když to nezabralo na něj, zkusila jsem to i na Modrovlásku.. Nikdo ale neustoupil a po chvíli mě nemilosrdný prefekt předal jakémusi novému profesorovi, který mě čapl za ruku snad ještě pevněji. Z druhé strany držel nějakého prváka, kterého znám z kotle. Také Havraspárčan a upřímně řečeno na mě působí, jako trouba.
Gordon Albert (profesor) nás dotáhl až do svého kabinetu, kde jsme se měli posadit.. A už vyzvídal. Chvilku jsem se tam jen třásla a nezmohla se na slovo, tak se ujal řeči ten prvák a říkal něco ve smyslu, že se jen ztratil. On mu to uznal a když se otočil ke mě, věděla jsem, že je to ztracené.. Budu schopna zalhat, aniž bych zrudla, nebo se rozbrečela? Udělala jsem to nejzbabělejší, co jsem mohla, aniž bych si to předtím promyslela. Bleskurychle jsem vyskočila ze židle a řítila se ke dveřím, které jsem se silou pokoušela otevřít. Lomcovala jsem za kliku, ale bezúspěšně. Nezbývalo nic jiného, než si jít zahanbeně znovu sednout a dělat, že se vůůbec nic nestalo.
Rozhodla jsem se, že se tedy rozpovídám. Vydávala jsem se za Katherine Star z Havraspáru, přesvědčivě jsem se na něj koukala a vážně mi to vycházelo! Nijak jsem se neprozradila. On si ale pak vzpomněl, že slyšel, jak na mě někdo mluví jako na Carimelle..To už jsem trošičku zrudla a popřela to. Rozhodl se, že nás tedy odvede zpět na kolej.
Před jejich kolejkou jsem zjistila, že nemají heslo, nýbrž otázku. Profesor zkoušel všemožné varianty odpovědí, o kterých si myslel, že jsou správné. Přišlo mi to komické tak, že jsem se i přes ten hrozný strach a třesoucích se nohy dokázala zasmát. Vzpomněla jsem si ale, že se přece vydávám za dívku z Havraspáru! Musím předstírat, že jsem moudrá a chytrá, abych tomu přidala na důvěřivosti!
Nakonec jsme se nevímjak dostali dovnitř. První, čeho jsem si všimla bylo, že to tam mají úchvatně nádherné. Hned pak jsem postřehla pravou Katherine Spirit, jak stojí přímo u dveří.. A bylo to v háji. Profesor se zeptal, jestli jsem JÁ z Havraspáru, jestli se jmenuji Katherine... Ta holka na mě chudák tak zmateně zírala. Musím jí někdy v brzké době najít a omluvit se!
Najednou jsem ucítila, jak se mi začal vysoušet krk. Z očí tekly proudy vody a když jsem si ohmátla obličej, potvrdily se mé nejhorší obavy. Otekla jsem. Hned pak jsem očima vyhledala sovu, která stála vlastně přímo předemnou a zírala na mě! TeĎ se určitě prozradím! Řekla bych totiž, že jsem jediný alergik na škole.
Profesor nechápal, co se to děje a proč se to stalo. Já začala hrozně moc kuckat, po chvíli jsem se nemohla ani nadechnout, dusila jsem se a byla jsem ráda, že jsem neviděla svůj odraz v zrcadle, jen jsem cítila, jak oteékám a otékám čím dál víc.
Když se učitel trochu vzpamatoval, bez váhání mě vzal do náruče a upaloval se mnou na ošetřovnu. Nebyla jsem schopna vydat ani hlásku, vážně jsem měla pocit, že tohle je konec, že se udusím. Zabušil na dveře, otevřela Sayaka, vedle ní její Dikobraz... Dál už si toho moc nepamatuju, myslím, že mi ten nedostatek kyslíku trochu otupěl smysly.
Jen si vybavuju, jak zapíjím prášek... A už jsem se alespoň trošku nadechla. G. Albert byl doopravdy zmatený a všimla jsem si, že je trošku bledý.
Snažila jsem se zmateně říct, že jsem Katherine Spirit, v tu chvíli mi ale Sayaka lehce poklepala na rameno a nenápadně mi gestem ukázala, že mám být zticha. Pochopila jsem, nesmím to nijak zhoršit, budu tedy zticha. Může to vlastně ale být horší?
Say zavelela, že si mě přes noc nechá na ošetřovně a profesor konečně odešel. Trochu přísně se na mě ti dva dívali a Say mi vysvětlila, že to je naposled, co mě tahá z takové šlamastiky, dokud se budu vydávat za někoho jiného. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak mi slečna ošetřovatelka přirostla k srdci. Vždyť ošetřovna je takový můj třetí domov, jsem tam skoro pořád! A Sayaka mi už nejednou zachránila nejen život, ale i nervy, kůži a tak dále.
Šla mi připravit lůžko a zůstala jsem tam sama s Dikobrazem. Koukal se na mě a tomu jsem se chtěla vyhnout, tak jsem rychle upalovala na toaletu a k umyvadlu. Když jsem se spatřila v zrcadle, vážně jsem se zděsila. Takhle opuchlá jsem snad ještě nikdy nebyla! A ta představa, že to před pár desítkami minut bylo ještě horší.. No fuj! Asi to musela být nějaká infikovaná sova, jinak si to nedokážu vysvětlit.
Ještě mi chvíli promlouval do duše i pan profesor Dikobraz. Raději už jsem se rozhodla, že se nebudu k ničemu vyjadřovat, jen jsem poslušně kývala a přitakávala.
Konečně jsem se dostala do ložnice.. V bezpečí.. Alespoň pro zatím. Mám na sobě to bílé ošklivé nemocniční pyžamo, které mi jen tak mimochodem musel ještě Dikobraz vysušit. Ne, nepočůrala jsem se, vím, že to tak vyznělo, jen jsem se polila džusem a měla jsem celé triko mokré.
TeĎ už pomalu usínám.. Ale bojím se zítřka. Bojím se následků. Co když za to dostanu nějaký trest? A jak je na tom Hayley? Co když ona má trest, co když jí někde mučí v té mučírně? Co když mi strhnou body? A teĎ to nejhorší.. CO když mě vyloučí z bradavické školy čar a kouzel?
Jedno je teď jisté - Už nikdy nejdu po večerce ven!
Pozn: Screeny zvětšíte kliknutím :)
úterý 23. dubna 2013
Caribelvír
Prázdniny utekly rychle. Vážně, sama se tomu divím. Takhle rychle mi nikdy neutekly. Ale nedá se říct, že by mi to vadilo, do Bradavic jsem se moc těšila.
Dva dny před odjezdem za Dannym přišlo pár starších holek, že jim někoho připomíná. Jeho bratranec totiž s jednou z nich podle všeho chodil. Jmenuje se Katherine Star, je to taková ta fialová, jak jí kdysi ten starý pán v kotli říkal, že jí Bůh pomůže vrátit vlasy do původní barvy.
Řekla mu, že její staší kamarádka pořádá párty ve svém domě a jestli by tam nechtěl také jít. Danny to pochopitelně přijmul a než jsem se stačila nadechnout, byla jsem pozvána jako "Dannyho doprovod".
Bylo to tam moc fajn, dobře jsme se bavili. Chvíli jsme seděli u stolu a čvachtali se v bazéně. Pak jsme se všichni uvelebili na zem a hráli flašku, byla to velká sranda. Byla tam ta Gina, o které kdysi povídala Sayuri, že jí posílá výhružné dopisy. Trošku jsem to nechápala, na pohled mi G připadala celkem sympatická a v pohodě.. Nevím, co si o tom mám myslet. Sayuri by přece nelhala. Pak tam byla nějaká Rosalinda, které už to podle mě také táhne ke třicítce. Pak tam byla třeb Berry Eger, Marius Flamingo a ty další si už nepamatuju.
Popíjela se tam ohnivá whisky, já jsem si úplně omylem také lokla a musím říct, že to na mě bylo šíleně silné. Úplně mě z toho pálil krk. Ale člověk si asi časem zvykne, nevím...
Den před odjezdem už byl Danny takový zamlklý a pobledlý. Asi se děsil zařazování. Snažila jsem se ho nějak zaměstnat, sbírali jsme listy a květiny a pak je prodávali v lékárně. Ještě jsem si dokoupila pár drovbností, musím říct, že mi nezbyl ani galeon. Jen pár srpců. Za to si toho moc v Bradavicích nekoupím, no.. Letos asi budou chudé Vánoce.
Celý večer jsme seděli na zahradě před kotlem, venčili Zadka. Mám o něj strach, je to zatím takové malé drobné koťátko, že by ho mohl kdokoliv zašlápnout. Nespustím ho z očí.
Přesvědčovala jsem Dannyho, že se určitě dostane do Nebelvíru. On na mě ale vyštěkl, což mě dost zaskočilo.. Až pak dodal, že nechce do Nebelvíru, ale do Caribelvíru.
A byl tu den odjezdu. Už jsem měla zabaleno den předem a kufr jsem vzala k Dannymu do pokoje. A bylo to.. Opravdu budu Londýn na rok opouštět a vracím se do školy.
Ani nevím, jak se to stalo, ale úplně z ničeho nic jsme si toho rána začaly se slečnou Mitchie vykat.
Odjely jsme vlakem z nádraží.. Seděla jsem v kupé s Dannym, Jordym, Victorií, Zadkem a slečnou Michie. Všichni jsme si povídali, kromě Dannyho, který byl chudák zamlklý. Pokusy o jeho uklidnění byly neúspěšné.
Nakonec se dostal do Nebelvíru! Měla jsem takovou radost, že jsem ho div neumačkala! Z hostiny jsme se ale museli vypařit o něco dříve, jelikož byl Zadek trochu neklidný, mňoukal a pořád jako kdyby něco chtěl. Dala jsem ho do klece a pro jistotu ho pustila zatím proběhnout až na koleji. Venku by se asi bál, ikdyž bych řekla, že je hodně zvědavý.
Dostal napapat, vyvenčil se a byl zjevně spokojený. 3la jsem si vybalit věci do pokoje a rozhodla jsem se, že alespoň tam nechám Zadkovi úplně volný přístup. Nemůže být přece pořád v kleci. Jen si musím dávat pozor, když budu otevírat dveře. Vybalování trvalo šíleně dlouho. Vždycky ty věci pracně uklidím a pak se zas ocitnou naházené na hromadě.. Ach jo.
Dole jsem se seznámila s nováčky, je u nás také holčina jménem Hayley, která také vypadá moc sympaticky. Myslím, že by z nás třeba mohly být kamarádky.
Šla jsem Dannymu ukázat hrad, trochu ho tu provést. Ukázala jsem pár základních tajných chodeb, můj druhý domov neboli ošetřovnu, kde nás ale potkala Sayaka a poslala spát.
Vrátili jsme se tedy pomalu na kolej a Danny byl fakt unavený, že jsem ho poslala lehnout.
Mezitím jsem se rozhodla jít přivítat i mužskou delegaci. Ještě mám klíč od Mattova pokoje, tak jsem zaklepala, odemkla a chvilku jsem se seznamovala. Jordy je s ním na pokoji, je moc fajn. Všimla jsem si, že na něj Mitchie trochu dělá oči a upřímně by se k sobě hodili, ale on má přece Victorii.
Od rána jsme s Mitchie byly domluvené, že si dáme sraz dole u učebny lektvarů. Dorazila jsem na čas, po ní ale nebyly ani stopy. V tu chvíli jsem z dálky zahlédla nějakého zeleného člověka, no jasně, to je přece ona! Tak jsem na ni začala mluvit, oslovovat ji slečno Mitchie a tak podobně.. Až když na mě vyštěkl, co si to dovoluju jsem si uvědomila, že to není ona, ale nějaký nový profesor. Trapas jako prase!
V tu ránu se tam objevila i Mitchie a Clara Hembrey. Ptal se nás, kam jako jdeme. Vykoktala jsem ,že jdu na ošetřovnu. Když se mě zeptal proč, bez rozmyslu jsem odpověděla, že mě bolí šourek, aniž bych si uvědomila, že nic takového na svém dívčím těle nemám.
Pak ze mě vypadlo, že se omlouvám ,že jsem nová a že jsem tu první den. Když se ptal na kolej, odpověěděla jsem Havraspár. Skrčila jsem se, abych se o pár centimetrů zmenšila a předstírala třesoucí se prvačku. Mitchie se ani nezmohla na slovo, ta jen blekotala, že nikam nešla, že šla na kolej a tak podobně. Pak nám najednou Clara pošeptala: ,,Utíkejte!"
Poslechla jsem ji a všechny tři jsme se daly do běhu, každá na jinou stranu, což muselo vypadat dost komicky. Naštěstí mě už nikdo nechytil, tak jsem se poslušně vrátila na kolej a z výletu nic nebylo.
Na koleji jsem vše vyprávěla Mattovi a Jordymu, Danny už spal a nechtěla jsem ho kvůli blbostem budit. Těm dvěma to přišlo hodně komické, ale já jsem se vážně nemohla pomalu ani nadechnout z toho, jak jsem letěla rychle.
Po chvili Jordyho nenapadlo nic lepšího, než vypustit sovu, že... Cítila jsem ,jak na mě zase jde ta alergická reakce. Snažila jsem se vzdálit, ale té sovičce jsem se moc nelíbila, že mě ještě kousla do prstu. Byl celý oteklý a obrovský. Rozhodla jsem se, že s tím půjdu na ošetřovnu, špatně se mi dýchlo a měla jsem záchvaty kašle. Cestou mě ještě chytil nějaký jiný profesor. Když si mě ale prohlédl, pochopil, že nejsem jen na procházce a že se se mnou opravdu něco děje. Ptal se mě na jméno a kolej, pro jistotu jsem řekla, že jsem Mitchie Mack ze Zmijozelu, prvačka a že jsem tu nová. On mi to zbaštil a řekl, že mě tam odvede, protože jistě nevím, kde ta ošetřovna je.
Uvnitř byla Sayaka se svým dikobrazem, přivítali nás s úsměvem. Profesor odešel, já si sedla a Say hned pochopila, že jde o sovu, nebo o žlutý koberec. Přinesla mi prášek, který jsem spolkla a už jsem jen pociťovala, jak je to minutu od minuty lepší. Zvedla jsem se, poděkovala a ještě ji jen informovala o tom, že kdyby z toho byl náááhodou nějaký průšvih, tak se jmenuju Mitchie Mack a jsem ze Zmijozelu.
Když jsem odcházela, ještě se na mě podíval pan profesor Carey, usmál se a řekl jediné slovo: Dikobraz.
Odcházela jsem a přemýšlela, jak se o tomhle mohl dozvědět.. No aspoň už má přezdívku, ale stejně je to pro mne záhada.
Odešla jsem na pokoj a tentokrát už jsem opravdu unaveně padla na postel a během chvilky usnula. To lítání sem tam je pěkně vyčerpávající!
Už se těším na zítřek, na své nové kamarády, a hlavně na svého drahéh Dannyho!
Dva dny před odjezdem za Dannym přišlo pár starších holek, že jim někoho připomíná. Jeho bratranec totiž s jednou z nich podle všeho chodil. Jmenuje se Katherine Star, je to taková ta fialová, jak jí kdysi ten starý pán v kotli říkal, že jí Bůh pomůže vrátit vlasy do původní barvy.
Řekla mu, že její staší kamarádka pořádá párty ve svém domě a jestli by tam nechtěl také jít. Danny to pochopitelně přijmul a než jsem se stačila nadechnout, byla jsem pozvána jako "Dannyho doprovod".
Bylo to tam moc fajn, dobře jsme se bavili. Chvíli jsme seděli u stolu a čvachtali se v bazéně. Pak jsme se všichni uvelebili na zem a hráli flašku, byla to velká sranda. Byla tam ta Gina, o které kdysi povídala Sayuri, že jí posílá výhružné dopisy. Trošku jsem to nechápala, na pohled mi G připadala celkem sympatická a v pohodě.. Nevím, co si o tom mám myslet. Sayuri by přece nelhala. Pak tam byla nějaká Rosalinda, které už to podle mě také táhne ke třicítce. Pak tam byla třeb Berry Eger, Marius Flamingo a ty další si už nepamatuju.
Popíjela se tam ohnivá whisky, já jsem si úplně omylem také lokla a musím říct, že to na mě bylo šíleně silné. Úplně mě z toho pálil krk. Ale člověk si asi časem zvykne, nevím...
Den před odjezdem už byl Danny takový zamlklý a pobledlý. Asi se děsil zařazování. Snažila jsem se ho nějak zaměstnat, sbírali jsme listy a květiny a pak je prodávali v lékárně. Ještě jsem si dokoupila pár drovbností, musím říct, že mi nezbyl ani galeon. Jen pár srpců. Za to si toho moc v Bradavicích nekoupím, no.. Letos asi budou chudé Vánoce.
Celý večer jsme seděli na zahradě před kotlem, venčili Zadka. Mám o něj strach, je to zatím takové malé drobné koťátko, že by ho mohl kdokoliv zašlápnout. Nespustím ho z očí.
Přesvědčovala jsem Dannyho, že se určitě dostane do Nebelvíru. On na mě ale vyštěkl, což mě dost zaskočilo.. Až pak dodal, že nechce do Nebelvíru, ale do Caribelvíru.
A byl tu den odjezdu. Už jsem měla zabaleno den předem a kufr jsem vzala k Dannymu do pokoje. A bylo to.. Opravdu budu Londýn na rok opouštět a vracím se do školy.
Ani nevím, jak se to stalo, ale úplně z ničeho nic jsme si toho rána začaly se slečnou Mitchie vykat.
Odjely jsme vlakem z nádraží.. Seděla jsem v kupé s Dannym, Jordym, Victorií, Zadkem a slečnou Michie. Všichni jsme si povídali, kromě Dannyho, který byl chudák zamlklý. Pokusy o jeho uklidnění byly neúspěšné.
Nakonec se dostal do Nebelvíru! Měla jsem takovou radost, že jsem ho div neumačkala! Z hostiny jsme se ale museli vypařit o něco dříve, jelikož byl Zadek trochu neklidný, mňoukal a pořád jako kdyby něco chtěl. Dala jsem ho do klece a pro jistotu ho pustila zatím proběhnout až na koleji. Venku by se asi bál, ikdyž bych řekla, že je hodně zvědavý.
Dostal napapat, vyvenčil se a byl zjevně spokojený. 3la jsem si vybalit věci do pokoje a rozhodla jsem se, že alespoň tam nechám Zadkovi úplně volný přístup. Nemůže být přece pořád v kleci. Jen si musím dávat pozor, když budu otevírat dveře. Vybalování trvalo šíleně dlouho. Vždycky ty věci pracně uklidím a pak se zas ocitnou naházené na hromadě.. Ach jo.
Dole jsem se seznámila s nováčky, je u nás také holčina jménem Hayley, která také vypadá moc sympaticky. Myslím, že by z nás třeba mohly být kamarádky.
Šla jsem Dannymu ukázat hrad, trochu ho tu provést. Ukázala jsem pár základních tajných chodeb, můj druhý domov neboli ošetřovnu, kde nás ale potkala Sayaka a poslala spát.
Vrátili jsme se tedy pomalu na kolej a Danny byl fakt unavený, že jsem ho poslala lehnout.
Mezitím jsem se rozhodla jít přivítat i mužskou delegaci. Ještě mám klíč od Mattova pokoje, tak jsem zaklepala, odemkla a chvilku jsem se seznamovala. Jordy je s ním na pokoji, je moc fajn. Všimla jsem si, že na něj Mitchie trochu dělá oči a upřímně by se k sobě hodili, ale on má přece Victorii.
Od rána jsme s Mitchie byly domluvené, že si dáme sraz dole u učebny lektvarů. Dorazila jsem na čas, po ní ale nebyly ani stopy. V tu chvíli jsem z dálky zahlédla nějakého zeleného člověka, no jasně, to je přece ona! Tak jsem na ni začala mluvit, oslovovat ji slečno Mitchie a tak podobně.. Až když na mě vyštěkl, co si to dovoluju jsem si uvědomila, že to není ona, ale nějaký nový profesor. Trapas jako prase!
V tu ránu se tam objevila i Mitchie a Clara Hembrey. Ptal se nás, kam jako jdeme. Vykoktala jsem ,že jdu na ošetřovnu. Když se mě zeptal proč, bez rozmyslu jsem odpověděla, že mě bolí šourek, aniž bych si uvědomila, že nic takového na svém dívčím těle nemám.
Pak ze mě vypadlo, že se omlouvám ,že jsem nová a že jsem tu první den. Když se ptal na kolej, odpověěděla jsem Havraspár. Skrčila jsem se, abych se o pár centimetrů zmenšila a předstírala třesoucí se prvačku. Mitchie se ani nezmohla na slovo, ta jen blekotala, že nikam nešla, že šla na kolej a tak podobně. Pak nám najednou Clara pošeptala: ,,Utíkejte!"
Poslechla jsem ji a všechny tři jsme se daly do běhu, každá na jinou stranu, což muselo vypadat dost komicky. Naštěstí mě už nikdo nechytil, tak jsem se poslušně vrátila na kolej a z výletu nic nebylo.
Na koleji jsem vše vyprávěla Mattovi a Jordymu, Danny už spal a nechtěla jsem ho kvůli blbostem budit. Těm dvěma to přišlo hodně komické, ale já jsem se vážně nemohla pomalu ani nadechnout z toho, jak jsem letěla rychle.
Po chvili Jordyho nenapadlo nic lepšího, než vypustit sovu, že... Cítila jsem ,jak na mě zase jde ta alergická reakce. Snažila jsem se vzdálit, ale té sovičce jsem se moc nelíbila, že mě ještě kousla do prstu. Byl celý oteklý a obrovský. Rozhodla jsem se, že s tím půjdu na ošetřovnu, špatně se mi dýchlo a měla jsem záchvaty kašle. Cestou mě ještě chytil nějaký jiný profesor. Když si mě ale prohlédl, pochopil, že nejsem jen na procházce a že se se mnou opravdu něco děje. Ptal se mě na jméno a kolej, pro jistotu jsem řekla, že jsem Mitchie Mack ze Zmijozelu, prvačka a že jsem tu nová. On mi to zbaštil a řekl, že mě tam odvede, protože jistě nevím, kde ta ošetřovna je.
Uvnitř byla Sayaka se svým dikobrazem, přivítali nás s úsměvem. Profesor odešel, já si sedla a Say hned pochopila, že jde o sovu, nebo o žlutý koberec. Přinesla mi prášek, který jsem spolkla a už jsem jen pociťovala, jak je to minutu od minuty lepší. Zvedla jsem se, poděkovala a ještě ji jen informovala o tom, že kdyby z toho byl náááhodou nějaký průšvih, tak se jmenuju Mitchie Mack a jsem ze Zmijozelu.
Když jsem odcházela, ještě se na mě podíval pan profesor Carey, usmál se a řekl jediné slovo: Dikobraz.
Odcházela jsem a přemýšlela, jak se o tomhle mohl dozvědět.. No aspoň už má přezdívku, ale stejně je to pro mne záhada.
Odešla jsem na pokoj a tentokrát už jsem opravdu unaveně padla na postel a během chvilky usnula. To lítání sem tam je pěkně vyčerpávající!
Už se těším na zítřek, na své nové kamarády, a hlavně na svého drahéh Dannyho!
sobota 20. dubna 2013
Můj nový milášek
Podle nadpisu by se mohlo zdát, že jsem si našla nějakého nového kluka. To by mě teď ale ani v nejmenším nenapadlo! Koupila jsem si nového kocourka, o kterém se o pár řádků níže zmíním.
Mám Dannyho čím dál radši, miluju ho! Pořád na něj musím myslet. Je úplně jiný, než Matt a Jeff. Nevím v čem, ale prostě.. Jako kdyby přišel odjinud. Naoko zapadne do davu, z dálky vypadá, jako úplně obyčejný kluk. Každým dalším krokem k němu však nabývám pocitu, že je jiný, naprosto odlišný od ostatních.
Jeho krásné světlé vlasy, které na slunci září. Jeho krásné oči, které vypadají úplně, jako ty moje, až na to, že já je mám roztáhlejší po babičce.
Něco mě k němu prostě přitahuje a já si nedokážu vysvětlit, co to je.
Ráno jsem se probudila jako obvykle v pokoji, který jsme si s Bell a Mattem pronajali na začátku prázdnin v ubytovně. Rychle jsem se převlékla, umyla a letěla do kotle. Chtěla jsem už konečně vidět Dannyho, doufala jsem, že tam bude!
A byl. Seděl u toho stolu, svýma nádhernýma očima mířil kamsi do neznáma. Když jsem ho pozdravila, zvedl hlavu a usmál se na mě! Má naprosto dokonalý úsměv! Áááááá!
Sedla jsem si k němu a začali jsme si povídat. O kousek dál mi netrpělivě čekající dav prváků připomněl, že se otevírá příčná ulice. Naštěstí už mám vše koupené a nic dalšího jsem nechtěla, kromě červené legíny pouze na levou nohu. A taky... Snila jsem o tom, že bych si koupila kočičku, nebo kocourka. Na sovy mám alergii, ale čtyřnožce snáším dobře. Bohužel už ale nemám finanční prostředky, zbyl mi jen jeden galeon, který si šetřím do Bradavic kvůli vánočním dárkům. Svěřila jsem s s tím Dannymu.
Reagoval naprosto nečekaně, vážně jsem myslela, že ho v tu chvíli umačkám radostí!
Řekl mi, že pokud mu zbudou peníze, tak mi tu kočičku koupí. Nevěřila jsem svým uším.. Zvíře je tak drahá záležitost, a on že mi ji koupí? Musel to kvůli mě celé zopakovat, chtěla jsem se ujistit, že si se mnou moje uši jen tak nehrají, nebo že netrpím schizofrenií.
Byla jsem úplně nadšená, cítila jsem, jak se mi rozzářily oči, jak mě moje ústa nutila k tak širokému úsměvu, div se neroztrhla...
Začali jsme se s Dannym domlouvat, co to bude za kočičku. Chtěli jsem nějakou černou a chlupatou. Dlouho jsem ale nemohla přijít na žádné originální jméno a můj sponzor na tom byl tak nějak podobně. Hmm... Jako první jméno, co jsem plácla, bylo Zadek.
Danny se první smál, nevěděl, že to myslím opravdu vážně. Ale pak to tak nějak pochopil. Musí si na moje výlevy prostě zvykat, někdy jsem trochu šílenější povahy.
Ještě jsem váhali mezi těmito jmény: Chlupatý Zadek, Zadek, Zadeček... Nakonec to vyhrál Zadek, celým jménem Zadek Chlupatý VII.
Konečně se dveře otevřely a s nimi i vchod do Příčné ulice. Danny šel do banky, chvilku jsem tam čekala vedle něho a povídali jsme si.
Pak jsem se s ním na chvíli rozloučila, že se podívám do toho obchodu se zvířátky.
Vešla jsem dovnitř a nadšeně se podívala do klece se zvířátky. Zároveň jsem cítila, jak mi trochu opuchly tváře, to bylo kvůli těm sovám. Šla jsem ale dál od nich a dalo se to přežít. Nike bohužel nebyl žádný kocourek mých snů.
Vystála jsem frontu a začala se pana prodavače ptát, jestli náhodou nemají černého chlupatého kocoura. 5ekl, že ne, že lituje, ale že si asi budu muset přijít zítra. Nechtěla jsem se s tím jen tak smířit, tak jsem ho ještě prosila, jestli tu kočku nemůže nějak vykouzlit, nebo přeměnit nějakého prváka v kočku, nebo jestli není možnost, že by se těm kočkám vzadu narodilo černé kotě, zatímco se nedíval... Bez šance. Chudáka jsem ho tam otravovala pěkně dlouho, vypadal z toho pěkně na nervy.
Nakonec jsem se svěšenou hlavou odešla a zeptala se ho, jestli mám tedy přijít zítra.
Odpověď si pamatuju doteď, protože mě v duchu rozesmála: ,,Pokud z vás neskončím u Munga, tak ano."
Nakonec jsem se šla poradit s Dannym, jestli si tedy vezmeme toho hnědého kocourka, který taky vypadal docela hezky. Nějak jsem ho ukecala,on tam ale se mnou jít nemohl, protože stál ve frontě. Tak jsem si mezitím do zvěřince šla to koťátko vybrat, pojmenovat, seznámit se s ním a objednat klec a krmení. Pak tam přiběhl Danny, kterému mezitím držel nějaký kluk ve frontě na hůlky místo, zaplatil a letěl zpět. Byla jsem mu úplně neuvěřitelně vděčná.
Vzala jsem Zadka do náruče, zavřela ho do klece a pyšně vyšla ven na ulici. Danny už byl na řadě, tak se po chvíli vrátil. Koťátko se mu také moc líbilo!
Mám Dannyho čím dál radši, miluju ho! Pořád na něj musím myslet. Je úplně jiný, než Matt a Jeff. Nevím v čem, ale prostě.. Jako kdyby přišel odjinud. Naoko zapadne do davu, z dálky vypadá, jako úplně obyčejný kluk. Každým dalším krokem k němu však nabývám pocitu, že je jiný, naprosto odlišný od ostatních.
Jeho krásné světlé vlasy, které na slunci září. Jeho krásné oči, které vypadají úplně, jako ty moje, až na to, že já je mám roztáhlejší po babičce.
Něco mě k němu prostě přitahuje a já si nedokážu vysvětlit, co to je.
Ráno jsem se probudila jako obvykle v pokoji, který jsme si s Bell a Mattem pronajali na začátku prázdnin v ubytovně. Rychle jsem se převlékla, umyla a letěla do kotle. Chtěla jsem už konečně vidět Dannyho, doufala jsem, že tam bude!
A byl. Seděl u toho stolu, svýma nádhernýma očima mířil kamsi do neznáma. Když jsem ho pozdravila, zvedl hlavu a usmál se na mě! Má naprosto dokonalý úsměv! Áááááá!
Sedla jsem si k němu a začali jsme si povídat. O kousek dál mi netrpělivě čekající dav prváků připomněl, že se otevírá příčná ulice. Naštěstí už mám vše koupené a nic dalšího jsem nechtěla, kromě červené legíny pouze na levou nohu. A taky... Snila jsem o tom, že bych si koupila kočičku, nebo kocourka. Na sovy mám alergii, ale čtyřnožce snáším dobře. Bohužel už ale nemám finanční prostředky, zbyl mi jen jeden galeon, který si šetřím do Bradavic kvůli vánočním dárkům. Svěřila jsem s s tím Dannymu.
Reagoval naprosto nečekaně, vážně jsem myslela, že ho v tu chvíli umačkám radostí!
Řekl mi, že pokud mu zbudou peníze, tak mi tu kočičku koupí. Nevěřila jsem svým uším.. Zvíře je tak drahá záležitost, a on že mi ji koupí? Musel to kvůli mě celé zopakovat, chtěla jsem se ujistit, že si se mnou moje uši jen tak nehrají, nebo že netrpím schizofrenií.
Byla jsem úplně nadšená, cítila jsem, jak se mi rozzářily oči, jak mě moje ústa nutila k tak širokému úsměvu, div se neroztrhla...
Začali jsme se s Dannym domlouvat, co to bude za kočičku. Chtěli jsem nějakou černou a chlupatou. Dlouho jsem ale nemohla přijít na žádné originální jméno a můj sponzor na tom byl tak nějak podobně. Hmm... Jako první jméno, co jsem plácla, bylo Zadek.
Danny se první smál, nevěděl, že to myslím opravdu vážně. Ale pak to tak nějak pochopil. Musí si na moje výlevy prostě zvykat, někdy jsem trochu šílenější povahy.
Ještě jsem váhali mezi těmito jmény: Chlupatý Zadek, Zadek, Zadeček... Nakonec to vyhrál Zadek, celým jménem Zadek Chlupatý VII.
Konečně se dveře otevřely a s nimi i vchod do Příčné ulice. Danny šel do banky, chvilku jsem tam čekala vedle něho a povídali jsme si.
Pak jsem se s ním na chvíli rozloučila, že se podívám do toho obchodu se zvířátky.
Vešla jsem dovnitř a nadšeně se podívala do klece se zvířátky. Zároveň jsem cítila, jak mi trochu opuchly tváře, to bylo kvůli těm sovám. Šla jsem ale dál od nich a dalo se to přežít. Nike bohužel nebyl žádný kocourek mých snů.
Vystála jsem frontu a začala se pana prodavače ptát, jestli náhodou nemají černého chlupatého kocoura. 5ekl, že ne, že lituje, ale že si asi budu muset přijít zítra. Nechtěla jsem se s tím jen tak smířit, tak jsem ho ještě prosila, jestli tu kočku nemůže nějak vykouzlit, nebo přeměnit nějakého prváka v kočku, nebo jestli není možnost, že by se těm kočkám vzadu narodilo černé kotě, zatímco se nedíval... Bez šance. Chudáka jsem ho tam otravovala pěkně dlouho, vypadal z toho pěkně na nervy.
Nakonec jsem se svěšenou hlavou odešla a zeptala se ho, jestli mám tedy přijít zítra.
Odpověď si pamatuju doteď, protože mě v duchu rozesmála: ,,Pokud z vás neskončím u Munga, tak ano."
Nakonec jsem se šla poradit s Dannym, jestli si tedy vezmeme toho hnědého kocourka, který taky vypadal docela hezky. Nějak jsem ho ukecala,on tam ale se mnou jít nemohl, protože stál ve frontě. Tak jsem si mezitím do zvěřince šla to koťátko vybrat, pojmenovat, seznámit se s ním a objednat klec a krmení. Pak tam přiběhl Danny, kterému mezitím držel nějaký kluk ve frontě na hůlky místo, zaplatil a letěl zpět. Byla jsem mu úplně neuvěřitelně vděčná.
Vzala jsem Zadka do náruče, zavřela ho do klece a pyšně vyšla ven na ulici. Danny už byl na řadě, tak se po chvíli vrátil. Koťátko se mu také moc líbilo!
Pozn: Screen zvětšíte kliknutím! :)
Přišli jsme do kotle, chvilku si sedli, ještě jsem Dannymu pořád dokola nadšeně děkovala, představila Zadka mým přátelům... Danny už byl ale hodně vyčerpaný, v jednom kuse zíval. Ty nákupy a celodenní čekání ve frontách ho asi pořádně zmohly. Poslala jsem ho tedy spát, a sama jsem také po chvilce odešla.
Na pokoji byli oba mí spolubydlící. Představila jsem jim koťátko, Bell se moc líbilo, akorát se jí nezamlouvalo to jméno, které jsem mu dala. Bylo jí ho hrozně líto a zdálo se, že je na mě naštvaná.
Snad jí to ale brzy přejde.
Teď je pozddě v noci a chystám se znovu usnout. Vedle mě leží Zadek a spokojeně přede.
Jsem moc ráda, že jsem se rozhodla pro koťátko!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)