Můj nový milášek

Podle nadpisu by se mohlo zdát, že jsem si našla nějakého nového kluka. To by mě teď ale ani v nejmenším nenapadlo! Koupila jsem si nového kocourka, o kterém se o pár řádků níže zmíním.

Mám Dannyho čím dál radši, miluju ho! Pořád na něj musím myslet. Je úplně jiný, než Matt a Jeff. Nevím v čem, ale prostě.. Jako kdyby přišel odjinud. Naoko zapadne do davu, z dálky vypadá, jako úplně obyčejný kluk. Každým dalším krokem k němu však nabývám pocitu, že je jiný, naprosto odlišný od ostatních.
Jeho krásné světlé vlasy, které na slunci září. Jeho krásné oči, které vypadají úplně, jako ty moje, až na to, že já je mám roztáhlejší po babičce.
Něco mě k němu prostě přitahuje a já si nedokážu vysvětlit, co to je.

Ráno jsem se probudila jako obvykle v pokoji, který jsme si s Bell a Mattem pronajali na začátku prázdnin v ubytovně. Rychle jsem se převlékla, umyla a letěla do kotle. Chtěla jsem už konečně vidět Dannyho, doufala jsem, že tam bude!
A byl. Seděl u toho stolu, svýma nádhernýma očima mířil kamsi do neznáma. Když jsem ho pozdravila, zvedl hlavu a usmál se na mě! Má naprosto dokonalý úsměv! Áááááá!

Sedla jsem si k němu a začali jsme si povídat. O kousek dál mi netrpělivě čekající dav prváků připomněl, že se otevírá příčná ulice. Naštěstí už mám vše koupené a nic dalšího jsem nechtěla, kromě červené legíny pouze na levou nohu. A taky... Snila jsem o tom, že bych si koupila kočičku, nebo kocourka. Na sovy mám alergii, ale čtyřnožce snáším dobře. Bohužel už ale nemám finanční prostředky, zbyl mi jen jeden galeon, který si šetřím do Bradavic kvůli vánočním dárkům. Svěřila jsem s s tím Dannymu.

Reagoval naprosto nečekaně, vážně jsem myslela, že ho v tu chvíli umačkám radostí!
Řekl mi, že pokud mu zbudou peníze, tak mi tu kočičku koupí. Nevěřila jsem svým uším.. Zvíře je tak drahá záležitost, a on že mi ji koupí? Musel to kvůli mě celé zopakovat, chtěla jsem se ujistit, že si se mnou moje uši jen tak nehrají, nebo že netrpím schizofrenií.
Byla jsem úplně nadšená, cítila jsem, jak se mi rozzářily oči, jak mě moje ústa nutila k tak širokému úsměvu, div se neroztrhla...
Začali jsme se s Dannym domlouvat, co to bude za kočičku. Chtěli jsem nějakou černou a chlupatou. Dlouho jsem ale nemohla přijít na žádné originální jméno a můj sponzor na tom byl tak nějak podobně. Hmm... Jako první jméno, co jsem plácla, bylo Zadek.
Danny se první smál, nevěděl, že to myslím opravdu vážně. Ale pak to tak nějak pochopil. Musí si na moje výlevy prostě zvykat, někdy jsem trochu šílenější povahy.
Ještě jsem váhali mezi těmito jmény: Chlupatý Zadek, Zadek, Zadeček... Nakonec to vyhrál Zadek, celým jménem Zadek Chlupatý VII.

Konečně se dveře otevřely a s nimi i vchod do Příčné ulice. Danny šel do banky, chvilku jsem tam čekala vedle něho a povídali jsme si.
Pak jsem se s ním na chvíli rozloučila, že se podívám do toho obchodu se zvířátky.

Vešla jsem dovnitř a nadšeně se podívala do klece se zvířátky. Zároveň jsem cítila, jak mi trochu opuchly tváře, to bylo kvůli těm sovám. Šla jsem ale dál od nich a dalo se to přežít. Nike bohužel nebyl žádný kocourek mých snů.
Vystála jsem frontu a začala se pana prodavače ptát, jestli náhodou nemají černého chlupatého kocoura. 5ekl, že ne, že lituje, ale že si asi budu muset přijít zítra. Nechtěla jsem se s tím jen tak smířit, tak jsem ho ještě prosila, jestli tu kočku nemůže nějak vykouzlit, nebo přeměnit nějakého prváka v kočku, nebo jestli není možnost, že by se těm kočkám vzadu narodilo černé kotě, zatímco se nedíval... Bez šance. Chudáka jsem ho tam otravovala pěkně dlouho, vypadal z toho pěkně na nervy.

Nakonec jsem se svěšenou hlavou odešla a zeptala se ho, jestli mám tedy přijít zítra.
Odpověď si pamatuju doteď, protože mě v duchu rozesmála: ,,Pokud z vás neskončím u Munga, tak ano."

Nakonec jsem se šla poradit s Dannym, jestli si tedy vezmeme toho hnědého kocourka, který taky vypadal docela hezky. Nějak jsem ho ukecala,on tam ale se mnou jít nemohl, protože stál ve frontě. Tak jsem si mezitím do zvěřince šla to koťátko vybrat, pojmenovat, seznámit se s ním a objednat klec a krmení. Pak tam přiběhl Danny, kterému mezitím držel nějaký kluk ve frontě na hůlky místo, zaplatil a letěl zpět. Byla jsem mu úplně neuvěřitelně vděčná.

Vzala jsem Zadka do náruče, zavřela ho do klece a pyšně vyšla ven na ulici. Danny už byl na řadě, tak se po chvíli vrátil. Koťátko se mu také moc líbilo!

Pozn: Screen zvětšíte kliknutím! :)

Přišli jsme do kotle, chvilku si sedli, ještě jsem Dannymu pořád dokola nadšeně děkovala, představila Zadka  mým přátelům... Danny už byl ale hodně vyčerpaný, v jednom kuse zíval. Ty nákupy a celodenní čekání ve frontách ho asi pořádně zmohly. Poslala jsem ho tedy spát, a sama jsem také po chvilce odešla.

Na pokoji byli oba mí spolubydlící. Představila jsem jim koťátko, Bell se moc líbilo, akorát se jí nezamlouvalo to jméno, které jsem mu dala. Bylo jí ho hrozně líto a zdálo se, že je na mě naštvaná.

Snad jí to ale brzy přejde.

Teď je pozddě v noci a chystám se znovu usnout. Vedle mě leží Zadek a spokojeně přede. 

Jsem moc ráda, že jsem se rozhodla pro koťátko!

Boj o život (Matt)

Je hlboká noc, dievčatá konečne zaspali, no ja už znova zaspať nedokážem. Účinky elixírov asi vyprchali, pretože bolesť v nohe sa opäť začína naplno ozývať. Nie som ale žiaden slaboch, tak to do rána vydržím a keď budeme hore všetci, pôjdeme do nemocnice.  Keď sa na seba pozriem, vidím škrabance, zaschnutú krv a dohryzenú nohu (napoly vyliečenú vďaka rýchlemu zásahu Alashamy.) Možno by som mal priblížiť, ako sa to vlastne stalo..

Prázdniny ubiehali v pokojnom duchu, nič zvláštneho sa nestalo a ja som sa čoraz viac začínal nudiť. S Bell sme pochodili snáď všetko čo sa dalo, postávanie pri vode už takisto začínalo strácať svoje čaro a ja som čoraz častejšie schádzal do podzemnej miestnosti kúsok za Kotlom. Ozývalo sa odtiaľ vytie psa a nejaké zvuky, po podlahe pobehovali krysy a tak mi logicky hneď napadlo, že sa za tými dverami niečo ukrýva. Aj keď som tam chodil búchať každý deň, nikdy sa mi nepodarilo otvoriť ich. Jedného večera mi George oznámil, že na jeho pár priateľov odtiaľ vybehol nejaký chlap, usúdil by som že bezdomovec. Zaujalo ma to a tak sme s Bell postávali na stene čoraz častejšie a pozorovali pozemok. Aké bolo naše prekvapenie keď sa jedného dňa na pozemku skutočne objavil už spomínaný chlap. Hrozne páchol, pohyboval sa akosi čudne a reč sa mu plietla, no stále kričal čosi o tom, že tam nemáme čo robiť a že nás zabije. Spočiatku nám pripadalo vtipné podpichovať ho z bezpečia steny, keď sa však začal na ňu šplhať, vzali sme nohy na plecia a utiekli.

Mal som neblahé tušenie, že tým situácia ešte vôbec nieje uzavretá a po dni strávenom s Bell sme sa rozhodli, že to tam ešte skontrolujeme. Vyliezli sme na stenu a pozorovali pozemok. Aké bolo naše prekvapenie, keď sme tam už chlapa nenašli. Namiesto neho tam bol obrovský čierny pes, Bell sa dokonca zdalo že mal okolo papule penu (skutočne mal, ako som neskôr bohužiaľ pocítil..). Zo žartu som sa Bell opýtal, či by si podľa nej vybral nás, alebo jedlo, ak by mal na výber. Odpovedala že nás a z chuti sme sa zasmiali (áno, mala pravdu, skutočne si vyberá radšej ľudské mäso). Pozrel som na ňu a hneď som vedel, že myslí na to, na čo aj ja. Bežali sme na ubytovňu, vzala nejakú šunku a párky a už sme aj postávali na stene a hádzali jedlo dole. Nič sa nedialo, tak sme si šli na chvíľku sadnúť. Mal som ale zvláštny pocit, že to predsa len treba skontrolovať a tak sme sa opäť vyškriabali na stenu.

Zamrazilo ma, keď som si všimol že jedlo je preč. Nanešťastie, v tej chvíli som dostal najhorší nápad v živote a po stene som sa posúval čoraz bližšie k pozemku. V ruke som držal lucernu, už ani neviem čo sa stalo, viem len, že sa mi zatočila hlava, poškymol som sa a ocitol som sa na zemi. Spadol som tak nešťastne, že som nemohol poriadne chodiť, no predsa som sa škriabal na nohy a trielil späť k stene. Neskoro. Tá beštia na mňa skočila skôr než som stihol čokoľvek spraviť a už to šlo rýchlo.. Rukami som si aspoň zakrýval tvár, jemu to očividne bolo jedno, zahryzol sa mi do nohy, štekal, driapal a ja som len kričal a kričal.. Po druhýkrát v živote som sa cítil úplne bezmocný, no z posledných síl som ho párkrát kopol do hlavy a po pár kopancoch zrazu zaskučal a ušiel. To však neriešilo otázku dohryzenej nohy a straty krvi. Už ani neviem ako sa tam zrazu zjavila Alashama, premiestnila ma do Kotla (páni, nikdy som nepredpokladal že prvé premiestnenie bude pri takejto príležitosti.)

S problémami som si sadol na stoličku, vystrašené pohľady ľudí okolo som si všímal len napoly. Alashama do mňa začala liať rôzne hnusné brečky, jedna chutila horšie ako druhá, no bolesť pomaly ustúpila a krvácanie prestalo. O chvíľu sa tam náhodou zjavila aj Ros z Munga, tá mi priniesla takisto nejaký elixír, už ani neviem proti čomu. Bol som im všetkým veľmi vďačný a donekonečna som sa ospravedlňoval. Primiestnil sa tam aj Lucas, očividne bol trochu mimo, no nevenoval som tomu priveľa pozornosti, úplne mi stačila tá noha. Dievčatá mi pomohli na izbu, veľmi pravdepodobne som začal z toho množstva elixírov hovoriť nejaké blbosti, pretože Bell sa mi obrátila chrbtom a Cari sa len chichotala. Neviem či vôbec vedia, aký som im vďačný za moju záchranu, dnes im to budem musieť povedať.. Už sa nemôžem dočkať nemocnice, dúfam že tá bolesť sa dovtedy príliš nezhorší, už aj tak je to dosť zlé. Snáď tam nebudem musieť ostať ležať, nemocnice som si na hrade užil až priveľa..

Dikobraz a Sayaka, daj si tě do hamburgeráka!

Muhehe...
Drahý deníčku, dneska takový... 5ekla bych neobvyklý nadpis. Rozhodla jsem se, že zase po pár dnech něco málo napíšu. V posledních dnech se toho moc nedělo, takové to typické prázdninové nicnedělání, nečinné posedávání v kotli a občasné povídání s kamarády, nebo seznamování s někým novým, plno jídla, pití, sladkostí, procházky po okolí, koupání v rybníku...

Akorát jsem už dlouho neviděla Donnyho, což mě poněkud znepokojuje. Naposledy jsem ho viděla asi před týdnem, kdy jel domů za mamkou. Doufám, že se mu nic cestou nestalo a že je třeba někde na dovolené, nebo že ho mamka doma jenom drží a nechce pustit do nebezpečného a velikého Londýna. Nepřežila bych, kdyby se mu něco stalinkalo!

Včera byl ale dost dlouhý a zajímavý den. Probudila jsem se krátce před polednem. Ihned jsem se vydala do kotle a sedla k pultu, kde byl nějaký mladý a sympatický brigádník. Usmíváal se a pořád mrkal na jednu prvačku sedící vedle mě, trošku to na mě působilo, jako kdyby ji balil. Později jsem se s ní seznámila a zjistila, že se jmenuje Lin Sethen, jde do prváku a chce do Nebelvíru. Přišla mi moc sympatická a byla bych moc ráda, kdyby ji dali k nám. Objednala si u brigádníka pití a pizzu. Pak se ten mladík otočil ke mě, jestli něco nechci, bohužel mě nyní sužuje nedostatek financí, tudíž si nic nemůžu dovolit a veškerou alimentaci kradu Bell ze skříně. Heh.. Kecám. Ještě nějaké peníze mám, ale snažím se šetřit na horší časy, mám něco kolem dvou galeonů. Bell ten košík dala do skříně schválně a nabídla mi, abych si kidně posloužila.

Dala jsem se s Lin do řeči, chvilku jsme si povídaly normálně, seznamovaly se. Pak jsem ji ale jako každého prváka začala strašit a začala ji vyprávět ty smyšlené historky o pedofilních profesorech, obrovských pavoucích, kteří jsou všude na hradě, o strašlivém moudrém klobouku, o zlých duchách.. Tentokrát jsem k tomu ale přidala i to, že je tam jedna mladá profesorka, která se živí dětmi. Pak jsem jí nenápadně tutéž profesorku ukázala, seděla totiž jen kousek od nás. Doufala jsem, že nás neslyšela, zrovna si totiž povídala s Toníčkem a Clarou. Barvitě jsem ji líčila, jak paní Mang jí děti, nejradši má křupavé a čerstvé prváky, jak na ošetřovně pracuje slečna Sayaka Hitori, též kanibal, která chodí s jedním pomocníkem Jacobem Carey, který je dikobraz a dělá lidem dost bolestivou akupunkturu.

K mému překvapení mi to všechno Lin uvěřila, vypadala hrozně vystrašeně. Na jednu stranu mi ji bylo hrozně líto, na druhou stranu jsem byla ráda, že ty mé historky znějí alespoň trochu důvěryhodně. Začala vystrašeně koktat, jestli je možnost do Bradavic nakonec nejet, jestli by ji to nějak nepostihlo. To jsem ale nechtěla.. Nechtěla jsem ji odradit od školy... V tu chvíli mě začalo pořádně hryzat svědomí, vždyť se chovám, jak kráva.. Nemůžu ji odradit, aby tam jela! Do Bradavic jet musí! Tak jsem ji řekla, že pokud tam nepojede, paní profesorka Mang si ji najde a sežere ji rovnou v pohodlí domova.

Najednou se za mnou ozval povědomý hlas...
,,Dobrý den."

Neuvěřitelně jsem se lekla, úplně jsem nadskočila. Otočila jsem hlavu a mé obavy se naplnily - opravdu za mnou stála, celá ve své kráse, paní profesorka Alashama Mang s obrovským břichem. Lin brečela, paní profesorka se na mě podezřívavě koukla a zeptala se, co se děje a zda nemůže Lin nabídnout doušek klidu. První otázku jsem ignorovala, naklonila se k Lin a pošeptala, ať si od Alashamy hlavně nic nebere, že je to lektvarová profesorka a Buddha ví, co do toho může namíchat.
Bohužel neumím šeptat. Zdálo se, že mě slyšela. Vypadala velmi přísně, koukala na mě, jako kdyby mě opravdu chtěla sníst a začala ze mě tahat, co se to tam děje. Byla jsem rudá jak rajče, myslela jsem, že se půjdu někam zahrabat, bylo to hrozné! Chvilku jsem to nějak zakecávala, ale nic mi nevěřila, chtěla slyšet pravdu. Bohužel jsem se předtím spletla, slyšela útržky našeho rozhovoru předtím.

Nemělo to cenu, tak jsem prostě přiznala pravdu.. To bych ale nebyla já, abych to na někoho nesvedla a neřekla, že jsem to celé slyšela od Mike. Budu se Nike Koprové muset omluvit, že ji takhle křivdím.

4ekala jsem, že na mě začne křičet, zažaluje mě a dá mi až do konce roku strašlivé školní tresty. Dopadlo to úplně nečekaně. CHvilku ticho a pak.. Smích. Začla se hlasitě a upřímně smát. Ještě jsem dodala, že jsem to celé četla ve věštci a podobné věci, ale bylo mi to k ničemu.

Po chvilce jsem se vzpamatovala a postřehla, že se nesměje jen ona. O kousek dál se Toníček kácel smíchy, což bych do něj nikdy neřekla, vždycky na mě působil jako takový ten "Přísný suchý prefekt".
Alashama začala mou novou kamarádku utěšovat, že to není pravda a nařídila mi, abych chudinku Lin uvedla na pravou míru. Pak odešla zpět ke svému stolu a ještě dlouho se smála.
Slyšela jsem tohle:
,,Co se děje?"
,,Nic, jen Cari zase něco napovídala prvákům"
Sama bych se také začala smát, kdyby vedle mě neseděla na smrt vyděšená prvačka. Snažila jsem se ji omluvit, utěšit, uklidnit.. Vyčítala jsem si to, protože uznávám, že jsem to trochu přehnala. Letos už nebudu nikoho strašit, to si nchám až na příští rok.
Pak Lin utekla nahoru. Běžela jsem se ji najít a omluvit, nikde jsem ji ale nespatřila, tak jsem se vrátila zpět. Za pár desítek minut úplně z ničeho nic za mnou přiběhla, polila mě nějakým hnusným smradem a zase utekla.
Tak alespoň jsme si kvit...
Pak za mnou přišel její kamarád a řekl mi, ať si z toho nic nedělám, že zítra Lin určitě vychladne a zlobit se už nebude.

Jako kdyby to nestačilo, po půl hodině do kotle přiběhla zřícená Bell. Byla úplně bledá a po obličeji ji stékaly slzy. 6e by se s ní Matt rozešel? Vykoktala něco ve smyslu, že Matty spadl do nějaké cizí zahrady a pokousal ho pes. Bez váhání jsem se rozběhla a chtěla nějak pomoci.
Na povrch jsem k němu cítila nenávist, ale myslím, že to vychladne a smířím se s tím, že ho budu mít ráda jen jako kamaráda. V jádru mi na něm ale moc záleží a kdyby mušlo opravdu o život, asi bych se zbláznila... Tohle mi pomohlo uvědomit si, že jsme stále přátelé. Alespoň z mé strany, nevím, jak je na tom on. Nemiluju ho ale, z toho jsem už vyrostla, teď mám ráda Donnyho.

Profesorka Mang se snaila běžet za námi, jelikož je ale těhotná, bylo to pro ni docela riskantní. Oceňuju jeji odvahu a odhodlání pomoci, připadala jsem si jako kráva a vyčítala si, že jsem ji tak křivdila a vykládala o ní takové ošklivé věci. Zítra se jí budu muset přijít omluvit.

Přiběhli jsme na místo a ten pohled byl opravdu děsivý. Matt ležel na zemi, vedle něj obrovský uslintaný pes, který cenil své ostré špičáky a trhal mu nohavice. Ala k němu seskočila, chytla Mattyho a kamsi se s ním vypařila. My s Bell běžely s ustaranými výrazy zpět do kotle, objala jsem ji kolem ramen a snažila se ji upokojit i přes to, že jsem se sama dost bála. Ten pes vypadal, jak okdyby měl vzteklinu, ale raději jsem tuto teorii moc nerozváděla nahlas, abych nevyvolala ještě větší paniku.

Po chvíli se všichni objevili v kotli, Ala Mattovi ošetřila vše, co bylo akutní a do Munga se má prý zastavit ráno, že přes noc to počká, v noci prý u Munga pracují samí Lojzové, kteří si raději zdřímnou, než aby pomohli.

Zeptala jsem se Bell zeptala, jestli nemám s něčím pomoct. Ona na mě kývla a z jejího výrazu jsem pochopila, že s Mattem - pomoct ho odvést do pokoje, protože to kvůli noze sám nezvládne a Bell ho neunese.
Jsme s Bell dvojčátka a známe se už takdobře na to, že si dokážeme naprosto perfektně odečítat slova z pouhých výrazů.

Vyskočila jsem ze židle a podepřela Mattyho z jedné strany, chtěla jsem být užitečná i k něčemu jinému, než jen strašení prváků.

Došli jsme do pokoje, s Bell jsme hodily Matta na postel, připravily jsme se ke spánku a zalehly také do postelí. Ještě jsme si s Bell chvilku povídaly a smích jsme musely tlumit do polštářů, abychom nebudily Mattyho.
Jsem moc ráda, že pár zápletek a trablí s kluky nepřetrhlo naše sesterské pouto a neprolomilo ty city, které k sobě máme. I nadále si skvěle rozumíme. Vlastně mám Bell moc ráda a udělala bych pro ni cokoliv.
S Mattem je šťastná a moc jí to přeju.

Další letní zápisek (Cari)

Na mé poměry je dost nezvyklé, že píšu hned po dni. Ale ráda bych si všechno zaznamenala, dokud to je čerstvé.
Brzy ráno mě probudilo jakési otravné bušení. Kdo to sakra... Rozespale jsem otevřela oči a znovu usnula, klepání však neustávalo, tak jsem se dokopala k tomu, abych těch pár kroků ke dveřím udělala. Otevřela jsem a spatřila jsem překvapivě Mitchie. Koukla jsem se na hodinky a zjistila, že už je poledne. Vtáhla jsem ji dovnitř, něco začala rozespale blekotat a převlékla jsem se a nasnídala. Vydaly jsme se do kotle a cestou ještě stihly prohodit pár slov. Když jsme vešly dovnitř, Mitchie přes celý kotel zařvala: ,,Tak jdeme balit kluky?" Upozornění autorky: Některé informace typu "Mitchie povídala" jsou nedůvěryhodné, tím, že to moje postava píše o jiných se snaží svést svá vlastní slova na své kamarádky.
Styděla jsem se za ni a rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že to nikdo jiný neslyšel.
Mitchie se slídivě rozhlížela po mísntnosti a koukala po někom, koho by mohla ulovit. V kotli ale nikdo nebyl, tak jsme se šly projít do Visánku a do dolu. Nikde nikdo ale nebyl, takže jsme se krbem vrátily zpět do Londýna. Mitchie si sedla vedle Katie Ray a dala se s ní do řeči. Chtěla jsem se k nim připojit, když jsem ale najednou spatřila Donnyho. Je hrozně nádherný, má světlé vlasy, krásný účes.. Sice je o jeden rok mladší a je mu jen jedenáct, ale chová se a vypadá na víc, kdybych nevěděla, že jde do prváku, myslela bych si, že je to tak třeťák.

Klid Cari, je mi dvanáct, přece nemusíš mít nutně kluka, času dost... Ale už jsem na to tak trochu přišla. Snažím se vyrovnat Bell. Je to sice mé dvojče, o pět minut mladší.. Ale podvědomě ji mám za vzor a chci být, jako ona. Já vždycky byla ta šílenější, ona ta hodnější, milejší, oblíbenější, lepší ve všem (kromě OP4M, ve kterém mám lepší známku já!) a prostě je taková slušnější a poctivější.. Od té doby, co mi přebrala Matta se ji nějak snažím vyrovnat a být jako ona.

Donny se na mě zase tak zasněně díval, stejně jako včera večer.. Co na mně vidí? Už včera se na mě takhle krásně koukal. Má světle hnědé oči, stejné, jako já, akorát já je mám takové roztaženější, víc do "asijska". Mitchie se významně podívala na Katie a něco ji tiše říkala.
Když jsem se s Donnym dala do řeči, nijak se už Míček nenamáhala ztišit hlas a začala mluvit tak, abych to slyšela i já, ale hlavně Donny.
,,Jo, to je celá ona, tohle samé zkoušela na Matta... Vlastně i na Jeffa... Vlastně i na Ádíka.."
No jo vlastně, vždyť mám Jeffa.. Ale je na dvanáct let takový.. nevivinutý, chová se na méně a hlavně si mě skoro vůbec nevšímá, jediné, co mi za celý den řekne je ahoj.

S Donnym jsme se na sebe tak hezky usmívali a najednou se zezadu ozvala Kejtý:
,,Nemám vám k tomu zahrát na housličky?" a tak potutleně se usmívala..
Já se jen otočila, zazubila a řekla, že to by bylo super.

Mitchie dále měla nějaké poznámky. Žárlila na mě, vždycky chtěla být jako já. Já chci být jako Bell, ona jako já.. Je to takové divné.
S Donniem jsme odešli do Portsmucku, abychom to nemuseli poslouchat a šli spolu k rybníku. Strčil mě do vody, já jsem ho stáhla s sebou, chvilku jsme tam celí promočení stáli uprostřed rybníka a koukali na sebe. Oblečení mě šíleně studilo, nohy mi plavaly v botách, ale nevnímala jsem to, protože jsem nemohla od Donnieho odtrhnout oči. Chvilku jsme si povídali, všimla jsem si, že se párkrát začervenal.
Asi po půl hodině jsme z ledového rybníku vylezli, kapala ze mě voda, oblečení se na mě lepilo tak, že prosvítalo a dokonale obepnulo křivky mého těla, e jsem si tam připadala jako nahá. Naštěstí svítilo sluníčko a venku bylo celkem teplo, tak to rychle uschlo, bylo mi to dost nepříjemné. Neměli jsme s sebou ani žádný ručník, do kterécho byhom se mohli osušit. Sundala jsem si boty, vyklepala z nich vodu a po trávě jsme se vrátili zpět do kotle, protože se Donny chtěl jít někam ohřát.
3li jsme ke mně na pokoj a posadili se ne Bellinu postel. Měla tam tedy dva mokré fleky, ta mě zabije! Tak jsme tam vedle sebe seděli, chvíli na sebe zase mlčky koukali a pak mě úplně beze slov pomalu chytil za ruku. Takhle jsme tam seděli několik hodin a nijak mě to neomrzelo.

Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vběhla Bell. Podívala se na nás, na naše spojené ruce a tak divně se uculila. Nedokážu odhadnout, co se jí asi honilo hlavou. Pípla něco ve smyslu, že si jen vezme pár věcí a hned jde pryč.
Po další krásné chvilce sezení jsme oba dostali hlad, tak jsme si šli koupit košík s večeří. Musím se přiznat, že jsem mu toho většinu snědla, jsem vážně jedlík a nechápu, kde to ve mě tak záhadně mizí.

Oba jme byli už unaveni a chtěli jít spát. Zeptala jsem se Donnyho, jestli má svůj pokoj. Tak zvláštně se na mě podíval a před tím, než zodpověděl hrozně dlouho váhal. ,,Hmmm....hmmm... Ne, nemám" a pak se tak usmál. V tuhle chvíli jsem trochu pochybovala o jeho pravdomluvnosti, ale nijak mi to nevadilo.

Ochotně jsem mu tedy půjčila Mattovu postel, sama si lehla na svou. Všimla jsem si, že ke mě natáhl ruku, tak jsem ji stiskla a vedle sebe jsme usnuli.
Nechápu, jak je to možné, Matta jsem znala půl roku, Jeffa rok.. A teď se zabouchnu hned po jednom dni, kdy jsme spolu navíc skoro vůbec nemluvili. Vážně nechápu, co na mně vidí.

Po chvíli mě probudil nějaký hluk. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že do místnosti vešla Anabelle a Matthew. Než došel Matt ke své posteli, jen tak mimochodem jsem ho upozornila, že jsem půjčila kamarádovi jeho postel. Kdybych byla v Mattově kůži, nejspíš bych vyletěla, jako čertík z krabičky. Divila jsem se, že zůstal poměrně v klidu.. Nevím, co to do mě najednou vjelo, ale jaksi jsem vykoktala omluvu za to, že jsem na něj minule u té pláže tak vyjela, když se se mnou rozešel. Vzal to v klidu. Třeba nakonec budeme s Mattem přecjen kamarádi, kdo ví...

Moc se těším na ráno a na každý další den!

Příchod prváků (Cari)

Milý deníčku,
tak včera se v Londýně objevila první várka prváků. Je jich docela dost a jsou hrozně mrňaví! Takhle malá jsem přece loni nemohla být... Asi jsem dost vyrostla, nedokážu si představit, že bych teď svět viděla z jejich výšky. Někteří teda vypadají ale na víc a jsou větší, ale většinou to jsou malí špuntové. Jo, pravda, jsem sice jen o rok starší, ale neuvěřitelně jsem se vytáhla, je mi malé oblečení. Budu se pak muset doma změřit.
Probudila jsem se krátce před polednem. Oblékla jsem si černé legíny a světle červenou vestu, učesala jsem se, nasnídala a vydala se do kotle. Před budovou stál Jeff v sukni. Vidím dobře? Promnula jsem si oči, ne, počkat... To není Jeff.
Vešla jsem dovnitř, byl tam nezvyklý hluk. No jo, už přišli.
Pátrala jsem očima po nějaké známé tváři, jako první se mé oči zastavily na Jeffovi, který tam seděl u velkého stolu a povídal si s prváky. Poklepala jsem mu na rameno a oznámila, že před kotlem stojí jeho klon. Rozesmál se a řekl, že tu má sestru Anette. No jo vlastně, ždyť to na začátku roku říkal!

Pak jsem si všimla Mike, která seděla u malém stolku pro dva vedle zdi. Sedla jsem si k ní a dala se na chvilku do řeči. Pak si ale musela odskočit, tak jsem šla za Ádíkem. Chvíli jsme si povídali a pak se vydali do Portsmucku, kde si chtěl koupit rybařský prut a zkusit něco chytit. Plánovali jsme si, jak ten kýbl plný ryb pak ugrilujeme a pochutnáme si. Štěstí se na nás ale moc neusmála, ani jednomu se nám nepodařilo nic chytit. Po pár hodinách jsme to vzdali a vrátili se do Londýna, kde jsem narazila na Mitchie. Chvilinku jsme si povídaly a rozhodly se, že budeme strašit prváky.
Nevěděly jsme ale koho, tak jsme hledaly nějakého malého ufňukánka, nikdo takový tam ale bohužel nebyl. Pak jsme si všimly jedné, celkem sympatické dívky a vzaly jsme si pod křídla ji.

Chvilinku jsme se jí vyptávaly na rodinu, kolej, do které chce a tak podobně. Pak tam přišla ještě její sestřička, tak jsme začaly se strašením. První jsem vyprávěla o tom, jak jsou v Bradavicích zlí duchové, kteří vám ukousnou končetiny a vytrhají všechny vlasy. Pak přišlo na téma zařazování - obrovský mluvící klobouk, který vám spadne až na krk, zacpe nos, pusu a oči, utrhne uši a vrátí je na konci roku.

Pak se k dívkám, které se jmenovaly Katie Ray a Elisa Ray připojil i kluk Donny, jehož příjmení si nepamatuju. Nějak přišlo na téma profesoři, tak jsem začala povídat o smyšleném profesorovi, který šahá studentkám na zadky, o panu profesorovi Miguelovi, který na hodinách dělá místo vyučování striptýz a ještě o jednom teplém profesorovi, na kterého by si měl dát Donny pozor.

Někteří mi to nevěřili, Kejtý se začala smát, ale ostatní vypadali docela šokovaně a zaraženě. Všimla jsem si, že se na mě Donny tak hezky usmíval, nevím ale proč.

Večer jsem se vrátila na pokoj a usnula. Už se těším na další den a na nové prváky! :)

Letní prázdniny

Ah, deníčku... Málem jsem si tě nechala v Bradavicích s tím, že o prázdninách bude nejspíš tak nabitý program, že nebude na psaní čas. Zmýlila jsem se, zas taková zábava tu není, už se moc těším do školy.

Starší studenti mají brigádu přes celé léto, nás tam ale pustili jen na jeden den. Vydělala jsem si galeon, zatímco všichni ostatní dostali dva. Nechápala jsem, proč mám méně, než oni, vždyť jsem tvrdě makala. Je ale pravda, že té paní jsem asi byla nesympatická. Hrozně divně na mě koukala, jako kdybych byla nějaký blázen. Nejspíš za to mohl můj čínský špičatý klobouček, který se podle mého vkusu na brigádu venku perfektně hodí, v Číně se to tak nosí.

Poslední dobou se se mnou Matt bavil čím dál méně. Všude chodil s Bell a mě začali ignorovat. Pak jsem se dozvěděla, že spolu začali chodit, což pro mě byla velká rána. Pak mi to řekl i sám Matt a ještě měl tu drzost mi nabídnout alespoň přátelství! To si jako myslí, že se budu kamarádit s někým, kdo mě nechal kvůli mému vlastnímu dvojčeti?
První jsem to hrozně zazlívala Bell, nesnášela jsem ji, měla jsem v sobě hroznou zlost. Ale po nějaké době jsme se tak trochu usmířily. Je to moje sestra, mám ji ráda a měly bychom být na jedné lodi. To, co mi udělala ji asi nikdy nezapomenu, ale nemůžu se na ni kvůli tomu zlobit věčně.

Na konci roku jsme se taky trochu hádaly se Sayuri. Byla hrozně podrážděná. Nevím, čím to bylo, ale na všechny byla taková nevrlá a s každým se hádala. Takhle se vždycky chová mamka, když má své dny. Ale pak se to trochu uklidnilo a už se spolu zase bavíme.

Také se vrátila Mitchell. Už jsem ji od října neviděla, pak jsem ji ale potkala u babičky. Ležela v posteli, byla celá zelená a taková.. slizká. Babička mi prozradila, že má Mitchie Žabí chřipku. Původně měla jet k Mungovi, ale babička víc věří své čínské medicíně, tak se ji ujala. Už je naštěstí zdravá a bude opakovat první ročník, musím říct, že ji pobyt v Číně prospěl, opravdu si svou čínštinu zlepšila a už rozumí mým občasným výlevům v tomto jazyce. Babička totiž nemá ráda Angličtinu, ani Británii. Kouzelnické čínsko-britské vztahy jsou prý v poslední době dost chladné, dokonce je i problém zajistit legální přenášedlo, takže se k mým milovaným prarodičům letošní léto nedostanu. Teoreticky by to šlo i nelegálně, ale babička nechce nic riskovat, prý počkáme až na další prázdniny.
Když už je řeč o mojí drahé babičce.. Chce mít perfektní vnučku, a to především v kouzlení a učení. Hrozila mi, že pokud nebudu mít minimálně 4x V a V z přeměňování, promění mě v osla. K mému překvapení ale ta Véčka mám, takže je to v pohodě.

Od té doby, co už nejsem s Mattem jsem se hodně začala kamarádit s Jeffem. Chodíme teď spolu, ale není to moc ono. Mám ho moc ráda, ale.. Ani nevím no. Je to hodný kluk a je moc hezký.

Také jsem v kotli před pár dny potkala Ádíka. Teda.. Jmenuje se Aidan, ale já hrozně ráda komolím jména. Z Mitchie je Míček, z Jeffa je Šeff, z Clary je Carla, z Mike Cooper je Nike Koprovka...
Aidan je moc milý, hodný a hezký. Podle Shamese bychom se k sobě hodili, hihi.
Také mě prosila Mitchie, abych jí někoho dohodila. Přemýšlela jsem, že bych jí dohodila Jeffa a já si začla s Ádíkem. No uvidíme.

Předevčírem jsem usnula v kotli. Když jsem se večer probudila seděla vedle mě paní profesorka Mang, o které se psaly ty nepěkné věci, vedle ní Toníček (říkám tak Poulovi) a naproti Clara z Mrzimoru a Aidan. Po chvíli přišel i pan profesor Miguel, je s ním hrozná legrace. Neumí skoro vůbec Anglicky, ale podle mě už to dělá trochu schválně. Mám totiž pocit, že na začátku roku se dorozuměl lépe, než teď.
Začal pak hrát na nějaký nástroj a zpívat, byla to vážně legrace.

Včera to bylo ale docela hodně divné. Celé dopoledne jsem seděla s Aidanem u stolu a on mi vyprávěl, že mu jeho tatínek (bystrozor) říkal, že kdysi nedávno v kotli nějací únosci ukradli desetiletou holku a uvařili ji v obrovském kotlíku do máslového ležáku. Znechuceně jsem se podívala na žlutou lahev před ním, jak to může pít, když ví, co v tom je?
Musím říct, že jsem se docela bla, hlavně to ze mě udělalo pěkně paranoidní byttost, jakýkoliv zvuk jsem přiřazovala zlým černokněžníkům, kteří si pro mě jdou. Zbytek dne jsem žila ve strachu, když najednou...
Přišel do kotle nějaký starý pán, mohlo mu být tak 80 let. S Ádíkem a Míčkem jsme se po sobě vyděšeně podívali a sledovali jsme toho chlapa. Vážně jsem se bála, navíc měl u sebe takovou hůl.. Co když s ní míchal ten lektvar? Nebo co když byla prokletá?
Úzkostlivě jsme sledovali každý jeho pohyb. Ze začátku vypadal opravdu nebezpečně. První něco křičel po kotli, pak usnul a chrápal tak, že výsledný tříštivý efekt by mohl být vědci přirovnáván k několika teratunám vybuchujícíh náloží TNT.
Po chvilce se probudil a začal něco šprechtit rusky. Nikdo ničemu nerozuměl, tak jsem se snažila hrát na chytrou a tlumočit, ačkoli jsem také vlastně skoro nic nerozuměla, spíše jsem si to domýšlela. Rozeznala jsem tam ale slovo drogy, vodka, zabil, děvče.. Děsilo mě to.

Pak zase usnul, znovu se probral, vstal a začal přes celý kotel křičet něco o Bohu. Že nám prý se vším pomůže a tak podobně. První odchytil jednu dívku s fialovými vlasy, že jí Bůh pomůže přebarvit do původní barvy. Vypadala trochu zaraženě a snažila se mu vysvětlit, že to tak má schválně, a že se ji to líbí.
Pak si vybral mě, přišel asi metr ke mě a začal hulákat, že mě Bůh pomůže, abych nosila sukně, protože to, co nosím je s prominutím příšerné. Koukla jsem se na svou modrou legínu jen na pravou nohu. Ani nevím, proč si teď kupuju kalhoty jen s jednou nohavicí, dřív to bylo záměrně, ale teď se mi to prostě začalo líbit! Zatvářila jsem se dotčeně a trošku mě to pohoršilo. Nasupeně jsem odvětila, že jsem Buddhistka, a že nepotřebuju jeho Boha. Ale on zase začal prorokovat, že mě Bůh převede na správnou víru a tak podobně.

Pak zase usnul. V kotli byla nějaká starší slečna, mohlo jí být tak kolem dvaceti let. Pána probudila, že by měl jít domů. On pak začal něco nesrozumitelně brebentit a šišlat. Pořád opakoval jedno slovo: Fuby, fuby, a ptal se, kde má svoje fuby.
Jako správná tlumočnice jsem těm dvěma vedle mě objasnila, že fuby nejspíš znamená "čuby", a že se ptá, kde má svoje čuby.
Pak naštěstí odešel.
Nejspíš to nebyl žádný zlý černokněžník, který by kradl děti a míchal do nápojů. Spíš to byl jen starý pán, který se trochu napil. :)
Teď si jdu ještě na chvilku zdřímnout, je pozdě v noci.
--------------------------------------------------------------------

Pozn. autorky: Mimochodem, musím se tu něčím pochlubit :)) Udělalo mi to velkou radost :)

Niečo visí vo vzduchu.. (Matt)

Konečne som hore. Včera som musel zadriemať na lavičke v parku, ani sa nečudujem po všetkých tých nočných výletoch a pár hodinách spánku. Prázdniny sú v plnom prúde a každú chvíľu očakávam príchod prvákov. Celkom sa na to teším, pretože aspoň budem môcť porovnať ich a nás minulý rok. Snáď nebudú vracať všade kam sa pohnú a podobne. Mám v pláne predať im nejaké veci z prváku + niečo zo súkromnej zbierky, aspoň by som zaplnil to prázdne miesto v peňaženke. Stále nerozumiem tomu, ako je možné že som prišiel o všetky peniaze a v batohu vlastne nič nového nemám. Samozrejme, nejaké výdavky šli na Bell, niečo na jedlo a pod., no aj tak nieje možné, aby sa peniaze len tak vytratili..

Pred pár dňami som si v Kotli všimol novú tvár. Bol to muž, sedel pri bare, vyzeral tak na 20 rokov a každého zvedavo pozoroval. Mal som chuť prihovoriť sa mu, ale neprišlo mi to ako vhodný nápad. Aké bolo moje prekvapenie, keď sme jedného večera sedeli s Alashamou v Kotli a zrazu sa tam primiestnila nejaká osoba. Bolo to šťastie v nešťastí, pretože trocha narazila do dievčaťa, ktoré tam už stálo nejakú chvíľu. Skoro mi oči vypadli keď som si uvedomil, že sa nejedná o nikoho iného ako o toho chlapa pri bare. Zdvorilo sa jej uklonil a prisadol si k nám. Alashama nám oznámila, že sa volá Lucas Parker a vraj je to podľa všetkého náš budúci profesor. Zaujalo ma to a tak som sa opýtal čo konkrétne bude jeho predmetom. Vraj premeny a obrana. Pochopiteľne, odpovedal som, kedže Coldwell asi odchádza.

Alashama na mňa zvedavo pozrela a povedala, že o tom nič nevie, vraj k nej takéto info dorazí vždy až úplne nakoniec. Hej, poznám ten pocit.. Ale späť k Parkerovi. Obzeral som si jeho červený plášť, rozmýšľal som či nieje náhodou z Nebelvíru a po chvíľke som sa ho nato opýtal. Tváril sa zmätene, podľa všetkého ani nevedel čo to Nebelvír je. To som bol ale zmätený už aj ja, našťastie som si nemusel lámať hlavu dlho, Ala nám oznámila, že Lucas pochádza z Ameriky a o Rokforte skoro nič nevie. Nejako stručne sme mu vysvetlili vlastnosti jednotlivých fakúlt a zdalo sa, že bol trochu na pochybách, ak by sme mu zrazu narazili klobúk na hlavu, bolo by celkom zaujímavé sledovať, kam by sa dostal. Celý čas pozeral na mňa s Bell a po chvíľke sa vzdialil k baru. Len tam sedel a opieral sa o stôl, zdalo sa, že na niečo (alebo niekoho?) spomína. Bolo mi ho trochu ľúto, som si skoro až istý, že v tom bola láska, či už naplnená alebo nie, to nedokážem posúdiť..

Po chvíli sme sa s Bell rozlúčili a šli prespať do Portu, bolo už neskoro. Ďalšie dni prebiehali skoro rovnako, nestalo sa nič zaujímavé, môžem snáď spomenúť len príchod Nomosa do Kotla a to ako si Bell nešťastne vyvrtla členok. U Munga jej to ale dali do poriadku, takže je opäť zdravá ako ryba. Už som si myslel, že sa nič zaujímavého nestane, keď som v jeden večer stretol Mike. Šli sme si sadnúť do jedného mestečka, kúsok za kostol. Celkom očividne sú tieto prázdniny pre ňu utrpením, nuda sa prejavuje naplno a ja sa jej ani veľmi nečudujem. Snažil som sa jej nejako zlepšiť náladu a po chvíľke sa mi to aj podarilo, zaspomínali sme si na školu, na Walmara, na lietanie. Po chvíli mi podala kus muklovských novín, vraj si tam mám prečítať druhý článok. Písalo sa v ňom, že bol do autonehody zapletený asi 30 ročný muž, beloch u ktorého našli kúsok dreva a niekoľko zlatých mincí.

Hneď som si to pospájal dohromady a zrazu som vedel, že mám pravdu. Čudná údajná "smrť" Humminga, Ben sa vraj prepadol pod zem, príchod Parkera, šepkanie čosi o Rudých z každej strany, to nie sú náhody. Proste ma niečo núti veriť tomu, že niekto sa pokúsil úmyselne odstrániť Bena tak, aby to vyzeralo ako nehoda, naviac u muklov, tí sa zrážajú autami a zabíjajú každú sekundu, tam to nikomu nepríde čudné. Momentálne je Ben v zlom stave v umelom spánku v nemocnici, dúfam len, že ho nikto nenavštívi a "nedokončí" prácu. Samozrejme nemusí ísť o Bena, môže ísť o iného čarodejníka, ktorý mal možno tú smolu a spadol pod kolesá auta. (tomuto sám neverím) Dnes navštívim Kotol a spýtam sa dospelákov čo si o tom myslia, možno sa k nim tie noviny ani nedostali a o ničom netušia. Určite o pár dní zapíšem čo som sa dozvedel.