sobota 9. března 2013

Rvačka

Dnes se toho stalo tolik, že nevím, o čem psát dřív.
Zároveň se mi prohání hlavou tolik pocitů, že vlastně ani nevím, jak se cítím.
Svůj aktuální stav mysli bych ale asi popsala jako rozhořčení, naštvanost, výčitky svědomí...
No, byl zvláštní den.

Ráno jsem se probudila uprostřed společenské místnosti na spacáku. Matt už nejspíš vstal dřív, asi spím tak tvrdě, že mě jeho vstávání neprobudilo.
Uvědomila jsem si, že je snídaně, tak jsem bez rozmyslu utíkala do velké síně, měla jsem hlad jako vlk.
Naházela jsem do sebe všechno jídlo, co jsem viděla. Po chvíli jsem si uvědomila takovou malou, nepříjemnou a poněkud trapnou věc. Neměla jsem na sobě boty!
Ano, bylo mi to nějak divné, že je ta zem najednou nějaká tvrdá a studená, ale myšlenka na vynikající raňajky mě tupě poháněla do síně a zaslepila jakékoli jiné postřehy a pocity.

Ještě mi to sestřička stihla uprostřed vstupní síně připomenout, paráda. Měla jsem pocit, že jsme tam samy, tak jsem ji začala vyprávět, co mou bosou vycházku způsobilo - předešlou noc Matt zkoušel, jak jsem lechtivá, odhodil mi obě topánky a začal šimrat na nohou.
Jakmile jsem to dořekla, všimla jsem si Sayuri, která stála opodál a nějak divně na mě civěla. Raději jsem beze slova upalovala na kolej najít body, stejně jsem se ale nevyhnula horku, které zalilo mou tvář. Ano, zrudla jsem.

Po doběhnutí na kolej jsem věnovala chvíli osobní hygieně, musela jsem ze sebe konečně udělat člověka, umýt si vlasy, převléknout se, pomocí vody a mýdla udělat z ksichtu obličej... Prostě se trochu hodit do kupy.
Ale teď jsem dost odbočila, nemám sebemenší tušení, proč si do deníčku zapisuju takové nezajímavé podrobnosti, nejspíš to je tím, že se ze mě po událostech, které přinesl dnešní den nejspíš začne pomalu stávat blázen.

Když jsem seběhla dolu, všimla jsem si Sayuri. Pořád se tvářila nějak divně. Nechápala jsem, co se ji stalo.. Zrovna se rozprávala s Mattem. Po chvilce pozorování a podrobnějším prohlédnutím Sayuriné tváře mi došlo, že je něco v nepořádku. Vypadala nějak rozčíleně. Po chvíli dokonce hodila svou hůlku na zem, až se kolem zajiskřilo a utekla nahoru do dívčích ložnic.
Bez váhání jsem pomocí přivolávacího kouzla, které jsem se nedávno naučila hůlku sebrala a následovala kroky mé spolubydlící.
Chvilku jsem z ní všechno tahala, byla ale tak rozčílená, že z ní žádné kloudné slovo nevypadlo. Tohle neustálé tajnůstkářství upřímně řečeno dost pokouší mou trpělivost, nemám to ráda, když někdo neustále něco naznačuje, a pak to z něj (ne)leze půl dne jak z chlupaté deky.
Proto jsem to vzdala a vydala se na malou procházku, pochopitelně až poté, co jsem se ujistila, že jsou obě boty na správném místě.

Chvilku jsem procházela nejbližší chodby, pořád mě to ale žralo - se Sayuri zase něco je. Pořád se s ní něco děje, ale to neubírá na faktu, že o ni mám opravdu strach, protože ji mám moc ráda, a to i po hádkách, které se uskutečnily o několik hodin později.
Když jsem se vrátila na kolej, spatřila jsem ji na zemi. Nad ní stáli Matt a Hanna. Koukala jsem na ni a nevěděla, co mám dělat, jak reagovat... Nejevila žádné známky přítomnosti, jen někam zírala a na nic nereagovala.
Hrdinsky jsem ji běžela nahoru prohrabat truhly, hledala jsem nějaký lektvar, který by ji mohl pomoci. Žádná odbornice přes elixíry ale nejsem a zjevně ani nikdy nebudu, proto jsem popadla první lahvičky, na které jsem narazila a běžela s nimi dolu. Nikdo to ale neocenil, pff.
Matt se rozhodl, že zaběhne pro Sayaku na ošetřovnu. Tak jsem tam u Sayuri čekala a hlídala ji, aby nedělala žádné blbosti. Člověk nikdy neví.

Sayaka přiběhla, chvilku to řešila a nakonec ji odnesli na ošetřovnu. Mou pomoc nikdo nepotřeboval, nebudu se vnucovat a marně se pořád snažit do všeho angažovat.



POZN: Obrázky zvětšíte kliknutím

Pak se chvíli nic nedělo, seděla jsem v křesle a odpočívala... Ještě jsem stačila navštívit Sayuri na ošetřovně.

Jen na chvilku jsem zavřela oči, přecjen jsem toho v noci moc nenaspala. Pochopitelně jsem prospala astronomii.
Po prospané hodině jsem se opět šla jen tak projít, potkala jsem sestru.
Ani nevím, jak se to stalo... Prostě jsme se nějak do sebe pustily. Nemůžu říct, že za všechno může ona, každ na tom měla své podíly. První jen pár takových rýpavých narážek, poté hádání... Pak se to ale zvrtlo tak, že jsme po sobě začaly metat kouzla. Já ji netrefila, ale ona na mě seslala kouzlo, které mě srazilo k zemi, docela to byla prudká rána. Naštvala jsem se. Ještě měl nějaký kluk tu drzost se mě na něco ptát, absolutně jsem nechtěla nic jiného řešit, jen sestře vrátit ránu!
Teď si zpětně uvědomuju, že to asi nebylo příliš moudré, ale co už s tím nadělám...

Potkaly jsme se znovu někde ve sklepení. Tentokrát bez hůlek, chvilku jsme se zase jen hádaly a pak?
Vzaly jsme to pěkně po mudlovsku a začaly se hlava nehlava bít.
Nebyla jsem moc prudce, jen ji vracela její rány, přecjen je o čtyři minuty mladší, nerada útočím na slabší děti, než jsem já.
Začaly jsme se kopat, štípat, tahat za vlasy, uši, bouchat.. No všechno možné. Nějak jsme se při tom nevědomky posouvaly, vzaly jsme to vstupní síni, ve které naneštěstí zrovna stála primuska (uff, nevšimla si nás) a směrem k ošetřovně. Všechno mě bolelo, Bell vážně není tak slabá, jak jsem si myslela a když chce, umí dát opravdu ránu.





Zaklepala jsem na ošetřovnu. Sayaka hned otevřela, s Bell jsme si obě držely oka a házely po sobě vražedné pohledy.
Obě jsme dostaly lektvar na uklidnění a na bolest, musím říct, že to pomohlo. Každá jsme měla jiný pokoj...
Ještě, než to začalo působit jsme vzteky rozkopla zrcadlo. V tu chvíli ve mě úplně zamrazilo, bála jsem se, že jsem to přehnala a že mě vyhodějí ze školy. Díky bohu to ale spravilo jen jedno pouhé kouzlo.
Bell mi totiž začala říkat, jak ji mají rodiče radši, jak ji mají všichni radši, a jestli ji nevěřím, ať se podívám na to, jak vypadáme. Ona má štíhlou postavu, zatímco já jsem podvyživená  - údajně ji rodiče dávali víc najíst, protože je prostě lepší.
Také mi začala vyprávět, jak mě nemá MATT rád, jak to táhne s nějakou blonckou ze Zmijozelu... 
Rozčílila mě... Nechápu, proč se do mě musí takhle navážet.

Byla tam i nějaká profesorka a kluk ze sedmého ročníku, chvilku to také řešili.
Díky lektvaru jsem si ale dokázala v klidu lehnout a chvíli na to nemyslet.

Pak jsem se ale vydala na záchod a zase ji potakal.. Nějak naoko jsme se usmířily, nemám ráda, když je na mě někdo naštvaný. A šly jsme si lehnout do stejného pokoje, což byla chyba.

Úplně naprosto z ničeho nic jsem ucítila takové horko a smrad, jako kdyby se něco pálilo.. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že mi hoří postel, Bell má v ruce hůlku a provokativně se usmívá.
Jako tohle ale vážně přehnala. Když mi dá facku, ještě to pochopím, ale podpálit postel?

Začaly jsme se znovu hádat... Hodněkrát na nás vlítla Sayaka, nebo Sayuri. Obě vypadaly dost naštvaně...

Nakonec jsme si každá šla lehnout jinam.
Nevím, co mám dělat. Nenávidím ji, ale zároveň ji mám ráda.
Chci se s ní usmířit, ale nevím, jestli ji dokážu odpustit...
Vše se teprve uvidí.


3 komentáře:

  1. Predpokladam ze tam malo byt 'boty' :-) aj ked, ani tie body nie su az taky zly napad..

    Black

    OdpovědětVymazat
  2. Mělo tam být boty, opravím to a ještě jednou se tedy omlouvám za všechny překlepy, opakování slov ve větách apod., chtěla jsem to sepsat, dokud to mám živě v paměti a ve dvě hodiny ráno se tam prostě nějaká ta chybička vloudí :)

    OdpovědětVymazat